Foto Fundación GAP, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0
O mnoha mýtech spojených s vládou chilského prezidenta Allendeho jsme hovořili v první části tohoto profilového textu k výročí padesáti let od vojenského puče a počátku diktatury Augusta Pinocheta. Největším mýtem je ale Allendova sebevražda, považovaná přinejmenším u nás za prokazatelný fakt, aniž by se zohlednily mnohé výsledky dlouholetého vyšetřování. V samotném Chile byla verze sebevraždy prezentována veřejnosti po celá desetiletí, ačkoliv ji málokdo považoval za věrohodnou. Prezident, který slíbí věrnost národu, a poté, ve chvíli nejvyššího ohrožení, uprchne nebo si vezme život, to byla pochopitelně verze, kterou pučisté potřebovali. Allende jim to ovšem nedopřál. Odmítl vyjednávat s armádou, která ho zradila, odmítl se – jakožto legálně zvolený a ústavou potvrzený prezident – vzdát, odmítl letadlo, které mu bylo posláno, aby se „zachránil“ – a které ovšem mělo být z příkazu Pinocheta sestřeleno nad mořem, neboť se předpokládalo, že zamíří na Kubu.
Vražda prezidenta republiky
Allende a jeho spolupracovníci, obklíčení 11. září ráno v prezidentském paláci La Moneda, vymohli po zdlouhavém vyjednávání volný odchod pro zaměstnance a osoby, které se v paláci nacházely, zejména ženy (mezi nimi i Allendeho dcery). Allende racionálně a klidně pronesl do rádia svůj poslední, improvizovaný projev, jednak aby osvětlil situaci, ve které se jeho země nacházela, jednak aby ubezpečil národ, že se nevzdá. Když uplynulo ultimátum, určené představiteli armády, začala letadla La Monedu bombardovat a do paláce se probily armádní složky. Allende, který ostatně národ vždy ubezpečoval, že dokud nenaplní mandát, který mu byl svěřen, z La Monedy neodejde, zůstal uvnitř sám pouze s členy své ochranky, se svým osobním lékařem a blízkým přítelem dr. Danilem Bartulínem (ten útok na La Monedu přežil a uchýlil se do emigrace na Kubu) a několika dalšími přáteli a spolupracovníky.
Brzy poté přinesla média zprávu o Allendeho sebevraždě a následně se objevily fotografie, zobrazující bezvládné tělo sedící na pohovce v Salónu nezávislosti s puškou mezi koleny a rozstřelenou tváří. Ovšem už tehdy muselo být známo (a zamlčeno), že projektily v jeho hlavě byly dva a každý pocházel z jiné zbraně. Jedním z dalších dosud přetrvávajících mýtů je tvrzení, že Allende se zastřelil puškou, kterou mu věnoval Fidel Castro. Zmíněná zbraň samozřejmě existuje, nicméně 11. září 1973 se vůbec nenalézala v budově La Monedy, nýbrž v El Cañaveralu, domě Allendeho sekretářky Mirii Contreras.
V roce 1968, ještě ve funkci senátora, byl Salvador Allende snad jediným levicovým latinskoamerickým politikem, který veřejně odsoudil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Vehemence, s jakou byly domnělé okolnosti posledních chvil chilského prezidenta šířeny, je už sama o sobě podezřelá. S pádem Pinochetovy diktatury a znovuotevíráním mnoha případů se vynořily i dokumenty, uložené čtyřicet let mimo dosah veřejnosti, byť mnohé indicie vedoucí k odhalení skutečnosti byly známy již dříve. I sám generál Javier Palacios, velící armádní invazi do La Monedy, ostatně potvrdil, že prezident Allende byl zavražděn během obrany paláce důstojníky z pěchotní školy.
Skupina vojáků se střetla s Allendem a jeho ochrankou v Červeném salónu. A vrahové mají i jména. Skupinu generála Palaciose tvořili mimo jiné poručíci René Riveros, Armando Fernández Larios a kapitáni Roberto Garrido nebo Rigoberto Rubio z pěchotní školy San Bernardo. Téměř všichni se stali později zakládajícími členy tajné policie DINA. Dokonce o svém činu z 11. září ani nemlčeli. Poté, co mezi pěti civilisty v místnosti rozpoznali prezidenta republiky, zasáhl ho ze své zbraně nejprve kapitán Garrido do pravé tváře, hrudi a břicha. Když Allende ve dveřích salónu upadl, poručík Riveros ho zasáhl znovu.
Generál Palacios ve své pozdější výpovědi uvedl, že „našel prezidenta Allendeho na podlaze blízko schodiště vedoucího do druhého poschodí a že pět nebo šest členů GAP střílelo až do konce. On (Allende) střílel po celou dobu a měl ruce od střelného prachu. Zásobník jeho pušky byl prázdný. Kolem jeho těla a blízko oken byla spousta prázdných nábojnic.“ Podle výpovědi generála Baezy existují fotografie zachycující střelná zranění Allendeho hrudníku a břicha. Později byly objeveny ve vojenském archivu. S uvedenými skutečnostmi se na základě svědectví Fernándeze Lariose ve své knize Laberinto shoduje Eugene Propper, severoamerický vyšetřovatel v případu dvojnásobné vraždy ekonoma, diplomata a Allendeho kancléře Orlanda Leteliera a jeho sekretářky Ronni Moffittové, ke které došlo ve Washingtonu v září 1976: „Krátce po druhé hodině odpolední pronikly jednotky pěchoty do La Monedy. Několik skupin vyběhlo do nejvyššího poschodí a uprostřed dýmu se kryly střelbou z automatických pušek. René Riveros náhle zpozoroval ozbrojeného civilistu oblečeného v roláku. Riveros vystřílel do prezidenta Chile téměř celý zásobník, zabil ho okamžitě, ranami, jež zasáhly tělo od slabin až po hrdlo (…) Generál Palacios vstoupil do Červeného salónu. Blízko hlavního schodiště ležel na podlaze mrtev prezident republiky Salvador Allende.“
Podle jiných svědků byl jedním ze střelců i Palacios, kterému bylo naznačeno, aby o dalších událostech odehrávajících se v prezidentském paláci mlčel. S následnou inscenací sebevraždy však nechtěl mít nic společného. Když z La Monedy telefonicky informoval Patricia Carvajala o skončení mise, o sebevraždě se nezmínil. Tato dezinformace byla však záhy rozšířena a „podložena“ uveřejněnými snímky mrtvého.
K čemu došlo v La Monedě
Při první autopsii, vedené gynekologem (sic!) a pozdějším spolupracovníkem DINA dr. Josém Luisem Vázquezem, která proběhla ve vojenské nemocnici pouhých 24 hodin po převratu, byl jako příčina smrti stanoven projektil vystřelený z bezprostřední blízkosti, který prošel bradou přes ústní dutinu a nos do mozku. Ačkoliv pochybnosti se objevovaly od počátku, po čtyřiceti letech přišel profesor forenzní medicíny dr. Luis Osvaldo Ravanal Zepeda se studií, která pitevní zprávu ze září 1973 v mnoha bodech zásadně zpochybňuje. Poté, co analyzoval všechny rozpory a nedostatky původní pitevní zprávy, prokázal s jistotou, že Allendeho lebkou pronikly dva projektily různých ráží, přičemž jejich trajektorie byly odlišné. Zásahy ze dvou různých zbraní potvrzuje i analýza povahy poranění: šlo o jednu střelu s rychlejší drahou, která pronikla lebkou a v zadní části lebeční klenby zanechala kruhový otvor, druhý typ střely naopak roztříštil celou obličejovou část. Dr. Ravanal se rovněž pozastavil nad tím, že při první autopsii nebyl proveden rentgenový snímek lebky, aby byla možná podrobnější analýza.
Ravanalova zpráva jednoznačně udává, že „zranění popsaná v pitevní zprávě prezidenta Salvadora Allendeho nejsou slučitelná se střelou sebevražedného typu“. Při bližší definici zranění se dozvídáme, že střely byly vedeny z krátké vzdálenosti, což ukazuje, že „nešlo o výstřel z bezprostřední blízkosti, a tudíž to neodpovídá typu zranění typickému pro sebevraždu“. K tomu přibylo upozornění, že zranění hrudníku a břicha, které Allendemu způsobili Riveros a další, nebyla z forenzního hlediska nikdy analyzována. Do těla, ležícího již na podlaze, vystřílel totiž Riveros celý zásobník. Protože ale nešlo o zásahy bezprostředně způsobivší smrt, nikdo se jimi nezabýval. Pinochet ovšem Riverose pro tuto záležitost přísně pokáral, neboť si byl vědom, že „takový konec přinese problémy“. Již v 80. letech proniklo na veřejnost sdělení některých zdravotníků, přítomných první autopsii a dosvědčujících, že tělo bylo zasaženo téměř čtyřiceti ranami.
Compañero Presidente
K výše popsané skutečnosti můžeme připojit, že ani v Allendeho psychickém rozpoložení osudného 11. září se neobjevují tendence, které by mohly teorii o sebevraždě podporovat. Kromě již zmíněného to dokládá např. průběžné rozhlasové vysílání z La Monedy, v jehož jednotlivých etapách od 7:55 (přes Radio Corporación, později Radio Magallanes) až do okamžiku posledního projevu v 9:10 Allende informoval Chilany o všem, co se děje. A dával zřetelně najevo, že jeho blízká budoucnost je mu naprosto jasná: „Zaplatím svým životem za to, že jsem hájil principy, které jsou naší vlasti tak drahé…“ V interview pro deník El País z 10. září 1988 cituje dr. Bartulín svůj poslední rozhovor s Allendem. Prezident mu tehdy řekl: „Jsi můj nejlepší a nejvěrnější přítel. Když budu vážně raněn, zastřel mě.“
Poměrně podrobné svědectví o Allendeho posledních hodinách v La Monedě podává také další očitý svědek brutálního konce lidové vlády v Chile, Carlos „Negro“ Jorquera, autor biografie svého dlouholetého přítele El Chicho Allende. Popisuje v ní plán, který přišel obráncům La Monedy na mysl – přemístit se ulicemi obklopujícími palác do dalších sektorů a pokračovat v obraně. Podle tohoto plánu se měl Allende dostat do ulice Bandera, odtamtud do některé z bojujících čtvrtí, a tam řídit další obranné procesy. „Zahlédl jsem prezidenta po své pravici,“ vzpomíná Jorquera. „Poplácal mě přátelsky po rameni a začal mi něco vysvětlovat (…) Nevím, kde jsem vzal sílu mu oponovat a přesvědčovat ho, že je to šílenství. ‚Ne, Chicho, prosím tě, ne! Zabijí tě na ulici a bude to vypadat, že jsi chtěl uprchnout. Před dějinami budeš vypadat jako sráč. A takový ty nejsi. Ne, Chicho, prosím, musíme umřít tady!‘ A prezidentovi vstoupily slzy do očí, pevně mě objal a řekl: ‚Negro má pravdu. Musíme umřít tady, tady to má historický význam.‘ (…) A vyběhl po kamenném schodišti do druhého poschodí, následován většinou přítomných.“
Vražda Salvadora Allendeho byla vraždou spáchanou kolektivně, a to nikoliv v afektu, ale se zcela jasným záměrem. García Márquez postihl tragické hrdinství svého přítele, jehož považoval ve své době za jednoho z mála skutečných vůdců v Latinské Americe, a definoval i přesah, který chilské události roku 1973 mají: „Jeho největší ctností bylo dovádět všechno do konce, osud mu však mohl dopřát jen onu výjimečnou a tragickou velikost, že zemřel při ozbrojené obraně anachronických nesmyslů buržoazního práva, při obraně Nejvyššího soudu, který ho odmítl a naopak prohlásil za zákonné jeho vrahy, při obraně ostudného Kongresu, který ho prohlásil za nezákonného, ale ochotně se sklonil před vůlí uzurpátorů, při obraně svobody opozičních stran, které se zaprodaly fašismu, při obraně celého toho zchátralého mechanismu prohnilého systému, který hodlal zbourat, ovšem tak, aby nepadl jediný výstřel. Ono drama se událo v Chile, především k neštěstí Chilanů, ale vejde do dějin jako něco, co se stalo nám všem, dětem tohoto věku, a zůstane navždy v našich životech.“
Demokracie pohřbená a bojující
Allendeho pohřeb proběhl v poledne 12. září bezprostředně po noční autopsii. Prezident neměl být uložen v rodinné hrobce v Santiagu, ale do hrobu svého švagra na hřbitově Santa Inés ve Viña del Mar, a to bez označení jména. Pohřeb se konal s vyloučením veřejnosti, pouze za účasti Hortensie Bussi, dvou jejích synovců a Allendeho sestry Laury. Prezidentova rakev byla dopravena vojenským letadlem přímo na hřbitov, který ze všech stran střežila armáda. Hortensia Bussi několikrát žádala, aby směla svého manžela vidět, ale byla odmítnuta. Dobové reportáže ukazují, že anonymní hrob byl hojně navštěvován a nikdy nezůstával bez květin. Chilané Allendeho jméno na desku opakovaně vyznačovali i přes protesty policie.
Allende vzešel z prostředí, v němž názorová pluralita fungovala natolik přirozeně, že mu v dospělém věku umožnila nejen pochopit nebezpečí jakéhokoliv dogmatismu a fanatismu, ale zároveň myšlenkovou různost jako základní podmínku tolerance a dialogu. Pokřtěn dva týdny po svém narození jako Salvador Guillermo del Sagrado Corazón de Jesús Allende Gossens, ocitl se, takříkajíc od kolébky, v prostředí myšlenkově značně rozrůzněném, a přitom homogenním. Neurčovala je pouze jeho matka Laura Gossens Uribe, zbožná katolička s belgickými a francouzskými kořeny, a otec Salvador Allende Castro, právník z rodiny s mnohaletou zednářskou tradicí, která se v předešlé generaci snažila o odtržení církve od státu (radikální dědeček budoucího prezidenta si za své antiklerikální postoje během bojů za chilskou nezávislost vysloužil přízvisko „Rudý Allende“).
Po Křišťálové noci 9. listopadu 1938 adresovala chilská vláda v čele s prezidentem Pedrem Aguirrem Cerdou otevřený dopis Hitlerovi, v němž zásadně protestuje proti zločinům spáchaným proti židovskému obyvatelstvu. „Ve jménu principů, na nichž je založen civilizovaný svět, vyjadřujeme svůj nejhlubší protest vůči tragickým zločinům, jichž byli obětí Židé v této zemi, a vyzýváme Jeho excelenci kancléře, aby učinil přítrž podobným věcem a ponechal Židům právo na život a spravedlnost,“ píše se mimo jiné v dopise z 26. listopadu 1938. Mezi prvními podepsanými figuruje Salvador Allende, tehdejší ministr zdravotnictví. Ten se záhy také stal členem Komise pro pomoc španělským uprchlíkům a podílel se ‒ spolu s Pablem Nerudou, tehdejším konzulem ve Španělsku a koordinátorem celé akce ‒ na záchraně asi dvou tisíc Španělů, kteří připluli do Chile 4. září 1939 na palubě lodi Winnipeg. V plánu bylo odeslat do Chile ještě další lodě s uprchlíky, španělská strana však další podobnou akci znemožnila.
Revoluce jako tvůrčí akt
Další dichotomii představuje Allendeho v podstatě buržoazní původ a zároveň jeho inklinace k „lidu“, který je ostatně vždy nesmírně citlivý na projevy předstíraného zájmu. Zpětná vazba, kterou poskytoval Allendemu během jeho kampaní i v době jeho prezidentského úřadu, potvrzuje, jakou důvěru nejnižší vrstvy v jeho osobu měly. Allende je však chtěl navzdory revoluční tradici země „vychovávat“ ke svému pojetí revoluce jako mírového procesu. „Revoluce znamená tvořit, ne ničit, znamená budovat, a ne bořit.“ Lid vyzýval k tomu, aby se nenechal vyprovokovat ani činy radikální pravice, ani ekonomickým tlakem ze strany USA. Byl ochoten revoluční vývoj bránit za cenu svého života a k tomu, aby lid byl připraven ozbrojit se a násilím hájit dobyté pozice, nevyzýval ani v situaci, kdy země po prvním pokusu o ozbrojený převrat v červnu 1973 a po řadě sabotážních stávek začala silně pociťovat destabilizaci a nebezpečí možného vypuknutí povstání vedoucího k občanské válce.
S mýty o osudech prezidenta, díky němuž přestalo být Chile pro zbytek světa pouze jednou z mnoha téměř neznámých rozvojových zemí a začalo být vnímáno jako demokratický stát bojující o svou důstojnost a suverenitu, se logicky pojí i mýty o Allendeho marxismu, zejména o jeho neslučitelnosti s demokracií. Allende se ovšem sám nepovažoval za bezbřeze filosofujícího marxistického teoretika, v marxismu, jak tvrdil, spatřoval spíše možnou metodu, o níž by bylo možno opřít konkrétní vládní reformy.
První vládní kabinet, složený z představitelů Lidové jednoty, zahrnující široké spektrum politických stran od Křesťanské demokracie přes socialisty až k radikální levici, měl demonstrovat názorovou pluralitu ve státní správě. Je zároveň pravdou, že mnohá radikální levicová hnutí Allendeho příliš nepodporovala už v době jeho kampaní, protože jeho program jim připadal demokratický až příliš a neviděli v něm naději na skutečně účinné prosazení zásadních společensko-politických změn. Nasměrovat Chile v jeho tehdejší hospodářské situaci k nezávislosti bylo ovšem úkolem na mnoho let, vyžadujícím velké úsilí.
Podle demokratického scénáře
Pohlédněme nyní alespoň ve zkratce na některé konkrétní kroky vlády Lidové jednoty, konstituující demokratický vývoj. Nutno dodat, že vláda jako celek se nikdy neprezentovala jako marxistická, ale jako lidová. Ještě v posledním rozhovoru, který Allende poskytl 8. září 1973 francouzské televizi, znovu opakuje, že úkolem lidové vlády v Chile je připravit cestu socialismu, a to všemi možnými demokratickými prostředky. Tento rozhovor, pořízený v okamžiku, kdy destabilizace vlády byla již kritická a v zemi byl vyhlášen výjimečný stav, nás také přivádí k vysvětlení, proč dlouho připravovaný a očekávaný vojenský zásah proti Allendeho vládě přišel právě tehdy, kdy přišel.
Večer 10. září se Allende zmínil o nutnosti referenda, v němž by se rozhodlo o důvěře lidu vůči vládě a o jeho vlastním setrvání v úřadě. Vyhlášení referenda bylo stanoveno na 13. září. Tato skutečnost rozhodně uspíšila vývoj vedoucí k ozbrojenému puči, neboť opozice lidové vlády se mohla obávat hlasu ještě dosud silně organizované a prezidentovi oddané části obyvatelstva. Toto referendum, které se nikdy neuskutečnilo, je dalším příkladem snah o řešení situace demokratickými prostředky a je vzdáleno jakýmkoliv teoriím o snahách lidové vlády uzurpovat moc.
Jako každá levicová vláda v Latinské Americe zaměřila se vláda Lidové jednoty od počátku zejména na záležitosti zdravotnictví a vzdělávání. Můžeme připomenout, že první návrh zákona, který Salvador Allende přednesl ještě jako poslanec za Valparaíso v roce 1937, se týkal projektu alfabetizace dělníků a rolníků. V Chile pochopitelně existovaly rozsáhlé oblasti bez dostupné lékařské péče a vláda si uvědomovala vliv této skutečnosti na vývoj chilské populace, připojovala se i hrozivá chudoba v některých částech země, respektive v některých vrstvách obyvatelstva. Allende vyzýval studenty medicíny i mladé lékaře k průběžnému působení v odlehlých částech země bez nároků na finanční přínos (sám tak za studií působil také) a k tomu, aby budoucí lékaři byli motivováni smyslem své práce, a ne ziskem.
V Chile za Allendeho prezidentského působení nikdy nedošlo k omezování svobody tisku ani jiných médií, paralelně existovalo množství periodik, od vyloženě fašisticky orientovaných přes radikálněji pravicový El Mercurio až k levicovému Clarínu, vysílalo množství rozhlasových stanic a cenzura nebyla uplatňována. Rovněž nedocházelo k potlačování svobod náboženských. Nejen proto, že vládla poměrně rozsáhlá koalice různých stran, nedocházelo k postihování stranických odpůrců. Allendeho vláda prosazovala a uskutečnila ideu bezplatného vzdělávání. Vláda bojovala proti projevům diskriminace všeho druhu. Například k řešení problémů vyplývajících z těžkého postavení ženy v chilské společnosti měl přispívat speciální komitét při ministerstvu zdravotnictví. Návrh zákona na vytvoření ministerstva pro podporu rodiny bohužel parlament zamítl.
Velká pozornost byla věnována původním obyvatelům, příslušníkům indiánských etnik, jejichž potřeby předchozí vlády po desetiletí zcela přehlížely. Pozornost se zacílila nejen na snahu uchovávat jejich kulturní odkaz, ale rovněž na zcela konkrétní kroky pro zlepšení jejich života, neboť do té doby byli prakticky bez občanských práv. Začala také rozsáhlá výstavba domů s bytovými jednotkami pro vrstvy obyvatelstva žijící do té doby ve značně neuspokojivých podmínkách. O sobotách a také v průběhu léta byly organizovány dobrovolné práce ve veřejném prostoru, jichž se aktivně účastnil i prezident. Značná energie byla investována do rozvoje a podpory umění, zejména lidového, podle hesla „bez písní není revoluce“ probíhaly koncerty a vystoupení jednotlivců i folklorních či folkových kapel, kterých se na přelomu 60. a 70. let v Chile vynořilo veliké množství. Bylo organizováno také mnoho výstav výtvarného umění, velký prostor dostali opět lidoví umělci a myšlenka propojování výtvarného umění s veřejným prostorem.
V zájmu zemí třetího světa
Když v roce 1972 hovořil Allende v sídle OSN o těžké situaci své země a o dílčích krocích uskutečňovaných pro postupné dosažení nezávislosti a důstojnosti, nebál se veřejně pojmenovat strůjce oněch hospodářských a ekonomických těžkostí, původce intervencí a situací ohrožujících lidská práva. Zdůrazňoval zejména snahy USA a velkých korporací zničit každý pokus národů Latinské Ameriky o vybudování suverénní a důstojné existence na vlastním území. „Nejen že trpíme finanční blokádou, jsme také oběťmi přímé agrese (…) Čelíme skutečnému otevřenému konfliktu ze strany velkých korporací a států.“
Hovořil však nejen jako mluvčí celého kontinentu, ale všech národů tzv. třetího světa. „Perspektivou, kterou měla před sebou moje vlast, tak jako mnoho jiných zemí třetího světa, byl model překotné modernizace, v němž se technické studie a nejtragičtější realita spojily dohromady, aby ukázaly, že stále více a více milionů lidí je odsuzováno k vyloučení z možnosti pokroku, dobrých životních podmínek a sociálního osvobození a jejich život je degradován na nelidský. Je to model, který bude produkovat vzrůstající nedostatek bytů, který odsoudí stále větší počet občanů k nezaměstnanosti, negramotnosti, nevzdělanosti a fyzickému utrpení. Je to perspektiva, která nás, stručně řečeno, udržuje ve vztahu kolonizace nebo závislosti (…) Nás, rozvojové země, chtějí odsoudit k bytí podřadného stupně, k věčné podřízenosti.“ Aktuální demokratický vývoj své země prezentoval naprosto jednoznačně: „Přicházím z Chile, malé země, kde ale dnes má každý občan svobodu vyjadřovat se, jak nejlépe chce, kde vládne naprostá tolerance kulturní, náboženská i ideologická, kde je nepřípustná rasová diskriminace.“
V závěru svého výstupu Allende apeloval na přítomné delegáty především v souvislosti s ochranou základních lidských práv a hodnot a zájmů kolektivu. Zároveň zdůraznil aktuální revoluční odhodlání latinskoamerických národů, poté, co předestřel jeho vlastní logickou genezi v průběhu uplynulých desetiletí. „Jsou to národy na jih od Ria Grande, které povstávají, aby řekly: Dost! Dost závislosti! Dost útlaku! Dost intervencí! Aby potvrdily svrchované právo všech rozvojových zemí svobodně disponovat svými přírodními zdroji. Existuje vůle a vědomí více než 250 milionů bytostí, které požadují, aby byly slyšeny a respektovány (…) Stovky tisíc Chilanů mě vyprovázely, když jsem opouštěl vlast a předaly mi zprávu, kterou jsem přinesl na toto světové shromáždění. Jsem si jistý, že vy, zástupci národů světa, pochopíte má slova. Je to naše důvěra v nás, čím roste naše víra ve velké hodnoty lidstva, jistota, že tyto hodnoty zvítězí a nebudou zničeny.“ Allendeho projev ukončily bouřlivé ovace přítomných, trvající snad déle než jeho vlastní řeč. Vláda Spojených států si však byla vědoma, že Chile došlo do bodu, kdy je nutné jeho další rozvoj eliminovat.
Přetrvávající konflikt a spory
Můžeme připomenout, že mnoho politických či vojenských představitelů z období diktatury dodnes zůstává ve veřejných funkcích, často i ve státní správě. Od roku 2015 jsme mohli sledovat zvyšující se brutalitu policie a armády proti studentům žádajícím možnost bezplatného vzdělávání a reformy školského systému či proti občanům demonstrujícím v několika uplynulých letech za změnu ústavy.
Současná chilská ústava vznikla v období Pinochetova režimu a návrh na vytvoření nové ústavy rezonoval ve společnosti již za mandátu prezidentky Michelle Bachelet v roce 2013. Referendum, zaměřené na toto téma a konané v době mandátu současného prezidenta Gabriela Borice však bohužel nepřineslo kýžený výsledek. Vláda Gabriela Borice, který se v mnohém obrací k Allendeho odkazu, nicméně má alespoň dílčí pokroky slibující skutečnou rovnoprávnost. O pár let dříve, kdy už byl prokázán nespočet případů násilí na ženách i dětech ze strany policie a armády, vláda Boricova předchůdce Sebastiána Piñery radikálněji nezasahovala. Represím a soudním procesům přitom byli vystavováni také novináři, dlouhodobě dokumentující násilí ozbrojených složek státu na příslušnících národa Mapuche. Jako ilustrativní příklad pokrytectví může sloužit návrh zákona pravicové parlamentní strany UDI, zakazující matkám kojit na veřejnosti pod trestem odnětí svobody. Ačkoliv některé evropské deníky aktuální situaci v Chile sledovaly, u nás si média nadále vystačila se zjednodušeným a pokřiveným obrazem.
Ve veřejném mínění tak nadále přetrvává představa Augusta Pinocheta jako osvoboditele Chile od marxismu. „Osvoboditele“ s několika falešnými pasy a několika desítkami účtů v zahraničních, zejména amerických bankách, který se svou rozvětvenou rodinou připravil zemi o miliardy. „Osvoboditele“, který byl vídán při bohoslužbách, ač měl na svědomí životy nezměrného množství svých spoluobčanů.
Odsouzení invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa
A konečně, pro náš kontext může být zajímavé zjištění, že v roce 1968, ještě ve funkci senátora, byl Salvador Allende snad jediným levicovým latinskoamerickým politikem, který veřejně a bez diskusí odsoudil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V řeči, kterou přednesl ještě 21. srpna v senátu, vyslovuje jednoznačnou pochybnost nad faktem, že by u nás došlo k ozbrojené kontrarevoluci, jak byla příčina okupace v zahraničí prezentována. A dodává, že i kdyby tomu tak bylo, je Československo suverénním státem, který má svrchované právo řešit svou situaci sám. V ozbrojené intervenci armád socialistických států do jiného socialistického státu vidí zřetelné nebezpečí, ohrožení důvěry a jakékoliv další možné spolupráce. „Bylo by nemorální a nespravedlivé, pokud bychom nevyjádřili svůj postoj tváří v tvář událostem, které otřásly Československem a působí na každého. To, co se stalo, zakládá extrémně závažný problém pro vztahy socialistických států a také pro světové socialistické hnutí. Rozměr aktuálních událostí je poměrně obtížné vyjádřit a je zřejmé, že jeho hodnocení bude ještě komplikovanější, vezmeme-li v potaz budoucí následky,“ zahájil svou řeč Allende.
Následně pokračoval v tomto duchu: „Pokud se budeme držet tiskových zpráv, je nesporné, že to, co se děje, je porušením zásady o nevměšování a sebeurčení. Věříme v internacionalismus proletariátu, v solidaritu zemí, které používají řeč stejné doktríny, ale to, co se stalo, je něco zcela jiného. Kategoricky tvrdíme, že každý lid, ať socialistický nebo ne, musí řešit sám své vlastní problémy. Proto důrazně odsuzujeme ozbrojenou intervenci signatářů Varšavské smlouvy v Československu (…) Byla narušena suverenita této země. Kromě toho, z politického hlediska jde o vážnou překážku, která tvrdě zasáhne lidová hnutí (…) Opakujeme náš odsudek a protest a žádáme urychlené stažení ozbrojených sil, které dnes okupují Československo, aby tato země mohla svobodně kráčet k vlastnímu osudu.“
Presidente Mártir
Když se v roce 1990 Salvador Allende dočkal opožděného státního pohřbu a byl uložen do rodinné hrobky v Santiagu, bylo zřetelné, že vymýtit jeho odkaz nebude možné – navzdory represím, pomluvám a množství dezinformací. Allendemu, který z marxistického hlediska nechtěl „svět vykládat, ale měnit“, však je tato myšlenková a politická definice těsná.
Ať už jsou postoje většiny jakékoliv, je jisté, že vraždou Allendeho docílili strůjci převratu nechtěného efektu. Jeho přítomnost v chilské společnosti nabyla nejrozmanitějších obrysů a je patrná i u nejmladší generace. „Compañero Presidente“ inspiruje svými myšlenkami, svou důsledností a pochopitelně i osudem podobným antické tragédii. V jeho případě však vše nekončí pouze žalozpěvem básníka (byť o Allendem existuje řada písní a působivých textů). Chilané si tohoto muže, kterému mnozí přezdívají „Presidente Mártir“, připomínají nejen u příležitosti výročí státního převratu: jeho osobnost se stala trvalou konstantou jejich politického i společenského života. Kontinuita, s níž postava Salvadora Allendeho prochází dekádami dějin, jako by stále dávala naději, že „spíše dříve, než později (…) se otevřou široké ulice, po kterých bude znovu kráčet svobodný člověk, aby vybudoval lepší společnost“.
Autorka je literární historička, překladatelka a publicistka.