„Sešli jsme se proto, abychom vyjádřili to, že nechceme, aby tady chodili lumpové, kteří řežou lidem hlavy a uřezávají dětem části přirození.“ To jsou slova jednoho z účastníků protiislámské demonstrace, která se konala 14. února 2015, na svátek všech zamilovaných, na Moravském náměstí v Brně. Demonstraci svolala organizace Islám v ČR nechceme (IVČRN), která hraje významnou roli v nárůstu negativního sentimentu ve vztahu k muslimské komunitě v Česku. Přestože obdobné xenofobní tenze mezi migrantskými potažmo etnickými komunitami a majoritní společností nejsou v našem regionu ničím výjimečným, současný diskurz nenávisti vůči českým muslimům vykazuje určité zajímavé a sociologicky relevantní charakteristiky. Vezmeme-li v úvahu velikost této komunity, která je – mírně řečeno – nepříliš početná, nezbývá než se ptát, co je důvodem narůstajícího počtu islamofobních demonstrací, projevů, článků a souvisejících negativních nálad? Veřejnoprávními médii znějí analýzy založené na „strachu z neznámého“ a řada sociologických odborníků a odbornic mluví o muslimech jako „těch druhých“ – příznivci IVČRN a jim podobní si pak do nich projektují své frustrace.
Skrytá hrozba české islamofobie
Na demonstracích se mezitím ozývají hesla o ochraně českých hodnot, jež jsou údajně v bezprostředním ohrožení. Na valentýnském shromáždění zaznívaly obavy z „neomezeného šíření islámu“ a nebezpečí, „že by se v České republice začali domáhat svých práv lidé, kteří skrytě ve svých tajných a nepřístupných místnostech například nabádají lidi vůči Čechům či nevěřícím“. Na vzrůstající islamofobii lze samozřejmě nahlížet v kontextu nedávných pařížských útoků a situace na Blízkém východě. Tyto události napomáhají viktimizaci muslimské populace v celosvětovém měřítku. Takové vysvětlení ale opomíjí specifika české reality, která díky své národnostní a etnické homogenitě příliš možností ke střetu s muslimskou komunitou neposkytuje.
Islamofobním náladám se u nás daří nehledě na skutečnost, že je téměř nemáme proti komu směřovat.
Fyzická absence nepřítele nicméně nebrání rozvíjení teorií o plíživé islamizaci našich luhů a hájů. Jak poznamenal další z účastníků demonstrace: „Není žádné tajemství, že prostě existují falešné sňatky, že se prostě snaží jakýmkoliv způsobem dotáhnout sem co nejvíce muslimů, aby dosáhli deseti tisíc muslimů v naší zemi, aby mohli…“ Jaký je onen tajný plán českých muslimů se bohužel nedozvíme, pán byl totiž přerušen proaktivní organizátorkou, která kameramana upozornila, že „na rozhovory je náš tiskový mluvčí támhle vzadu“. Pomineme-li teorii o sňatkových podvodech, odkazuje poslední z citovaných názorů na zajímavý fenomén v české protiislámské rétorice. Tím je poměrně časté odkazování na nejrůznější statistiky o (údajně narůstajícím) počtu muslimů v Česku. Jaké jsou tedy dostupné relevantní statistiky o velikosti muslimské komunity a jakým způsobem tato čísla zapadají do šíření hysterických prognóz o rozpínání islámu od Aše po Jablunkov?
Sčítání a odhady
Nejpřesnější sociologická data týkající se české populace, která zahrnují – kromě jiného – informace o náboženském vyznání, poskytuje Český statistický úřad. Podle sčítání lidu z roku 2011 se 1921 lidí považuje za vyznavače islámu a dalších 1437 se hlásí přímo k Ústředí muslimských obcí, jediné oficiálně registrované islámské asociaci v České republice. V součtu tedy mluvíme o 3358 příslušnících muslimské komunity. Data, která poskytuje sčítání lidu, mají samozřejmě své limity. Vzhledem k tomu, že Český statistický úřad využívá metodu sebeidentifikace, lze jen těžko odhadovat, kolik lidí zvolí možnost vyjádřit svou náboženskou orientaci a kolik z nich se naopak rozhodne tuto informaci nesdílet. Základní data nám navíc neřeknou nic o tom, jak horlivý nebo naopak vlažný vztah respondenti ke svému náboženství mají. I přes svá zjevná omezení nám ale tyto statistiky dávají alespoň základní představu o velikosti české muslimské komunity, která je daleka tomu, aby mohla být považována za početnou. Zvláště pokud ji dáme do kontrastu k 15 055 respondentům, kteří se v roce 2011 přihlásili v rámci sčítání lidu k řádu rytířů Jedi. Pokud počet českých muslimů porovnáme se sčítáním z roku 2001, kdy kolonku islám (Ústředí muslimských obcí tehdy nebylo volitelnou možností) zaškrtlo 3 699 respondentů, můžeme dokonce pozorovat mírný pokles.
S odkazem na skutečnost, že Český statistický úřad příliš nepodporuje teorii o expanzi místní muslimské komunity, je potřeba podívat se blíže na další dostupné zdroje, které jsou často zmiňovány v debatách o údajné islamizaci Česka. Výroční zpráva Ministerstva vnitra o extremismu z roku 2007 uvádí, že podle aktuálního výzkumu je v České republice 11 235 muslimů. Tato data vycházejí z výzkumné zprávy o integračním procesu muslimské komunity, kterou si ministerstvo nechalo zpracovat společností VeryVision. Jak došla ke konečnému číslu 11 235 muslimů? Výzkumný tým nejprve shromáždil data Českého statistického úřadu o počtu udělených dlouhodobých a trvalých pobytů, azylů a státních občanství v letech 2001 až 2005 a následně z nich vyselektoval ty cizince, kteří přišli z „panislámské geokulturní civilizační sféry“. Ne všichni příchozí cizinci z těchto zemí musí být nutně muslimové, a tak výzkumníci aplikovali „proporční přístup“. Tak například v Albánii tvoří 70 procent populace muslimové, pokud by tedy ve sledovaném období přišlo do České republiky deset Albánců, ve výsledné statistice by se jich objevilo sedm. Člověk nemusí být zrovna expert přes lineární regresy nebo faktorovu analýzu, aby mu došlo, že takové statistiky jsou značně vágním odhadem.
Islamizace se nekoná
V současné době tedy neexistují žádné relevantní statistiky, které by poskytovaly argumentační základ pro teorii o postupující islamizaci české společnosti. Muslimská komunita představuje 0,1 procenta české populace a podle prognostické analýzy Pew Research Centre to tak minimálně do roku 2030 zůstane. Počet vyznavačů islámu tedy – zdá se – nemá na míru české islamofobie žádný vliv. Jak ilustruje analýza výsledků volební kalkulačky EUvox, kterou vypracoval Sociologický ústav Akademie věd těsně před volbami do Evropského parlamentu v květnu 2014, česká islamofobie vzkvétala dávno před útoky na Charlie Hebdo. Výzkum kromě jiného zjišťoval, zda voliči jednotlivých stran pociťují islám jako zdroj potenciálního nebezpečí pro společnost. Podle výsledků šetření vidí v islámu zdroj nebezpečí více než polovina českých respondentů. Pokud navíc porovnáme tato čísla se zbytkem států Evropské unie, připadá Česku co do negativního postoje k islámu čestné prvenství. A to i vedle zemí, jako jsou Francie, Belgie a Nizozemí, které mají s islámem mnohem bohatší zkušenosti.
Jsme tedy svědky zcela unikátního českého fenoménu, který se vzpírá jakékoliv konfrontaci s realitou. Islamofobním náladám se u nás daří nehledě na skutečnost, že je téměř nemáme proti komu směřovat. A jdeme ještě dál. Nenávist vůči muslimům jsme si u nás pěstovali dávno předtím, než to začalo být v módě. Jak dodává jeden z valentýnských vizionářů na Moravském náměstí: „My jsme tady teď od toho, abychom právě tu českou společnost zburcovali, protože si myslím, že my vidíme to, co ta většinová společnost nevidí.“ Můžeme se jen dohadovat, co přesně pán z brněnské demonstrace vidí. Jedno je ale jisté: muslimové to nebudou.
Autorka je socioložka.