Všichni víme, jak vypadá všední den námezdního otroka (pardon, zaměstnance): skládá se z osmi hodin dřiny, osmi hodin relaxu, včetně obligátního výplachu u televize, a osmi hodin spánku. Tohle je samozřejmě dost idealizovaná představa, protože v reálu spíme méně, pracujeme čím dál více a čas na odpočinek se nebezpečně krátí. Přesto mnozí Češi stále věří, že „bez práce nejsou koláče“ a „kdo nepracuje, ať nejí“. Zkusme se proto na celou věc podívat jinak. Co vlastně znamená pracovat za mzdu? Není náhodou námezdní práce jen jiná forma otroctví?
Vlastnictví lidí
Pomůže nám historické okénko. V USA kdysi existovalo plantážní otroctví, které by dnes – kromě skalních nácků a členů Ku Klux Klanu – asi hájil málokdo. Jenže tehdejší realita nebyla tak černobílá: řada otrokářů zacházela s otroky celkem slušně, ne všichni páni otroky bili, zpravidla je nechávali zakládat rodiny, poskytovali jim přístřeší a živili je. Třeba v textu Otroctví v Nové Anglii z roku 1853 se dočteme: „S otroky v Massachusetts se zacházelo téměř s rodičovskou láskou. Stali se součástí rodiny, seděli u jednoho stolu se svými pány a jedli stejné jídlo. Nepochybně existovali i krutí páni, ale stejně tak přece existují krutí otcové a matky…“
Radnice v Glasgow se rozhodla, že se pokusí osvobodit lidi od strachu. Proč bychom se tím nemohli inspirovat i my?
Tahle idyla však měla jednu vadu na kráse. I když mohli být otrokáři sebevíc laskaví, problém spočíval v samotné instituci otroctví – tedy v nápadu, že si můžete koupit a vlastnit jiné lidi. Pravda sice je, že kapitalismus se od těch dob proměnil, takže dnešní páni si nás najímají pouze dočasně – na část dne. Jenže podstata zůstala. Pracovat beztak musíme většinu našeho života. Často dřeme za směšnou mzdu a na konci nás čeká ještě úsměvnější důchod (i když kdo ví jestli). Na výběr máme jen mezi hákováním a živořením na ulici, s mezifází spočívající v pobírání stigmatizujících sociálních dávek. A tak bojujeme s ostatními o ohlodanou kost, vyžíváme se v sadismu vůči slabším a hrajeme si při tom na meritokraty. Je to opravdu o tolik lepší?
Je na pováženou, jak snadno jsme si na tohle všechno zvykli. Přitom ještě v 19. století se věřilo, že práce za mzdu se od otroctví nijak zvlášť neliší. Paradoxně to byla americká Republikánská strana, která razila heslo: „Odpor proti námezdnímu otroctví.“ Lidé se ptali, jestli je tak velký rozdíl mezi tím, když si vás někdo koupí na část dne nebo napořád. Dnes nám tento rozdíl naopak připadá samozřejmý. Stejně jako se kdysi otroci ztotožňovali se svými pány a popírali, že jsou otroky, i my se ztotožňujeme se svými zaměstnavateli, firmami a značkami – tedy přinejmenším do chvíle, než nás vyrazí.
Češi, společnost prekariátu
Navíc nám přibyla pořádná nejistota. Zatímco páni se museli o své otroky postarat, námezdní práce tuhle povinnost odbourala. Pro bohaté je to výhodné: nemusí investovat do lidí a můžou je nechat, ať mezi sebou soupeří o práci a bojí se o živobytí, místo aby se bouřili. Zmírnit to měl sociální stát a odbory, které vybojovaly ochranu zaměstnanců, ale s nástupem neoliberalismu padlo i tohle. Mizí poslední zbytky jistot. Lidé jsou čím dál více ponecháni napospas rostoucím nerovnostem a vrtochům ekonomiky, což dnešní ideologie zakrývá řečmi o „svobodě“.
Práce je pro většinu z nás nejistá, špatně placená a život čím dál víc riskantní. Strach o to, že bez práce by nám bylo ještě hůř, je však ještě větší. Britský ekonom Guy Standing dnes hovoří o prekariátu – stavu, kdy žijete s nestabilní a nejistou (prekérní) prací. Do prekariátu obvykle patří zaměstnanci call-center, prodavačky v supermarketech, pracovníci ve službách nebo kreativci a novináři na volné noze. Jsou zaměstnáni jen na částečné a flexi úvazky, často pracují pouze na dohodu. K živoření prekariátu patří to, že nemáte kontrolu nad svým časem ani životem. Nemůžete rozvinout svůj talent a na kariéru a profesní hrdost můžete rovnou zapomenout.
To ale není vše. Pravda sice je, že smlouvu na částečný úvazek má zatím jen menšina českých zaměstnanců, ale neradujme se předčasně. Součástí nejistoty je i hubená mzda, která se v Česku již stala evergreenem. Těžko totiž získáte kontrolu nad svým životem, když podle západních měřítek drtivá většina z nás balancuje na hranici pracující chudoby. V průměru totiž Čech pobírá jen třetinu německé mzdy a pětina českých pracujících už v chudobě dávno vězí – nevydělá si víc než osmdesát korun za hodinu. Sečteno a podtrženo: z prekariátu se skládá skoro celá naše společnost.
Hayek jako parazit?
Nemůžeme se pak divit tomu, co se u nás děje. Těžko můžeme očekávat solidaritu s uprchlíky, když se nikdo nezajímá ani nestará o Čechy, kteří se stali v Evropě občany druhé kategorie. Hákujeme od rána do večera, vyděláváme na zahraniční i české bohatce, v práci trávíme většinu života a konec je v nedohlednu.
Existují však možnosti, jak nespravedlnost alespoň zmírnit. Jednou z nich je myšlenka nepodmíněného základního příjmu – obnosu, který by byl vyplácen všem bez rozdílu. Český rozumbrada to jistě může smést ze stolu jako výmysl „flákačů a parazitů“, kteří chtějí pobírat prachy za nic. Jenže tak to není. Obhájce základního příjmu najdeme napříč politickým spektrem – patřil k nim třeba i guru neoliberální pravice Friedrich A. Hayek, který napsal: „Zajištění minimálního příjmu pro každého nebo stanovení nějaké hranice, pod niž nikdo nemusí spadnout, i když není schopen se o sebe postarat, se zdá být nejen zcela oprávněnou ochranou proti riziku společnému všem, nýbrž je nutnou součástí velké společnosti.“
Hayek nehájil rovnost ani sociální spravedlnost – naopak, patřil k těm nejzarytějším obhájcům volného trhu. Současně ale dobře věděl, že probíhají technologické změny, lidé se přesouvají z továren a venkova do měst a sektoru služeb, a tím se rozbíjí solidární vazby v rámci tradičních komunit a odborů. Řešení ale nepřichází. Právě naopak – ti, kdo dnes pobírají mizerné sociální dávky a podpory, jsou cejchováni jako příživníci a čeští politici neustále straší chudé tím, že jim seberou i to málo, co jim zbývá.
Osvobodit se od strachu
Se základním příjmem dnes experimentují v celé řadě měst a regionů po světě. Třeba ve skotském Glasgow, kde se tamní radní za labouristickou stranu rozhodl pomoci chudým lidem, kteří nemají práci a topí se v lichvářských půjčkách. Výhody občanského příjmu shrnul těmito slovy: „Když se přestanete bát o střechu nad hlavou a o to, zda nakrmíte svoje děti, získáte svobodu, abyste zariskovali a vzali život do vlastních rukou. Stát vlastně vzkazuje lidem: kašleme na to, co děláte, ale přitom s vámi jednáme s respektem.“
Radnice v Glasgow se rozhodla, že se pokusí osvobodit lidi od strachu. Proč bychom se tím nemohli inspirovat i my? Jedním tahem pera bychom vymýtili nejhorší formy chudoby a bezdomovectví. A nejen to. Získali bychom možnost rozhodnout se, zda chceme být námezdními otroky, kteří musí celý život hákovat, pokud nechtějí zemřít hlady.
Autor je šéfredaktor Alarmu.