„Sexuální práce je klasický a účinný způsob, jak převést
bohatství z bohatých mužů na ženy a queer lidi dělnické třídy.
Je právě tohle důvod, proč nás všichni nenávidí?“
(Twitter)
Před několika týdny vyšel v Respektu text pojednávající o výzkumu organizace Rozkoš bez rizika. Chtěla jsem se na jeho základě původně jen vymezit proti neinformovanému způsobu, jakým média a některé organizace o sexbyznysu mluví. Narazila jsem ovšem na problém, na kterém ztroskotaly i mé předchozí pokusy o reakci – nebyl žádný obecnější článek, o který bych svou kritiku mohla opřít. Dohledat dobře informovaný text na dané téma je ostatně problém i v angličtině a v češtině není už vůbec na čem stavět. Najdeme buď bulvární a „skandální odhalení“ sexuálních pracovnic, nebo zdlouhavé a odosobněné sociologické studie, které často sklouzávají do moralizujících stereotypů. Valná většina těchto textů navíc neklade dostatečný důraz na zlepšení sociálního postavení a možnosti důstojného života samotných pracovnic. Z článků a publikací socialistického či marxistického ražení značná část reaguje na jakékoli výzkumy a zprávy týkající se sexbyznysu negativně. Některé autorky a autoři odsuzují nejen to, co označují za „prodej těla“, ale také tvrdí, že s tělem je prodávána i ženami těžce nabytá svoboda – nejen tělesného – projevu. Ti, kteří bývají často kritičtí k hypersexualizaci či primární roli sexuality v utváření naší identity, se tak stále drží sexuality jako nutně intimní záležitosti. Zpeněžení projevů sexuality je v těchto textech bráno jako nepřijatelné.
Maskulinní hodnoty
Marxistické autorky a autoři, stejně jako radikální feministky, často spojují hypersexualizaci mimo sexbyznys s činností v sexbyznysu samotném. Popkulturní mánie okolo striptérek a pornohereček má ovšem minimální dopad na jejich reálný status ve společnosti. Autoři tak vcelku pochopitelně kritizují „pornifikaci“ kultury mimo sexbyznys, ale místo jasné kritiky kapitalismu, těžícího z naší fascinace a fixace na „sexy tělo“, se snaží vyhnat ženy pracující v sexuálním průmyslu z klubů i ulic.
Levice byla vždy na straně pracovnic a pracovníků, proč se tedy této zásady neřídí i v případě pracujících v sexuálním průmyslu?
Pro pracující v sexuálním průmyslu je tak bohužel často nejpřijatelnější rétorika liberálního feminismu, která apeluje na svobodu kariérní volby. Tento diskurs také bývá jediným, ve kterém mají výrazné slovo i samotné pracovnice. Problém je samozřejmě v tom, že ideově je liberální feminismus do značné míry v souladu s hodnotami a strukturami kapitalistického patriarchátu. Důraz kladený na „empowerment“ sexuálních pracovnic, na jejich svobodnou, čistě individuální volbu a vlastnění vlastního těla vytváří pouze nové verze starých hierarchií, ve kterých sice některé ženy mohou být u moci, ale musí přitom být jako mocní muži – autonomní, svobodné, silné. Maskulinní hodnoty zůstávají nedotknuté, jen jsou k nim sem tam připouštěny i ženy.
I přes nevhodnost liberálního feminismu pro dialog o erotické práci je ale důležité, abychom příliš rychle nezavrhli všechny jeho aspekty čistě proto, že jsou liberální. V současné situaci je pro detabuizaci sexbyznysu například zásadní, abychom si do jisté míry udrželi pojem volby. Represe ze strany státu trestá sexuální pracovnice pod záštitou honu na ilegální obchod s lidmi. Nenucená volba k poskytování sexuálních služeb je jediný způsob, jakým práci oddělit od „moderního otroctví“, a tak se moci adekvátními způsoby zasazovat o práva jak sexuálních pracovnic, tak obětí obchodu s lidmi.
Práva v první řadě
S výše zmíněnými omezeními dosavadních rétorik na paměti je potřeba vybudovat alternativní přístup levice k sexuální práci. Sexbyznys – oproti běžným představám – funguje v současném kapitalismu jako záchranná síť pro mnohé jedince ze znevýhodněných minorit. Jde předně o osoby z etnických minorit (v Česku nejvýrazněji Romky), ženy na mateřské a svobodné matky, imigrantky, transženy a jiné queer osoby či ženy s určitými duševními onemocněními nebo závislostmi. Přestože vytváření dalších možností a způsobů důstojného živobytí pro tyto minority je zásadním úkolem, měli bychom v současné situaci spíše oslavovat než odsuzovat fakt, že je aspoň nějaké místo, kde se některým příslušníkům těchto minorit může dostat uplatnění a potřebných prostředků. Levice byla vždy na straně pracovnic a pracovníků, proč se tedy této zásady neřídí i v případě pracujících v sexuálním průmyslu? Vytváření sociálně-ekonomických alternativ nikdy nevyžadovalo démonizaci pracujících tříd, proč tedy tak lpí na démonizaci sexbyznysu? A proč je přítomnost těla v erotických pracích zavrženíhodná, na rozdíl od těla horníka v jeho práci?
Nabízející se otázka, zda by sexbyznys existoval i v nekapitalistickém systému, se mi zdá zbytečná. Je velmi pravděpodobné, že kdyby se něco jako výměna za sexuální služby vyskytovalo i v ekonomicky komunistickém systému, tento „obchod“ by vypadal znatelně odlišně od kapitalistického sexbyznysu – minimálně v tom smyslu, že by skutečně nešlo o byznys, jak jej chápeme dnes. Tím by ale problém sexbyznysu pro levici odpadnout neměl: v kapitalistickém systému musíme svou práci prodávat, a měli bychom se tedy zasadit za to, aby byla dodržována práva pracujících.
Obávám se však, že protesty některých levicových aktivistek a aktivistů vůči sexuální práci jsou spojené s nedostatečnou reflexí toho, že stále existuje tabuizace sexbyznysu, což má přímé dopady na životy pracovnic. U prací, které mají společensky uznaný status práce, je jednoduché podporovat práva pracujících a zároveň kritizovat odcizenost jejich práce. Sexuální práce ovšem ještě stále nebyla uznána jakožto legitimní způsob výdělku, a upadá tak ze strany levice v hned dvojí nemilost. Nejen, že se musí držet alespoň do určité míry rétoriky svobodné volby při kariéře (kterou levicové publikace většinou absolutně odmítají), aby se oddělila od novodobého otroctvi (sex trafficking). Sexbyznys je navíc v současných společenských náladách, které jasně odsuzují pracující v sexuálním průmyslu jako amorální, skoro nemožné kritizovat, aniž bychom implicitně zároveň neodsuzovali sexuální pracovnice. Každá démonizace tohoto byznysu jakožto vykořisťujícího totiž pouze napomáhá umocňování jejich sociální izolace.
Sex jako práce
Problém postavení pracujících v sexuálním průmyslu je komplexní, a pokud k němu chceme nalézt funkční řešení, nemůžeme jej redukovat na jednoduchá východiska. Přestože musíme pěstovat a realizovat vizi nekapitalistické společnosti, ve které naše práce ani naše těla nebudou zbožím, je třeba si také uvědomit, že pokud do takové společnosti přeneseme současné předsudky vůči sexuálním pracovnicím, moc si nepomůžeme. Tabuizace stojí do značné míry na opresivní romantizaci ženského těla a na dualitě veřejné versus intimní. Proti tabuizaci sexbyznysu (a tím i proti podporování této duality) a proti tabuizaci sexu žen mimo jejich intimitu musíme bojovat i na jiných než ekonomicko-třídních frontách.
Prvním nutným krokem je plná dekriminalizace nabízení veškerých sexuálních služeb. Na rozdíl od legalizace, preferované například Evropským parlamentem, je dekriminalizace vskutku uznáním sexuální práce jakožto práce, a to bez speciálních regulací, které poškozují pracující v sexuálním průmyslu. Musíme se stavět proti snaze o prosazení takových zákonů, jakým byl například návrh pražského zákona o regulaci prostituce z roku 2014, který chtěl zavést povinný registr osob pracujících v „prostitučním“ sexbyznysu a zakázat plošně pouliční „prostituci“. Musíme se dožadovat plné dekriminalizace dle novozélandského vzoru, kde mají pracovnice určitou volnost ve způsobu vykonávání práce, mohou například získat potřebnou lékařskou pomoc či se dožadovat lepších pracovních podmínek ve svém klubu.
Se zasazováním se o dekriminalizaci ale nemůžeme spoléhat na liberály – s výjimkou několika liberálních feministek. Erotické práce, a to předně ty kontaktní jako „prostituce“, se podivně vzpírají pravicové logice svobodné individuální volby kariéry. I liberálové jsou většinou přesvědčeni o tom, že mnoho žen do sexbyznysu vstupuje z nouze – jinou motivaci si nepřipouštějí. Narážejí tak ovšem na fakt, že kariéra je pro většinu světové populace stěží svobodnou volbou, a to i kdybychom brali v potaz pouze sociální a třídní situaci. Navíc u práce, kterou by si zjevně „nikdo sám nevybral“, je těžké od liberálů očekávat, že se zasadí o její plnou dekriminalizaci.
Je tak mnoho věcí, kterým je třeba se vzpírat a o něž se zasazovat. Měli bychom směřovat ke světu, kde sex – stejně jako naše jiné projevy, kapacity a schopnosti – nebude zbožím na trhu založeném na ekonomické nerovnosti, ale také ke světu, kde sexualita nebude vykázána do idealizovaného soukromého prostoru „pravé romantiky“ a nebude pro identitu ženy zásadnější než její jiné schopnosti a projevy. Toto stanovisko nevylučuje, že by sexualita mohla být pro tvorbu osobní identity důležitá – pouze by už nutně nebyla nejdůležitějším prvkem. Jak výstižně napsala Anne Phillips, pokud naše opozice vůči sexbyznysu stojí hlavně na přesvědčení, že by neměl být možný prodej toho, co je úzce svázané s naší identitou a vědomím sebe samých, pak bychom se měli také snažit zabránit prodeji a koupi obrazů a knih či obecně odmítat platit lidem za práci, která je baví.
Během hledání možných východisek a alternativ nakonec také musíme myslet na to, že novinářská, akademická či aktivistická práce nefunguje tak, že by veřejnosti pouze odkrývala neznámou povahu sexbyznysu. Média a výzkumy do značné míry představu společnosti o pracujících v sexuálním průmyslu a jejich prostředí utvářejí, a tím také zeslabují či zesilují sociální tabuizaci těchto pracujících. Buďme tedy s tématem erotické práce opatrní a před publikováním se vzdělávejme obšírněji než z několika v češtině dostupných studií. Vyvarujme se výzkumů, které za sympatizující tón schovávají reprodukování škodlivých stereotypů a moralizujících tendencí. A hlavně vytvářejme prostory, ve kterých se ke své situaci a možným východiskům budou moci slyšitelně vyjadřovat samotné pracovnice.
Autorka je feministka.