Vůdci ultrapravice nemají ve fašizujícím se Česku na růžích ustláno. I když dokážou mobilizovat často stovky a výjimečně i tisíce jinak politicky spíše pasivních Čechů a Češek, jejich osudem zůstává politická periferie. Takového Tomáše Vandase musí tato pravda skutečně bolet: „Už v roce 2009 jsme jako první upozorňovali na nebezpečí imigrace,“ hořekuje v mikroformátu DVTV Apel. A má pravdu. Většina toho, co předseda DSSS stihl v DVTV během necelých dvou minut říct, by dnes mohl prohlásit klidně nějaký sociální demokrat a nikomu by to nejspíš ani nestálo za komentář. A oproti Miloši Zemanovi, který nadává lidem do příživníků z pozice prezidenta, je posmutnělý Vandas ještě celkem beránek. Jediný rozdíl je v tom, že nikdo z mainstreamu nechce referendum o vystoupení z Evropské unie. Na EU politici jenom nadávají, aby řeč nestála, nebo když se jim to hodí.
Když všichni říkají to samé, jde už jenom o marketing. A nejlepší marketing má ten, kdo na něj má nejvíc peněz, a ne nějaký „extremista“.
Vandas byl vždycky spíš požehnání pro ty, kteří se bojí vzestupu českého fašismu. Ale co má říkat takový Martin Konvička, který plánoval dvacet procent ve volbách a plnou Letnou lidí? A se kterým si zapíval i Zeman? Po debaklu Bloku proti Islámu už letos ani nikde nekandiduje, a kdyby nebylo Facebooku, nejspíš by ho poslouchalo už jen pár kumpánů v hospodě. Zavedení politici mají samozřejmě o myšlenky nahnědlé ulice zájem, o její představitele ale už ne. Celkem logicky tyto často bizarní osobnosti k ničemu nepotřebují. A v situaci, kdy se Chovanec s Babišem přetahují o to, kdo z nich odmítá kvóty na přerozdělování, nepotřebují je nakonec ani voliči, kteří na jejich argumenty slyší.
Kouzlo expertního hlasu
Být ultrapravičákem v první linii, na ulici, společně s tvrdými neonacistickými chuligány, se zkrátka moc nevyplatí. Zformulovat pár vět o parazitech nebo islámském nebezpečí dokáže dnes takřka každý a politické a ekonomické elity vždy dají předost kravaťácké variantě téhož. Zatímco Vandas, ale ani pro mnoho lidí přijatelnější Konvička, by asi peníze od miliardáře pro svůj politický projekt nezískali, takový Petr Robejšek dostal od Marka Dospivy, který prý má rád „Robejškovy myšlenky“, rovnou několik milionů na rozjezd. Profesorský étos otevírá dveře televizních studií a obměkčuje srdce moderátorů. Další „expertní hlas“ Václava Klause mladšího se v ODS svými výroky od vandasovců, natož konvičkovců taky moc neliší, nálepkovat jej jako „extremistu“ ale už nezafunguje.
Miliardáři těžko můžou být přesvědčivými kritiky elit zleva, i Babiš chce systém hlavně „efektivnější“, nikoliv spravedlivější nebo něco podobného. Politici těžko můžou být důvěryhodnými kritiky politického uspořádání. V případě lidového hněvu proti menšinám nebo migrantům ale funguje identifikace mas s elitními antielitami nebo i politiky mnohem snáz. Jenže když všichni říkají to samé, jde už jenom o marketing. A nejlepší marketing má ten, kdo na něj má nejvíc peněz, a ne nějaký „extremista“.
Samotný pojem „extremismus“, kterým jsou v policejních svazcích svorně označování fašisti i antifašisti, tedy ti, kteří organizují pogrom na Romy, i ti, kteří se jim v tom snaží zabránit, naráží v této situaci na svůj limit. Může být extremista slušně oblečený člověk, který kultivovaně říká „to, co si přece myslí všichni“? Extremismus je definovaný svojí okrajovostí, takže ve chvíli, kdy se dostává do mainstreamu, jako nástroj selhává. Extremista Tomáš Vandas je tedy smutný naprosto oprávněně. Kdyby žil v zemi, kde se demokratické strany aktivně vymezují vůči rasismu a perou se za lidská práva, na tři procenta a s tím spojenou státní dotaci by možná dosáhl. Společnost by ale od fašismu a autoritářství byla mnohem dál.
Autor je redaktor Alarmu.