Když už někdo v České republice mluví o Saint-Denis, bývá to v negativním smyslu: mluví se o „no-go zóně“, ve které prý platí právo šaría a do které se i policie bojí vstoupit. Jedná se však o mýtus se silně rasistickým podtextem, většina místních obyvatel jsou totiž lidé tmavé pleti a muslimského vyznání. To, že tento mýtus v jedné z předvolebních debat šířil i Miloš Zeman, už asi nikoho nepřekvapí. Více znepokojující je dva roky starý lživý článek reportérky České televize, která v Saint-Denis studovala. Její článek zkresluje zejména život v Saint-Denis, podporuje hysterii kolem přijímání uprchlíků a má silně xenofobní podtext.
Problémy, které v Česku zajímají jen úzký okruh vesměs levicově smýšlejících lidí, jsou zde v samotném jádru celostátního studentského boje.
Ve skutečnosti je Saint-Denis městem, které sice má své reálné problémy, působí však spíše poklidným dojmem. A právě uprostřed tiché vilové čtvrti se nachází univerzita, která v mnoha směrech reflektuje charakter celého města, především pak různorodost jeho obyvatelstva. Tato vysoká škola je v kontextu francouzského univerzitního systému svým způsobem výjimečná – je totiž pokračovatelkou univerzitního experimentálního centra Vincennes, které vzniklo v roce 1968 jako odpověď na studentské hnutí. Zřízení centra umožňovalo pracujícím studovat bez maturity, otevřely se nové umělecké obory, studenti získali možnost větší svobody při výběrů předmětů a experiment přinesl i řadu dalších progresivních myšlenek. Mimo to má škola dlouholetou tradici v přijímání cizinců.
Povolená okupace
I to je důvodem, proč jedna z budov univerzity od 30. ledna poskytla zázemí už přibližně stovce uprchlíků z převážně západoafrických zemí, sužovaných diktátorskými režimy (Súdán, Etiopie, Eritrea). Tato okupace má od počátku dvojí záměr: praktický a politický. Většina uprchlíků, kteří našli provizorní útočiště v prostorách školy, pobývala doposud v ulicích Paříže, v mizerných teplotních a hygienických podmínkách, pod neustálým tlakem policie, která se násilným způsobem snaží zabránit vzniku tzv. bidonvilles, tedy stanových kolonií uprostřed města. Aktivisté z řad studentů za podpory některých profesorů jim tak nabídli lepší (ačkoli dlouhodobě samozřejmě stále nedostačující) životní podmínky. Výukové místnosti se změnily v noclehárny, ubytovaní mají přístup ke sprchám, v improvizované kuchyni se vaří z potravin, které shromažďují studenti a dobrovolníci, ale i některé sousední obchody či pekárny. Na místě vládne přátelská atmosféra, která umožňuje vzájemné poznávání se mezi studenty a uprchlíky a otevírá možnost společných pracovních i kulturních aktivit. Druhým cílem okupace je vyvinout kolektivní tlak na policejní prefekturu, urychlit úřední postupy při získávání dokladů a sociálního ubytování a upozornit na represivní migrační politiku francouzského státu. Univerzitní prostředí je pro tento typ politické akce ideální: na jeho území totiž může policie vstoupit pouze, pokud jí to dovolí vedení školy.
Okupace je mimo jiné také reakcí na nový zákon o imigraci a azylu, který se má nést v duchu obecně proklamované snahy o efektivitu, jak ji hlásá Emmanuel Macron. Ta v tomto případě znamená svévolné třídění na „opravdové uprchlíky“, kteří si zaslouží azyl, a „ekonomické migranty“, které je třeba co nejdříve vyhostit. Nejen touto distinkcí, jejíž relevanci odmítají takřka všichni univerzitní odborníci na migraci, se Macron a jeho ministr vnitra Gérard Collomb čím dál tím více blíží rétorice krajní pravice, kterou mělo Macronovo loňské vítězství v druhém kole prezidentských voleb proti Marine Le Pen zastavit. Nový zákon zkracuje dobu pro odvolání uprchlíků v případě nepřidělení azylu a prodlužuje dobu držení migrantů v detenci, čímž zpřísňuje pravidla už tak dost přísné migrační politiky. Kritizují ho levicové opoziční strany i nevládní organizace. Není to ovšem jediný zákon, proti kterému se občanská společnost bouří.
Lenoši a extremisti
Provoz asi čtyřiceti škol po celé Francii se během dubna pozastavil kvůli blokádám organizovanými studenty vysokých škol poté, co prezident Macron veřejně vyhlásil řadu reforem týkajících se vzdělávacího systému – tzv. zákon ORE. Jedná se o návrh, který mimo jiné komplikuje vstup na vysoké školy pro řadu maturantů, favorizuje diskriminaci při přijímání uchazečů a prohlubuje propast mezi studenty různých společenských vrstev. Aktivisté několika vysokých škol v reakci na reformu zabarikádovali hlavní vchody institucí nábytkem. Na Univerzitě Paris 8 bylo vyučování do odvolání zrušeno. Konají se zde však alternativní přednášky, organizované profesory a studenty. Mezi oblíbená témata patří historie sociálních hnutí, feminismus či ekologie: problémy, které v Česku zajímají jen úzký okruh vesměs levicově smýšlejících lidí, jsou zde v samotném jádru celostátního studentského boje.
Aktuální otázkou je, jak dlouho tato situace vydrží. Vedení univerzity aktivistům vyhrožuje násilnou evakuací za pomoci policejních jednotek (CRS), ke které již přistoupili na jiných francouzských univerzitách (například Tolbiac a Nanterre). Vláda se snaží vykreslit angažované studenty jako lenochy, extremisty a „profesionální buřiče“ (jak je označil Macron), čímž se jí daří získat na svou stranu velkou část veřejného mínění, a legitimizovat tak násilné potlačení protestního hnutí. Paris 8 však stále vytrvává v aktivistické blokádě, několikrát týdně probíhají valná shromáždění, na kterých se diskutuje o dalších krocích mobilizace, o budoucnosti fungování školy i o celostátních politických otázkách.
Ne všichni studenti jsou ovšem z okupace a ze zastavení obvyklého provozu školy nadšení. Někteří se bojí, že nebudou moci uzavřít semestr, jíní už možná odjeli k moři na prázdniny, jelikož politické dění je nechává chladnými. Mobilizace také otevírá důležitou otázku organizační: takřka absolutní horizontalita v rozhodování a absence mocenské hierarchie v rámci hnutí je na jednu stranu jistě pozitivní, na stranu druhou však často vede k neefektivitě, nekonečným diskusím a neschopnosti se účinně zorganizovat. Jedním z problémů je i prekérní situace, do které mobilizace staví zaměstnance školy – někteří z nich nemůžou vykonávat svou práci, a nejsou tak plnohodnotně placeni. I z toho důvodu se původně „totální“ blokáda univerzity změnila v „částečnou“: knihovna i kanceláře jsou už znovu otevřené.
Symbióza dvou okupací, studentské a uprchlické, je tím, co dělá, v kontextu celostátního hnutí odporu vůči reformám Emmanuela Macrona situaci na univerzitě v Saint-Denis unikátní. Takzvaná konvergence bojů, která ve zdejší politické hantýrce označuje vzájemnou (ačkoli ve skutečnosti často velmi vlažnou) podporu mezi různými stávkujícími sektory, zde dostává konkrétní obsah a pomáhá pochopit, že za různými zákony stojí tatáž neoliberální logika, která je, jak vidno, lehce slučitelná s prvky autoritářského a represivního státu. Mikrokomunita, kterou společný odpor formuje a ve které se nehledí na to, kdo je student, profesor nebo uprchlík, pak není jen pouhou reakcí na aktuální politické dění, nýbrž především konkrétní pozitivní afirmací toho, že radikálně otevřená a solidární společnost je možná.
Autoři jsou studenti.