Smutek nad smrtí autorky Levé ruky tmy nebo série příběhů ze Zeměmoří vyjádřili mimo jiné i takoví tvůrci jako Neil Gaiman nebo Stephen King. Gaiman ve svém prohlášení uvedl, že mu chybí jako ta nejhlubší a nejbystřejší mezi spisovateli. Margaret Atwood, autorka Příběhu služebnice, ve svém nekrologu označuje Ursulu Le Guin za jednu z největších literárních tvůrkyň celého 20. století. Zmiňuje i její aktivistickou, feministickou tvář, kterou s ní ostatně sama sdílí. Atwood chápe Le Guin jako tu, která se stále ptá, v jakém světě chceme žít, jako autorku, jejíž (velmi často prorocké) fantastické vize přicházejí jako určitý druh imaginativního experimentu. Váží si studie rozdělené společnosti s totalitními rysy popsané v Levé ruce temnoty i smiřování života a smrti zobrazeného v Zeměmoří.
Le Guin nelíčí utopie ani dystopie, nedělí svět na dobro a zlo, ale nechává své hrdiny, aby se popasovali s nestvůrami a krutovládci stejně jako s vlastním smutkem, smrtelností nebo pýchou.
Ursula Le Guin pro mě zůstává autorkou první knihy, kterou jsem přečetla úplně sama, tajně pod školní lavicí. Když jsem se minulé léto k této knize vrátila, nestačila jsem se divit, čím vším tato neobyčejná žena své příběhy okořenila. Zpětně nerozumím tomu, proč jsem se poprvé začetla právě do této směsi důkladné společenské kritiky, citlivé psychologické studie a tragického milostného příběhu poznamenaného spoluprací na hranici bezmoci. Příběhy odhalovaly rozpínavost neurvalých uchvatitelů moci, zranění i sílu utlačovaných, moudrost zvířat a komplexnost přírody. Le Guin čtenáře a čtenářky uvádí na cestu hledání spravedlivější společnosti. Nabízí svůj citlivý a nezjednodušující náhled. Spíše než hrdinské boje korunované triumfem připomínají její romány trpělivou cestu zemitým světem bez předsudků. Le Guin nelíčí utopie ani dystopie, nedělí svět na dobro a zlo, ale nechává své hrdiny, aby se popasovali s nestvůrami a krutovládci stejně jako s vlastním smutkem, smrtelností nebo pýchou. Nutí své mužské hrdiny překonávat vnější překážky stejnými gesty, jakými ze sebe smývají zbytky toxické maskulinity.
Jako mnoho autorů fantasy literatury si i Le Guin všímá síly lidské vůle a představivosti. V Zeměmoří, světě, který sama stvořila, má každá živá věc své pravé, mnohdy skryté jméno. Znát jej znamená získat nad druhým určitý druh moci, mít ho nadosah, poznat jeho podstatu. Pomocí jména poráží čarodějové druhé kouzelníky nebo se jím navzájem přivolávají oddělení milenci a přátelé.
V jedné povídce, nazvané Hledač, vynáší mladý čaroděj Medra z důlního vězení umírající dívku Anieb. Právě společně porazili svého společného otrokáře, čaroděje, který svou mocí spoutával všechny pracovníky dolu. Medra ho pohřbil v zemi, ze které čaroděj dlouhou dobu násilně vytěžoval její bohatství. Umírající Anieb si přeje před smrtí ještě jednou spatřit horu. Vyjít z dolů a naposled přehlédnout celý horizont. Spatřit zemi, ze které pochází, uvidět ji z výšky a celou. Věřím, že Ursula Koeber Le Guin před smrtí svou vlastní horu spatřila. Svým životem a tvorbou poskytla široký a volný výhled i nám ostatním.
Autorka je básnířka a spolupracovnice redakce.