ZŠ Jana Zajíce ve Vítkově. Foro Stanislav Biler
V roce 2007 Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že Česká republika segreguje ve školách romské děti. O šestnáct let později si můžeme být prakticky jistí, že by případ D. H. a ostatní proti České republice dopadl stejně. Navzdory zrušení zvláštních škol nebo zavedení inkluze se v případě segregace romských dětí nestalo reálně skoro nic. Segregované školy dále existují, víme, kde jsou, ale na jejich existenci to nemá žádný vliv. Jako by to Českou republiku bez ohledu na vládu vůbec nezajímalo.
Nejen to vyplývá z detailní studie, kterou si nechalo zpracovat ministerstvo školství a ukrylo ji kamsi do hlubin internetu tak úspěšně, že už se mi ji napodruhé ani nepodařilo najít. Nicméně naleznete ji třeba zde.
Stočtyřicetistránková analýza se zabývá otázkou, proč je tolik romských dětí vzděláváno podle rámcového vzdělávacího programu se sníženými nároky na výstupy ze vzdělávání z důvodu mentálního postižení, jak se mění podíl žáků ve speciálních třídách a jak to vypadá s desegregací. Stručně řečeno: nijak.
Dítě samotné se pak v běžné škole necítí dobře, protože běžné české školy si s ním neví rady, neboť si s ním rady vědět nechtějí.
„V posledních pěti letech nedošlo ke snížení podílu romských žáků ve speciálních třídách, ani k jejich desegregaci v rámci běžných tříd a škol. Stále existuje zhruba 130 škol s více než třetinovým zastoupením romských žáků,“ uvádí analýza v hlavních zjištěních, kdy se podíl romských žáků v populaci pohybuje okolo tří procent. Běžné základní segregované školy se nachází v oblastech s větším zastoupením Romů, což je u nás Ústecký a Moravskoslezský kraj, zatímco segregované speciální školy (zřízené podle § 16 odst. 9) najdeme po celé zemi.
Ve speciálních třídách základních škol jsou romští žáci nejen výrazně nadreprezentováni, ale jejich počet s pokračující docházkou narůstá. Stejně tak mají romští žáci výrazně častěji snížené nároky na výstupy ze vzdělávání z důvodu mentálního postižení. Do speciálních škol nebo tříd se dítě nemůže dostat bez diagnostiky a doporučení školských poradenských zařízení. Analýza přitom ukázala, že se praxe a doporučení jednotlivých zařízení značně liší a to i v rámci jednoho regionu a povětšinou používají zastaralé diagnostické metody.
Lehké mentální postižení pro každého, kdo vypadá jinak
Dítě tak není diagnostikováno podle svého reálného stavu a situace, ale podle toho, ve kterém zařízení se zrovna ocitne a jakou barvu pleti zhruba má. Využívání diagnózy „lehkého mentálního postižení“ roste spolu se zastoupením romských dětí v dané oblasti.
Analýza popisuje, o jak vratkou a sociálně podmíněnou diagnózu se v případě „lehkého mentálního postižení“ jedná: „Všichni aktéři ve všech školách se shodli na tom, že diagnóza lehkého mentálního postižení, která je nejčastějším důvodem zařazení romských žáků do speciálních škol a tříd, neznamená jejich fyzické omezení, ale je výrazem jejich sociálního znevýhodnění.“
S tím korespondují také používané testy v poradnách, o kterých zase analýza říká: „Všichni jsou si vlastně vědomi, že používané testy měří spíše toto sociální znevýhodnění, ale zařazení do speciální školy se pak jeví jako nejlepší řešení této situace.“
K existenci segregovaných speciálních škol nicméně vede celá řada vzájemně souvisejících mechanismů, od nastavení škol jako takových, přes poradenská zařízení až po samotné rodiče, kteří často chtějí, aby jejich děti chodily do stejné školy jako kdysi oni. Ti rodiče, kteří by chtěli vidět své dítě v běžné škole, mu pak se školními úkoly nejsou schopni pomoci, protože nemají potřebné vzdělání. Dítě samotné se pak v běžné škole necítí dobře, protože běžné české školy si s ním neví rady, neboť si s ním rady vědět nechtějí. A tak se jako logické řešení nabízí cesta do školy speciální, což nakonec všem zúčastněným vyhovuje. Kruh se tak uzavírá a sociální reprodukce pokračuje v další generaci.
To je důsledek systémového řešení a decentralizace základního školství. Nad jednotlivým územím za školy nenese nikdo odpovědnost a prakticky nesleduje kvalitu činnosti škol ani poradenských zařízení. Je tak v zásadě na škole a jejím zřizovateli, což je obec v případě základních škol, nebo kraj v případě škol speciálních, zda se budou problémem segregace zabývat. A realita je taková, že se tím skoro nikdo zabývat nechce. Výsledkem je pak onen nezměněný počet segregovaných škol.
Jak konstatují autoři a autorky studie, případné řešení je čistě na osobním nasazení jednotlivců, kteří se rozhodnou stav v dané lokalitě změnit. Zatímco školy speciální mají některé širší možnosti pro práci s romskými dětmi, běžné školy musí další nástroje a lidské zdroje získávat pomocí časově omezených projektů. Nicméně jak studie zdůrazňuje, v případech, že se některé školy rozhodnou na situaci pracovat, přichází zlepšení a posun prakticky okamžitě. Stejně rychle se však stav může vrátit zpět, pokud tahouni změn odejdou. V tom tkví realita decentralizovaného systému a důsledek nezájmu státu o osudy nejen romských dětí.
Máme segregované školy, protože to všem vyhovuje
V celém systému segregace pak hraje jen okrajovou roli i Česká školní inspekce, která sice píše zprávy a vydává doporučení, ale ta může zřizovatel školy ignorovat. Autoři proto v rámci celé škály navržených řešení doporučují také posílit roli inspekce v možnosti odvolání ředitele školy a zasahování do výběru nového ředitele nebo ředitelky. Jen tak je možné z vnějšku narušit stav, kdy situace v obci či ve městě všem zúčastněným vlastně vyhovuje a desegregaci nikdo prosadit nechce. I tak ale platí, že ČŠI nevyužívá dostatečně své nástroje a totéž nakonec platí i o dohledu ministerstva školství, které nesleduje segregované školy a nedožaduje se aktivně nápravy. Tím jen uzavírá celkové nastavení, kdy daný stav všem aktérům vyhovuje. Bity jsou za to romské děti.
V současném nastavení tak nikdo nic dělat nemusí a současně jsou všichni někým krytí. Ředitelé škol zřizovateli v podobě obcí. Vedení obcí svými voliči, což je obvykle neromská majorita. Ministerstvo školství tím, že respektuje nezávislost škol, zřizovatelů a decentralizaci celého systému. A Česká školní inspekce tím, že stav popíše ve zprávě a jde zase o dům dál. Ve svém celku tak sledujeme systémově zakotvenou neodpovědnost za celé základní školství, kdy jedním z důsledků je existence 130 segregovaných škol.
Studie vypracovaná experty z PAQ Research a STEM pak navrhuje celou škálu praktických řešení. Od těch zcela elementárních, které je možné použít okamžitě, až po systémovou změnu, kdy třeba navrhují „v dlouhodobém horizontu podpořit správu školství na regionální úrovni, která nese odpovědnost za kvalitu vzdělávání a spolupráci aktérů v území za účelem zajištění rovných příležitostí pro všechny žáky v území. Z výzkumných dat vyplývá, že aktuální odpovědnost za kvalitu vzdělávání leží pouze na úrovni školy a částečně zřizovatele, přičemž se kvalita činností škol i podpůrných veřejných služeb v území výrazně liší.“
Segregovaných škol nakonec není tolik, aby nebylo v možnostech státu situaci v řádu prakticky několika let zcela vyřešit. Ministerstvo školství má nyní k dispozici podrobný manuál, který analyzuje vše potřebné včetně podrobného návodu řešení. Stačí jen chtít. V opačném případě nás může kdykoliv čekat znovu mezinárodní ostuda v podobě dalšího rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. Podstatnější však je, že stát svou nečinností ničí budoucnost celých generací romských dětí. Pro to neexistuje žádná omluva.
Autor je redaktor Alarmu.