„Jen jsem chtěl říct, že jsi včera byla prostě k nakousnutí, jako bonbón (který jsem chtěl celý spolknout! Ztiš se, mé tlukoucí srdce…) Kdybychom byli sami každý středeční večer, nejsem si jist, zda bych se dokázal udržet a nevrhnout se na tebe, až se rozpoutají jarní přívaly…ale želbohu se musím udržet (a proto si nemusíš dělat starosti), jelikož jen samotná myšlenka toho, jak se ocelové dveře s třeskem zavírají s námi in flagrante delicto, nebo že jsme překvapeni uklízečkou v rozpacích, stačí aby má touha pohasla jen na mdlý plamen (pokud ovšem nezačneš nosit svou kratší sukni, kdy prostě vhodím své klíče do škvíry mezi dveřmi, než abych riskoval, že propadnu nepřekonatelnému pokušení).“
Tyto rádoby poetické věty napsal na jaře roku 2016 studentce Anglo-americké univerzity Olze Knežević její profesor literatury a společenské teorie. Otevřeně sexuální zprávy byly vyústěním několikaměsíčního překračování hranic, kterého se profesor soukromé univerzity dopouštěl. Byly také završením manipulativního jednání, během kterého pomalu, ale trpělivě zpracovával svou studentku tak, aby k němu chovala takřka bezmeznou loajalitu. „Trvalo mi roky, než jsem pochopila, co se děje. Když mi to došlo, bylo vše najednou úplně jasné. Jenže předtím byl náš vztah spíš na úrovni mentora, otcovské figury a učitele, který se stará o své dobré studenty,“ popisuje Olga s neskrývaným opovržením v obličeji. „Byla jsem strašně naivní,“ uzavírá zklamaně. Terčem nevhodného chování se stala i její kamarádka Tyler. Obě dívky se před několika měsíci rozhodly jednat. Sebraly odvahu a veškeré své zážitky sepsaly a odevzdaly ve škole. Od té doby se ale vlastně nic moc nestalo: jen série zpožděných „vyšetřování“, špatná komunikace ze strany vedení školy i vyšetřující komise, neprůhledné jednání, které trpělo nedostatkem transparentnosti. I proto se ženy nakonec obrátily na redakci Alarmu a poskytly jí své příběhy, stejně jako vyjádření nebo mailové korespondence.
Hledání otcovské figury
Do Prahy přišla Olga poté, co dokončila bakalářské studium v Torontu. Její rodinu přivedla do Kanady válka v bývalé Jugoslávii a návrat do Evropy pro ni byl i cestou, jak přemýšlet o vlastní identitě. Anglo-americkou univerzitu si Olga vybrala, protože se jí líbila široká nabídka kurzů v oborech, kterým se chtěla věnovat – především v oblasti filmových studií. Přijata byla rychle a bez jediného pohovoru. Když se přestěhovala do Prahy, zjistila, že nabídka kurzů je mnohem menší, než se zdálo, a že většinu vybraných hodin musí osobně konzultovat s děkanem Tonym Ozunou. „To mě překvapilo, v Torontu všechno fungovalo jinak. Na kurzy jsme se hlásili online, pokud byly v nabídce, nebylo o výběru třeba vést jakékoliv debaty.“
Vedení školy se tváří, že na případu pracuje, ale jejich práce nepřináší výsledky. Existuje komise, která vše posuzuje, ale z vyjádření školy je jasné, že chování svého zaměstnance za nijak alarmující nepovažuje.
V této době se mladá studentka také poprvé setkala se svým novým hlavním profesorem, mužem, který její působení na škole značně ovlivnil. „Věnoval mi zvláštní pozornost a já se cítila jako součást nějaké elity. Nejdřív mi soukromě nabídl, že mu můžu říkat křestním jménem, a potom mě začal povzbuzovat dlouhými, intimními maily. Věděl, co dělá.“ Podle Olgy je zajímavé, že většina hodin, které vedl, se točila kolem sexuálních otázek – věnoval se polyamorii, nestandardním vztahům, sexuálním deviacím, problémům v rodině. „Úplně pokaždé, když to jen trošku šlo, vměstnal toto téma do oblasti, která s ním jinak vůbec nesouvisela. Míra, se kterou sděloval pro obor úplně nepodstatné pikantnosti, byla překvapivá, věděl o každém šťavnatém detailu ze života jakéhokoliv myslitele, že to bylo až podezřelé,“ popisuje Olga. „Samozřejmě si byl vědom, že tak může mladé lidi snáze zaujmout, protože v tomto věku člověk dost přemýšlí nad sexualitou, intimitou a vztahy obecně.“
Jejich „vztah“ se vyvíjel několik let, přičemž Olga tvrdí, že jakýkoliv flirt vždy pocházel ze strany jejího profesora a ona jako studentka tehdy nedokázala být dostatečně tvrdá, aby s ním úplně přestala komunikovat. Už v roce 2015 jí profesor na jejich prvním soukromém setkání přiznal, že měl sexuální poměr s jednou ze studentek, a prezentoval to tak, že Olga je ta jediná, které to může říct. „Udělal ze mě de facto důvěrníka jeho nevhodného vztahu, aniž bych o to jakkoliv stála.“ Někdy v této době se také změnil charakter jejich mailů a učitel začal nenápadně přecházet k mnohem intimnějšímu tónu. „Pochválil mi opálení a řekl, že mě touží slyšet mluvit bosensky. Rafinovaným způsobem také podkopával můj vztah s přítelem, naznačoval, že sám je mnohem lepší a sofistikovanější partnerem. Už jsem skoro skončila studia a začala jsem pracovat na plný úvazek v univerzitní knihovně, hned vedle učebny, kde přednášel. V té době jsem se snažila odmítat jeho návrhy, aniž bych ho rozhněvala,“ říká Olga. Přiznává také, že tehdy ještě nedokázala tomuto způsobu chování úplně čelit a několikrát se mu sama chtěla zavděčit. „Sami jsme se sešli jen dvakrát, na té druhé schůzce po mně žádal, abych mu detailně vyprávěla o svém sexuálním životě. Nakonec jsem to udělala. Chtěla jsem ho potěšit,“ říká mírně nervózně a je vidět, že dnes úplně nechápe, proč k tomu svolila.
Pedagog není žádným psychologem, přesto, jak říká Olga, umí být velmi manipulativní. „Věřím, že používá velice komplexní metodu určitého typu ,psychologické péče‘, která zahrnuje zájem o rodinnou historii, sexuální život nebo psychologické predispozice. Na jejich základě pak vyvíjí vztah, trvá to celá léta. Hraje v něm roli, u níž vycítí, že ji studenti právě potřebují, a tím si u nich buduje loajalitu a důvěrnost – často právě kombinací role mentora a náhradního otce. Zajímavé je, že právě to mu umožňuje nás ještě manipulovat tak, abychom jeho chování nechápali jako škodlivé, nemorální, neetické a nechtěli ho nikdy nahlásit,“ přemýšlí o všem nahlas Olga.
Dnes má Olga dítě se svým partnerem. S inkriminovaným profesorem se pokusila sejít jen jednou, konfrontace ale skončila nezdarem. „Přesně ví, jak lidi, které zná, zranit. Byla jsem tehdy krátce po porodu a nervózně jsem mu vysvětlovala, co mi na překračování hranic z jeho strany vadilo. Stejně mě dokázal ještě naposledy ponížit a vyvolat ve mně dojem, že si za všechno můžu sama. Byla jsem čerstvou matkou a neskutečně mě zranil tvrzením, že jsem ho stejně milovala (a mnohými dalšími). Vysvětloval, že jsem si sama měla chránit hranice, že jsme dospělí a je jen můj problém, že jsem si do něj promítla otcovskou figuru, že mé chování bylo zavádějící. Těmito slovy mi hrozně ublížil. Když jsem namítala, že způsob, jakým se staví k výuce a ke studentkám, je prostě toxický a škodlivý, strašně se urazil. Za dvacet let jeho praxe mu prý nikdy nikdo neřekl nic takového a vpálil mi do obličeje, že když jsem tak přecitlivělá, neměla jsem vůbec chodit studovat. Podle něj velcí myslitelé, za kterého se on považuje, nemusí dávat nějaké varovné signály. Přirovnal se k Marxovi i Ježíšovi, opravdu, nedělám si legraci. On si ji taky nedělal.“ Právě po tomhle setkání se Olga definitivně rozhodla, že by měla o všem podat zprávu.
Nejsi v tom sama
Obětí nestandardního chování tohoto profesora přitom nebyla jen Olga, své o něm ví i Tyler. Obě studentky se potkaly de facto náhodou: v univerzitní knihovně. Pracuje tam totiž Tyleřina přítelkyně a Olga je její blízkou kamarádkou. „Stěžovala jsem si na školu a když padlo ,jeho‘ jméno, Olga se na mě podívala se strašným znechucením. Daly jsme se do řeči a já zjistila, že její zážitek je tomu mému podobný, jen to zašlo mnohem dál.”
Tyler se do České republiky dostala poprvé v roce 2014. Na Anglo-americkou univerzitu přišla v rámci výměnného studijního programu. Poprvé potkala profesora ve svých devatenácti letech. Chytrá studentka padla pedagogovi hned do oka a její práci vychválil před celou třídu způsobem, který pro Tyler nebyl úplně standardní. „Rychle jsem pochopila, že způsob, jakým se stavěl k mému krátkému působení na univerzitě, nebyl ničím ojedinělým. Součástí jeho pedagogického přístupu opravdu bylo a je vyčleňování oblíbených studentek a studentů a vytváření pocitu důležitosti, založeném na speciálním, důvěrném vztahu mezi jím a nimi.“ Tyler zároveň dodává, že si nějakou chvíli myslela, že neformální vztahy mezi studenty a profesory jsou v Evropě běžné, a za pozornost, které se jí dostalo, byla svým způsobem vděčná. „Pak jsem odjela. Se školou a profesorem jsme ale zůstali v kontaktu, do Prahy jsem se plánovala vrátit. Naše maily se často pohybovaly na soukromě-pracovní hranici. V roce 2016 jsme se potkali znovu, v kavárně, o které mluvil jako o své kanceláři. V rozhovoru se dostalo i na osobní otázky ohledně mého soukromého života nebo mentálního zdraví, které jsem nechtěla vůbec řešit. Nepovažovala jsem to za důležité.“
Hodiny, vedené profesorem D., které jako studentka AAU musela Tyler absolvovat, se pro ni časem staly krajně nepříjemnými. „Pořád měl nějak sexuálně motivované řeči. Jeho výklad se vždy stočil k jeho intimnímu životu, dokázal se veřejně rozplývat nad polyamorií a toužebně mluvil o tom, že by si přál mít víc žen. Vůbec jsem nechápala, proč tohle zažíváme na hodinách.“ Když se na jedné z lekcí bavili o T. S. Eliotovi, řekl, že jeho jedna jeho přítelkyně byla o 38 let mladší než on. „Upřeně se u toho na mě díval a mně došlo, že stejný rozdíl je přece i mezi námi. Bylo to nepříjemné. Když si pak ostatní spolužáci stěžovali, že jim to přišlo nevhodné, řekl jim, ať se starají sami o sebe.“ Pokud chtěl z nějakého důvodu mluvit o genderových rozdílech, jako příklad uváděl sebe a svoji ženu a řekl třeba, že zatímco ona chce obejmout, on chce vykouřit. „Takoví jsou muži, říkal se smíchem, jenže nám to vtipné nepřipadalo ani trochu,“ říká Tyler se znechucením.
„Narážky na mou osobu se stupňovaly a i spolužáci si toho stihli všimnout: říkali mi, že je jeho chování ke mně hodně nestandardní. Já jsem se ale stáhla a hodiny pro mě byly krajně nepříjemné a stresující. Vše vyvrcholilo koncem roku, kdy mi před celou třídou posměšně řekl, že musíme skončit včas, abychom nenaštvali knihovnici. Podíval se mým směrem a intenzivně si mě měřil svým pohledem. Cítila jsem se strašně trapně, i protože jsem před ním svůj vztah s knihovnicí tajila, právě z obavy veřejného zesměšňování z jeho strany.“ Navíc v té době Tyler nijak veřejně nešířila svou sexuální orientaci a profesor ji tak před celou třídou proti její vůli „vyoutoval“. Tyler na toto období vzpomíná jako na období úzkostí a pocitu, že je paranoidní, a to ačkoliv ji spolužáci často upozorňovali, že chování profesora směrem k ní je minimálně hodně neadekvátní. Když potkala Olgu, zjistila, že není jedinou obětí a že takové jednání může zajít ještě dál.
Historie, která se opakuje
První zmínky o mechanismu podivných pedagogických praktik na Anglo-americké univerzitě pocházejí už z roku 2013. Tehdy vyšel článek s názvem Když flirtování zajde moc daleko, ve kterém se dvě studentky svěřují s nepříjemnými zážitky ze školy – podobně jako v případě z letošního roku se i zde hovoří o nevhodném chování ze strany pedagogů a zaměstnanců školy. Isabel i po letech popisuje, jak bezmocná se cítila, když si jeden z pracovníků univerzity našel na přihlášce, kterou škole odevzdala, její telefonní číslo a začal ji zvát na rande. Vtíravé otázky na její soukromý život, dlouhé pohledy do výstřihu, rádoby letmé dotyky, dárky, o které nestála, a pocit, že se její přístup k profesorovi promítne do jejího studentského života. I když se proti tomu Isabel několikrát jasně vyslovila, nepříjemné situace se opakovaly. Její kamarádku Nadu kontaktoval jiný z profesorů klidně i ve dvě ráno s nepříjemnými a oplzlými otázkami. Po čase se ukázalo, že nevhodným chováním je zasaženo velké množství studentek z jejich blízkého okruhu, když ale vznikla idea popsat všechno ve společném textu, řada z nich s ohledem na svou akademickou budoucnost cukla. Bály se.
Bylo to mnoho let před #metoo a společenská debata o tom, co znamená sexuální obtěžování, nebyla rozvinutá. První verzi textu poslali děkanovi Tonymu Ozunovi a nakonec se setkaly s Alanem Krautstenglem, rektorem AAU. Ten si je pozval do kanceláře a k jejich překvapení přesně věděl, k jakým pedagogům se jejich text vyjadřuje, znal jejich kauzy a znal z nich dokonce mnohem víc. Otevřené flirtování, sexuální vztahy nebo nadržování „oblíbeným“ studentkám ale neviděl jako problém.
Po zveřejnění článku se na škole změnily regule ohledně sexuálního obtěžování, případ Nadi a Isabel ale stejně nikdo nijak nehodnotil a vyšuměl úplně do prázdna. Když dnes vzpomínají na období, které nastalo po zveřejnění článku, není jim úplně dobře. „Nic se nestalo. Ten profesor se mnou jednal dál stejně, AAU se starala především o svůj obraz a ne o to, jak se ženám na univerzitě studuje. Bezpečný prostor tu de facto neexistuje a každé nevhodné chování ze strany profesora se bagatelizuje nebo zametá pod koberec. Často dnes přemýšlím nad tím, jak je možné, že školu nezajímá, mají-li studentky obavu, že třeba jen volba jejich oblečení bude vnímaná jako explictiní forma souhlasu s obtěžováním.“
Tato kauza se týkala jiných lidí, ale vedení univerzity se k problematickému chování svých zaměstnanců nijak nepostavilo. Podobná situace se opakuje i dnes.
Shodit vinu na oběť
Obě studentky sepsaly už v březnu svá vyjádření a konfrontovaly s nimi vedení školy. Popisují v nich dopodrobna, jak se k nim profesor choval a jaké to na ně mělo dopady. Jejich vyjádření podpořil i další student vlastním „statementem“ a profesorovo toxické chování vůči studentkám potvrzuje. Tento muž chce ale zůstat v plné anonymitě.
Vedení školy se tváří, že na případu pracuje, ale jejich práce nepřináší výsledky. Existuje komise, která vše posuzuje, ale z vyjádření školy je jasné, že chování svého zaměstnance za nijak alarmující nepovažuje. Sám děkan Tony Ozuna nám na přímé otázky týkající se manipulace strany profesora odpověděl jen velmi mlhavě a odkázal nás na lidi, kteří se prý podnětem Olgy a Tyler zabývají. Ti zase byli pohoršeni především faktem, že se na nás obě studentky obrátily, a zahrnuly je dalšími rozhořčenými otázkami, co všechno nám poslaly a proč. Samotný předseda komise, který kauzu už měsíce prošetřuje, ji považuje jen za nepříjemnost, nikoliv za problematické a predátorské chování významného pedagoga školy. Objevují se i spekulace, že důvodem krytí podivného a toxického chování je i fakt, že daný profesor se pyšní velmi prestižním titulem, díky kterému si program humanitních studií na univerzitě udržuje akreditaci.
Kodex školy, stejně jako interní dokument, které mají dívky k dispozici, s názvem „sexual harrasment policy“ přitom nabízejí úplně jinou interpretaci profesorova chování, než s jakou přichází etická komise. Mluví se v něm o tom, že za problematické chování se kromě explicitních narážek, verbálního obtěžování a nevyžádaného fyzického kontaktu dá považovat i psychický nátlak. Píše se v něm, že studenti a studentky mají právo se ozvat ve chvíli, kdy je atmosféra na škole pro ně nepříjemná a nepřátelská a brání postižené osobě ve studiu.
Přesně tuto podmínku příběh Olgy a Tyler splňuje. Obě ženy se důsledkem predátorského a sexuálně motivovaného chování profesora ze školy stáhly. Tyler nedokázala dotáhnout jeden z jeho posledních úkolů, ve kterém se všech studentů a studentek dotazoval na velmi intimní věci. Pod rouškou školního úkolu se skrývala nutnost mluvit o svém sexuálním a intimním životě a Tyler, která si své soukromí chce bránit, nedokázala tento úkol zvládnout. V dokumentu se taktéž uvádí, že studenti nesmí mít pocit, že by měli získat diplom nebo zkoušku výměnou za sex. „Takový pocit jsem ale poslední roky měla,“ říká Tyler, kterou celá kauza stála psychické zdraví a pocit sebejistoty a sebedůvěry. Školu se momentálně snaží dokončit, jde to stěží.
„Odešla jsem do Prahy v dobré víře, že tu najdu kvalitní školu. Namísto toho se AAU stala synonymem neskutečného stresu a ponížení, jenže si nemůžu dovolit odejít na jinou školu. Nemám peníze, potřebuju dostudovat, udržet si svá víza a nemám moc jiných šancí, jak to udělat. V neposlední řadě bych si přála, aby podobné věci, jako se staly mně a Olze, nezažívaly další studentky a studenti,“ uzavírá Tyler.
Pochybnosti, které už nikdo nevymaže
Obě ženy teď pátrají po dalších obětech divného predátorského chování za zdmi AAU. Ve chvíli, kdy se po půlroční nečinnosti školy cítily touto ignorací hluboce frustrované, obrátily se na redakci Alarmu. Členové komise je ihned zahrnuli další vlnou kritiky. Ta obsahovala i vyhrožování právníky. Škola se úplně zjevně snaží kauzu ututlat, na naše dotazy nikdo konkrétně neodpověděl, vše se vždy stočilo směrem k Olze nebo Tyler.
To samozřejmě stupňuje pocit viny v obou dívkách, které důsledkem letitého stresu často přemýšlí o svém podílu na celé kauze. Když se s Olgou dnes bavíte, honí se jí hlavou různé věci: „Mohla jsem se chovat jinak už od začátku, ale v našem příběhu je mnoho typických věcí, které se týkají zneužívání hierarchického postavení pedagogů, psychologického nátlaku na studentky i plíživého sexuální obtěžování, které není hned možné úplně jasně identifikovat. Vím, že jsem byla mladá, zranitelná i naivní. Ale ze začátku jsem si opravdu myslela, že zájem o mou osobu je motivován mými dobrými studijními výsledky a chtěla jsem požadavkům, které byly na mou osobu kladeny, vyhovět. Dnes nevím, jestli jsem opravdu byla někdy kvalitní studentkou školy, kterou jsem si kdysi nadšeně vybrala.“
Pokud jste obětí nevhodného chování na akademické půdě, obraťte se na nás. Jestli jste studentkou / studentem AAU a máte podobné zkušenosti, které chcete sdílet, napište na [email protected]. Autorky děkují Věře Novákové za právní konzultaci.
Autorky jsou redaktorky Alarmu.
Tento článek byl 16.7.2018 na žádost jednoho ze zdrojů upraven.