Rozhádaná syrská opozice
Povstání proti režimu prezidenta Bašára al-Asada provázely snahy o vybudování platformy, na níž by se sjednotila syrská opozice. Toto úsilí začalo v červnu 2011, ale brzy narazilo na kulturní a ideologickou roztříštěnost syrské společnosti, stejně jako na destruktivní vliv některých arabských států. Ty se snažily oslabit sekulárně orientované politické skupiny a podpořit islámské struktury, jejichž zájmem bylo vytvořit ze Sýrie stát blízký Saúdské Arábii či Kataru.
Největšího uznání se dostalo tzv. Syrské národní radě, která vznikla začátkem října 2011 v Istanbulu a sdružovala levicové, liberální a umírněně islámsky orientované intelektuály z emigrace. Vedle toho se opoziční síly složené z vnitřní syrské opozice sdružovaly v Národním koordinačním výboru sil za demokratickou změnu. Tvořili ji opět disidenti levicového a sekulárního zaměření a také částečně vyloučení členové vládnoucí strany al-Baas, z nichž někteří měli soukromé vazby na baasistický stranický aparát a oficiální představitele Asadova režimu. Báli se hlavně rostoucího vlivu Muslimského bratrstva, jehož členové byli do rady rovněž přijati za souhlasného přikyvování rádců ze Západu. Na rozdíl od emigrantů však vnitřní syrská opozice hodlala s Asadovým režimem vyjednávat, byla proti zahraniční vojenské intervenci po vzoru Libye a při řešení krize se chtěla raději přimknout k Rusku.
„V průběhu roku 2013 se konflikt dostal do patové situace. Na pozadí chronické humanitární krize a průběžného vraždění ji z mezinárodněpolitického hlediska ještě zkomplikovalo soupeření velmocí. Ani v tomto případě vysoká politika na utrpení obyčejných lidí nebrala zřetel.“
Brzy se ukázalo, že zástupci obou opozičních skupin stojí za svými názory příliš umanutě. Koordinační výbor nařkl exilovou Národní radu z příliš velké závislosti na USA a snahy vštípit budoucímu syrskému režimu prozápadní orientaci. Rada naopak obviňovala konkurenční platformu ze snahy zachovat dosavadní „socialistický“ systém a spokojit se jen s odchodem prezidenta, jeho rodiny a klientské sítě z funkcí v represivních složkách a státním aparátu.
Vzájemné půtky, hraničící s výlevy osobní ješitnosti, nebraly konce. Únavné a neplodné byly debaty v arabských televizích, vysílané často pomocí telemostu. Hádky představitelů opozičních frakcí zvládali moderátoři ve studiích někdy jen s obtížemi. Dezintegrovaná opozice se tak „v přímém přenosu“ zbavovala vlivu na další politické dění. Její handrkování rozčarovalo i západní státy, které v té době ještě čekaly, že budou mít s kým vyjednávat a koho případně vojensky podpořit, ačkoli libyjskou variantu Západ z řady důvodů odmítal.
Před vojenským zásahem a pádem Asadova režimu opakovaně varoval také Izrael, který se bál, že jakákoli Západem podpořená změna by byla jen avantýrou, ohrožující izraelskou bezpečnost. Izrael tak zcela pragmaticky hodnotil Asadův režim i s jeho letitou agresivní antiizraelskou rétorikou jako čitelného a snadno porazitelného soupeře, na jehož území panují stabilní poměry.
Obyvatelstvo mezi mlýnskými kameny
Nejzklamanější stranou se ukázala být ta část obyčejných Syřanů, kteří nepatřili k privilegovaným složkám společnosti a doufali v pád nenáviděného režimu. Vzájemné osočování opozičních platforem však způsobilo, že revolučně naladěná část obyvatelstva se o tyto zástupce přestala zajímat a propadala zoufalství, jež často ústilo v odchod do emigrace v Turecku a dalších okolních států, nebo se začala identifikovat s Muslimským bratrstvem a dalšími ozbrojenými skupinami, které tu a tam dokázaly zločiny prorežimních sil pomstít. Nejhůře na tom byli ti, kteří se v důsledku bojů ocitli ve vnitřní emigraci, kdy se celé rodiny toulaly krajinou bez základních potřeb a byly vystaveny banditismu obou válčících táborů. Mnozí lidé uvízli ve čtvrtích měst obsazených povstalci, vystaveni režimní kanonádě, naprostému nedostatku vody, potravin a léků, případně protivné náboženské indoktrinaci „osvoboditelů“.
Opozice nejprve doufala, že jí pomůže série hospodářských sankcí a následné ochromení syrského obchodu. Od září 2011 přijala Evropská unie, USA a další země drastická opatření na zákaz dovozu zboží do Sýrie, zmrazení finančních vkladů a obstavení nemovitostí Asadovy rodiny. Jenže jako v podobných případech (v Kaddáfího Libyi, Saddámově Iráku, ale i na Kubě, v Barmě, Bělorusku, Severní Koreji či jiných státech) se ukázalo, že na politická rozhodování Damašku takové kroky neměly vliv. Syrské obchodní a finanční kruhy mají tak bohaté historické zkušenosti a tak rozsáhlé soukromé vazby na různé subjekty světového obchodu, že obstavování majetku, bankovních kont a zmrazování finančních transakcí nemohlo mít na postavení syrské vládnoucí vrstvy bezprostřední účinek. Nezapomeňme, že Sýrie je na jednom z předních míst na světě, pokud jde o emigrantské menšiny – od Evropy, přes africký kontinent až po Severní a Latinskou Ameriku. Obyvatelé syrského původu, často křesťané, v mnoha zemích představují významná ekonomická lobby, pracují v bankovnictví a obchodu.
Kromě toho už v průběhu roku 2011 působila sice politicky amorfní, ale poměrně účinná fronta podpory Asadova režimu. Tvořila ji skupina států a dalších politicko-vojenských subjektů (Rusko, Írán, libanonské hnutí Hizballáh, do jisté míry Irák a také Egypt po vojenském převratu v červenci 2013). Ty sice měly pro své postoje různou motivaci, ale ve výsledku byla tato pomoc dost účinná. Díky ní tlak hospodářských sankcí Západu nebyl pro Sýrii tolik bolestný a na diplomatickém poli se významně zasadila o to, že Spojené státy a členské země NATO včetně Turecka musely přehodnotit své představy o řešení syrské krize.
Také v případě Sýrie se ukázalo, že v podmínkách zostřeného hospodářského a finančního režimu se o sebe starají pouze privilegované vrstvy spjaté s aparátem tajné policie a nejvyšších stranických špiček. Ty složky, na nichž Asadův rodinný, klientský a konfesionální mocenský systém opravdu stál, nebyly hospodářskými sankcemi výrazně postiženy. Všemocná tajná policie a elitní 4. obrněná divize byly základní mocenské pilíře, tvořené výhradně příslušníky z nejspolehlivějších klientských rodin. Jich se nedostatek potravin ani dalšího zboží nedotkl.
Společnost na pokraji kolapsu
Rozsáhlé oblasti s početným sunnitským nebo jinak neloajálním obyvatelstvem se naopak dostávaly do situace, hraničící s humanitární katastrofou. Režim mohl také demagogicky obyvatelstvu vysvětlovat, že nedostatek základních potravin a dalšího zboží je způsoben sankcemi „jejich přátel v zahraničí“. Přitom jednou z metod, jak zlomit odpor povstaleckých čtvrtí a jak zdiskreditovat Syrskou svobodnou armádu v očích protirežimně naladěné části veřejnosti, bylo vypínání vody a elektrického proudu, bránění přísunu léků a potravin, které do obklíčených oblastí hodlaly dopravit humanitární organizace připravené na tureckých hranicích.
Ani džihádistické skupiny bojující na syrském území se ale o sympatie hladovějících lidí příliš nezajímaly a nevybíravými způsoby jim prostřednictvím svých agitátorů vštěpovaly svá chatrná ideologická klišé. Jejich brutalita a pro Syřany nepřijatelná míra náboženské horlivosti také výrazně diskreditovaly opoziční síly a zbrzdily zahraniční materiální i vojenskou pomoc.
Běžné syrské obyvatelstvo se v oblastech konfrontací mezi vládními a povstaleckými jednotkami stalo objektem bezpráví a zvůle z obou stran. Až do podzimu 2011 se projevy násilí daly popsat převážně jako nepřiměřené způsoby potlačování nenásilných demonstrací. S nárůstem obětí z řad civilistů se ale prohlubovalo i ovzduší nenávisti a touhy po pomstě, provázené v Sýrii dosud neznámými projevy iracionální odplaty vůči sousedům či náhodným spoluobčanům pocházejícím z jiné skupiny. Syrská národní identita se začala rychle hroutit ve prospěch lokálních či konfesionálních identit. Situace se podobala té, kterou poznalo za občanské války v letech 1975 až 1991 obyvatelstvo Libanonu nebo v letech 1991 až 1995 občané bývalé Jugoslávie, zejména na území Bosny a Hercegoviny. V případě Sýrie mají válečné zločiny na svědomí obě strany konfliktu, především nepravidelné polovojenské alawitské oddíly Šabbíha (Přízraky) na straně režimu a různé zahraniční džihádistické bojůvky na straně povstalců.
Úspěch ruské diplomacie
V průběhu roku 2013 se konflikt dostal do patové situace. Na pozadí chronické humanitární krize a průběžného vraždění ji z mezinárodněpolitického hlediska ještě zkomplikovalo soupeření velmocí. Ani v tomto případě vysoká politika na utrpení obyčejných lidí nebrala zřetel. Šlo o dřívější neuvážený výrok amerického prezidenta Obamy, když prohlásil, že červenou linií, již Asadův režim nesmí při potlačování revolty překročit, je použití chemických zbraní proti vlastnímu obyvatelstvu. 21. srpna 2013 však došlo v oblasti Ghúta aš-šarkíja k raketovému útoku s nasazením sarinu. Jeho oběťmi se staly podle různých údajů stovky osob.
Obama se dostal doma i v zahraničí do svízelné situace. Rusko a Čína by v Radě bezpečnosti OSN schválení amerického útoku na Sýrii zablokovaly, proti byli i evropští spojenci a opozice v USA. Proto se nositeli Nobelovy ceny za mír ulevilo, když se v Ženevě podařilo uskutečnit jednání, v nichž klíčovou roli sehrála ruská diplomacie. Došlo k dohodě o tom, že USA nepoužijí odstrašujících raketových útoků na syrské vojenské cíle, pokud syrský režim přistoupí na likvidaci chemických zbraní. Damašek tradičně projevil mimořádnou obratnost při komunikaci se zahraničím a požadované řešení slíbil, aniž musel slevit z dosavadní bojové strategie. Ruská diplomacie zaznamenala mimořádné vítězství, když Obamovi doslova „vytrhla trn z paty“, aby nemusel dostát svým původním výhrůžkám, pro které nenašel podporu.
Rusko mělo vždy mimořádně silné osobnosti na postech ministrů zahraničí a v jejich šlépějích kráčí i sebevědomý Sergej Lavrov. Také jeho zásluhou se Moskva v „boji o Sýrii“ definitivně vrátila do hry jako konstruktivní řešitel konfliktů na Blízkém východě (a ve světě vůbec) a posílila svou, málem ztracenou mocenskou pozici ve východním Středomoří.
Bašár al-Asad – poté, co byl již politicky pohřbíván – se opět stal pro světové společenství partnerem a stranou konfliktu, v jejíž prospěch se ještě může vše obrátit. A tak se ukazuje, že syrská společnost se nebude ubírat směrem, kterým se vydaly Egypt a Tunisko – přes všechna zklamání z nenaplněné euforie prvního roku Arabského jara. Pozice prezidenta Asada se upevnila, jeho rodinný klan a alawitská komunita už v roce 2013 nebojovaly o holé přežití jako v roce předchozím. Naopak roztříštěná struktura syrské společnosti umožňuje armádě jako jednomu z nástrojů moci přestát nebezpečí naprostého kolapsu. Za podpory polovojenských komand (Šabbíha, libanonský Hizballáh, poradci íránských revolučních gard) je ale bohužel ochotna vést nejen bojové akce, ale také demoralizovat civilní obyvatelstvo v povstaleckých oblastech těmi nejbrutálnějšími prostředky.
Autor je arabista a islamolog.