Uprostřed světa plného válek existuje enkláva míru. Bezpečný kontinent, který je spojen v solidární unii, který pochopil, že svobodný pohyb obyvatel je možný a rozhodl se zrušit hranice. Kontinent poučený historií světových válek, vědomý si hrůz genocidy, nebezpečí fašismu. Kontinent, jenž se stal vzorem pro mnoho lidí, kteří neměli to štěstí se narodit do tak svobodného světa. Jeho státy představují naději pro statisíce lidí za hranicemi Evropy. Uprostřed nepokojů, bojů a válek sní o poklidném žití někde mezi námi. Někteří z těchto lidí se skutečně za cenu života pokoušejí doplout do onoho bájného světa, nejlepšího z možných.
Než zavřeme hranice, měli bychom vědět, co vlastně opevňujeme.
Jaké to asi je umírat žízní na přeplněné lodi, když vás na živu drží jen naděje, že na konci této cesty čeká krásný nový svět, svoboda? Tehdy ovšem netušíte, že vám v samém srdci Evropy nasadí pouta a zavřou vás do vězení, kterému říkají „tábor“. Zde se „koncentrují“ cizinci, kteří se provinili pouze tím, že chtěli žít v enklávě míru, na bezpečném kontinentě, který pochopil, že solidarita je jeho nejsilnější zbraní. Anebo nepochopil?
V České republice se nyní stále častěji volá po nevybíravém zacházení s uprchlíky a zdůrazňují se přitom české hodnoty. Odvaha se prezentuje jako odhodlání bojovat s cizinci, ne jako vůle učit se s nimi žít a pomoci jim, hrdost už neznamená moci do této země pozvat jiné lidi a ukázat jim, jak příjemné je tu žít, nýbrž mávat praporem a šibenicí na náměstí. Navzdory všemu, čím se oháníme, se stáváme tlupou malých českých fašistů.
Přestaňme si lhát. Evropa žila v blahobytu především díky tomu, že vykořisťovala jiné kontinenty. Svoji svobodu a solidaritu i své bohatství vykupovala životy lidí po celém světě. Ani dnes Evropa není kontinentem snů – je špičkou pyramidy, v níž ostatní pracují proto, abychom se my mohli mít dobře. Je špičkou pyramidy, kterou chceme opevnit, abychom neviděli následky toho, co sami způsobujeme. Chceme oplotit pevnost, zakrýt naše xenofobní myšlení řečmi o hodnotách a žít dál spokojené životy. Chceme žít dál v iluzi o slušném, odvážném a hrdém národě, zatímco dalšímu člověku nasazují pouta, protože chtěl žít jako my, aniž by věděl, že to znamená být malým fašistou.
Nepotřebujeme diskuzi o uprchlících a migrantech, potřebujeme diskutovat o nás samotných. O směřování naší kultury, o našich hodnotách, o vývozu našich zbraní. Než zavřeme hranice, měli bychom vědět, co vlastně opevňujeme.
Autorka je dokumentaristka.