„Tahle deska je věnována komukoli kdekoli, kdo se snaží jakýmkoli způsobem udělat z tohoto mizerného světa lepší místo pro všechny. Vy ostatní jděte do prdele,“ vzkazovali Propagandhi v roce 1996 v bookletu Less Talk, More Rock, jednoho z nejdůležitějších punkrockových alb devadesátých let. Zpráva byla adresovaná těm, kdo hopsali na jejich chytlavý skatepunkový debut How to Clean Everything, ale ignorovali chytré a kousavé texty o sexismu, povrchním trendy rebelantství skatepunkové scény nebo pálení vlajky. Aby oddělili radikální zrno od plev v obřích tříčtvrťákách, ozdobili přebal druhé desky hesly animal-friendly, anti-fascist, gay-positive a pro-feminist a v syrovějších, ale stále velmi melodických písních ostře kritizovali korporace, masný průmysl, náboženství, vlastenectví nebo heteronormativní standardy.
V tvorbě Propagandhi lze konstantně pozorovat schopnost empatie vůči marginalizovaným lidem, jejichž životní zkušenost je naprosto odlišná.
Přišli tím zhruba o polovinu dosavadních fanoušků, a navíc přilákali homofoby a nácky, kteří si to s nimi občas chtěli na koncertech vyřídit ručně. To byl ale záměr. Dali tím jasně najevo, že nestojí o přízeň jocků, „skate bros“ nebo ortodoxních punkerů v kožených křivácích, protože to, co kritizovali, viděli i v samotné scéně. Témata jako komodifikovaná protestní kultura, machismus testosteronem poháněného moshingu nebo nedostatečná diverzita diváctva se v punk rocku v té době zase tolik nenosila. Propagandhi tak byli pro mnoho mladých přemýšlivých outsiderů vstupenkou do světa kritického uvažování o samotné scéně a zároveň o nezbytné roli radikalismu ve společnosti. „Ano, jsem si vědom té ironie, že systém, kterému vzdoruji, mi poskytuje luxus kousat do ruky, která krmí. Právě proto by měli privilegovaní sráči jako já cítit neustálou povinnost stěžovat si, kopat a křičet, dokud každý nebude mít to, co potřebuje,“ vyjádřili tehdy v songu Resisting Tyrannical Government pregnantně své krédo.
Propagandhi se nikdy nespokojili s údernými slogany, jejich texty jsou spíše krátké eseje a přes časté užívání satiry, ironie a hyperboly jsou ve výsledku spíše váhavé a hloubavé. Zároveň se ale nezdráhají střílet do vlastních řad. „Jsem pořád stejně stupidní jako ostatní, ale vím o svých chybách,“ ujišťuje kytarista a zpěvák Chris Hannah v Nailing Descartes to the Wall. „Budu upozorňovat na tvoje blbý kecy, prosím, upozorňuj ty na moje, možná potom společně dospějeme a vylepšíme tuhle posranou planetu,“ zní v úvodním písni Apparently, I’m a „P.C. Fascist“. Právě nebývalou sebereflexí a upřímností si kapela tří geeků z Manitoby, kteří se na koncertech často nebáli vyprovokovat proti sobě chytráckými řečmi desítky pankáčů, získala srdce mnoha fanoušků z celého světa, kteří dokázali ocenit jak přisprostlé infantilní kresbičky v bookletech, tak doporučovanou literaturu od autorů jako Emma Goldman, Howard Zinn, Toni Morrison, Gore Vidal, Chris Hedges nebo Frantz Fanon.
Spravedlivý trest pro zločince Rumsfelda
Less Talk, More Rock bylo průlomovým albem, na němž Propagandhi podrobně a s vtipem představili své politické ideje, ale ještě na něm dozníval skatepunkový zvuk. Když následně odešel basák John K. Samson, který ve Winnipegu založil indierockovou formaci The Weakerthans, a nahradil ho Todd Kowalski z trestuhodně nedoceněných I-Spy, kapela výrazně přitvrdila, ale zanechala si cit pro melodičnost a specifické psaní čím dál hutnějších textů. Today’s Empires, Tomorrow’s Ashes z roku 2001 představilo zvuk trochu odlišný, ale byl to logický krok. Když Propagandhi v roce 1986 vznikli, byli to teenageři ujíždějící na speedmetalu a thrashi, nyní na přelomu milénia už dokonale ovládali své nástroje, a tak se jim podařilo úspěšně syntetizovat melodický punk rock a hardcore s občasnými metalovými a thrashovými riffy. Zároveň začali opouštět klasickou písničkovou strukturu sloka–refrén a Hannah nahradil doposud dominující power akordy rozloženými prstolamy přes kapodastr, čímž dodal rychlým punkovým songům značnou hloubku. Písně jako Purina Hall of Fame o apatickém tolerování brutálního vykořisťování zvířat nebo Mate Ka Moris Ukun Rasik An o Suhartově režimu a nucené sterilizaci žen z Východního Timoru byly v žánru doposud něco nevídaného.
Propagandhi v roce 2006 získali v kanadské soutěži ECHO Songwriting Prize oceňující nezávislé umělce první cenu za píseň A Speculative Fiction z následného alba Potemkin City Limits, v níž Hannah líčí fiktivní válku mezi Spojenými státy a Kanadou. Kapela pak veškeré peníze z výhry věnovala neziskovým organizacím Welcome Place, která ve Winnipegu poskytuje pomoc uprchlíkům, a Canada Haiti Action Network, pro jejíž winnipegskou pobočku pracuje bubeník Jord Samolesky. Jenže album bylo punkovou scénou přijato vlažně, Propagandhi se pouštěli do větších experimentů a mnohovrstevnaté opusy ještě více rozdělily fanouškovskou základnu, z níž někteří stále nelogicky očekávali rozjuchaný skate punk.
Kapela se navíc v písni Rock for Sustainable Capitalism drsně opřela do kampaně Punkvoter, v níž frontman kalifornských NOFX a zakladatel labelu Fat Wreck Chords Fat Mike mobilizoval desítky kapel a kompilací Rock Against Bush chtěl přimět mladé punkery, aby volili Johna Kerryho v prezidentských volbách. Hlas pankáčů pro Kerryho ale Hannah vnímal jako hlas pro establishment a korporativní oligarchii a zároveň se písní vysmál komercionalizované rebelii festivalů jako Vans Warped Tour. Nutno ale dodat, že deska vyšla právě na Fat Wreck Chords a Fat Mike přes neshody prohlásil, že Propagandhi jsou podle něj nejdůležitější punkrockovou kapelou.
Potemkin City Limits ale bodovalo u kritiků a zpětně je mnohými považováno za vrchol diskografie kapely, především co se textů týče. Deska byla nekompromisním komentářem ke katastrofální válce v Iráku: „Jakmile impérium (znovu) preemptivně vrátí úder a baryton Lukeova otce prohlásí: ,Tohle je CNN,‘ vzpomenu si na zmasakrované arabské děti redukované na ,pouštní negry‘ a ,hadrové hlavy‘. A teď se ode mě očekává, že budu truchlit za mrtvé Američany?“ zní v písni Name and Address Withheld. Brilantní závěrečná Iteration pro změnu popisuje představu kapely o spravedlivém trestu pro tehdejšího ministra obrany Donalda Rumsfelda za válečné zločiny. Přes stále přítomný, ačkoli mnohem černější humor byla deska předehrou čím dál tím vážnější a pesimističtější pozdní tvorby. Kapela, která ve své hudbě čtvrt století kriticky reflektuje dění ve světě, nemůže znít optimisticky, a Propagandhi tak na deskách Supporting Caste (2009), Failed States (2012) a letošní Victory Lap nahrazují dřívější mladickou naštvanost uvážlivějším pozorováním s čím dál znatelnějšími náznaky rezignace.
O mentalitě barvoslepých liberálů
Není žádné překvapení, že pro punkové a hardcorové kapely je extrémně obtížné důstojně stárnout. Spoustě se nepodaří udržet si společenskokritický osten, aniž by se nestaly parodiemi sebe samých. Propagandhi patří k těm nemnoha, kterým se daří být stále relevantní a nepůsobit jako relikt zacyklený ve starých časech. Jednak v tom hraje roli neobyčejná instrumentální vyzrálost všech členů a cit pro komplikované kompozice, v nichž se všechny nástroje doplňují a nemají potřebu strhávat na sebe přebujelými exhibicionistickými sóly zvláštní pozornost. Kapela se navíc snaží každým dalším albem posouvat dál, přičemž si uchovává punkovou energii, kterou ale neobvyklými postupy často obohacuje o nové dimenze. Leckteré songy svou komplexitou uspokojí i ucho náročných hudebních puristů.
Dalším důvodem je realistické sebereflektivní nahlížení na svět spojené s neobyčejným textařským talentem. I proto lze navzdory znatelně se vyvíjejícímu zvuku na jednotlivých nahrávkách slyšet stále tu samou kapelu. „Všechny klíčové hodnoty se od první nebo druhé desky prakticky nezměnily. Trochu jsme poupravili některé perspektivy, ale rozhodně jsme tyto hodnoty neopustili,“ říká Hannah v rozhovoru pro TeamRock. Zpívá-li například kapela v roce 1996, že „maso je stále vražda, mléko je stále znásilnění“, těžko se po dvaceti letech vyhne při prozkoumávání téhož okruhu opakování. Propagandhi ale dokáží k tématice přistoupit s nezvyklou invencí, v dojemné Potemkin City Limits na Supporting Caste líčí skutečný příběh čuníka Francise, který v roce 1990 utekl v Albertě z jatek a pět měsíců běhal na svobodě, v Human(e) Meat (The Flensing of Sandor Katz) zase aplikují metodu aktivistického „postvegetariána“ Sandora Katze přímo na něj a barvitě podle jeho receptu popisují, jakou si z jeho mrtvoly udělají pochutinu.
Na Victory Lap v Lower Order (A Good Laugh) volí Hannah formu autobiografického vyprávění svého prvního lovu a návštěvy líhně, když mu bylo pět nebo šest let. Místo mentorování popisuje vlastní pocity hrůzy a hnusu, zatímco se ostatní posilněni alkoholem smějí při pohledu na trpící zvířata. Drsný text ale kontrastuje s až vesele znějící a pro kapelu absolutně netypickou indierockovou melodií, která v závěru člověka téměř nutí k sing-alongu, aniž by si ale pořádně uvědomoval, že vlastně zpívá o trhání zobáků, drápů nebo zubů. Jako by tím kapela chtěla reprodukovat odosobněnou a pohrdavou mentalitu člověka, pro nějž je zabíjení zvířat zábavnou kratochvílí.
Podobnou metodu volí v hutné Comply/Resist, v níž se Hannah na počátku omluví za posmrtnou kritiku a začne parafrázovat článek Christophera Hitchense z roku 1992. Ten v něm odsoudil protikolumbovské protestující a vylíčil z dlouhodobého hlediska pozitivní dopady raně novověkých dobyvatelských misí v Novém světě. Hannah ale nepadá do pasti idealizace „vznešených barbarů“, místo toho se soustředí na mentalitu novodobého „barvoslepého“ liberála, u nějž je idea pokroku hlavním měřítkem a kterému často stačí alibisticky říct, že tak to prostě v dějinách chodí. Propagandhi písní dobře ilustrují paternalistický tón těch, kteří se pohoršují nad „nepotřebnými“ protesty hnutí typu Black Lives Matter, protože v jejich jádru stále vidí hierarchizaci vzešlou z koloniálního myšlení. Kritika tak nespočívá v odsouzení, ale v obnažení určitého způsobu uvažování.
Bojovat i přes temné vyhlídky
V tvorbě Propagandhi lze konstantně pozorovat schopnost empatie vůči marginalizovaným lidem, jejichž životní zkušenost je naprosto odlišná. Na Victory Lap je ale rovněž znát vnímání změny diskursu a uvědomění si toho, že oni často nepotřebují a nechtějí, aby za ně někdo mluvil. „Nesnažím se přivlastňovat si příběhy ostatních lidí pro naše vlastní potřeby. Snažím se pozorovat lidi, jako jsem já. Nevím, jestli se mi to daří, ale snažím se o to,“ říká Hannah, což ilustruje vynikající Cop Just Out of Frame, ve které se zamýšlí nad smyslem protestu a protestních písní z pozice člověka, který nepociťuje žádnou systematickou diskriminaci a nikdy se nedostal do pozice, v níž by mu šlo o život: „Co si to namlouvám? Jako bych já něco věděl o oběti a nesobeckosti.“ Naopak si uvědomuje, že důsledkem sociální stratifikace je v podstatě sám oním „policajtem mimo záběr“ strážícím status quo.
„Být v kapele v tomto historickém momentě je absolutně nedostačující, pokud je vaším cílem zachránit nějaký druh slušné společnosti,“ nešetří Hannah pesimismem. Ten koření v jejich celostním náhledu na lidskou společnost. Důvod toho, že po letech stále tematizují například vykořisťování zvířat nebo sexismus, je, že tyto fenomény nenahlížejí jako jednotliviny, ale jako konstitutivní součásti systému, který „nemůže být napraven“, jak zpívali před jednadvaceti lety. Důvodem k rezignaci je to, že skutečné systémové alternativy neexistují a ty, které se tváří jako alternativy třeba k Trumpovi nebo republikánům, jsou „to samé s trošku přátelštější tváří“.
Alegorii k tomuto stavu jakéhosi permanentního uvěznění nabízí na Victory Lap závěrečná Adventures in Zoochosis, jedna z nejkrásnějších písní kapely, v níž Hannah přemítá nad nevyhnutelnou záhubou, ale zároveň vkládá naději do svých dvou malých synů: „Chyť svého malého bratra za ruku a utíkejte jako vítr. A pokud tam nebudu, nehledejte mě a běžte dál.“ Navzdory poslední bojovné větě desky ale Propagandhi nevolají po nějaké revoluci, na to jsou příliš realističtí. Vědí ale, že se stále můžeme snažit svět kolem nás zlepšovat a pomáhat ostatním, přestože už jsme stejně asi všichni v prdeli…
Autor je spolupracovník redakce.