Obce si od června loňského roku mohou na základě novely zákona o hmotné nouzi vymezit lokality, kde nebude lidem Úřad práce vyplácet doplatek na bydlení. Nárok na doplatek nevznikne, pokud se bydliště bude nacházet v takzvané oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů. Možnosti, jak šikanovat materiálně chudé, začali využívat už před nedávnem už v Kladně. Kromě Kladna zavedlo podobné opatření i město Sokolov; má prý zamezit přísunu „problémových lidí“ do regionu a zároveň pomoci v boji proti obchodníkům s chudobou. „Proběhlo nespočet jednání. Žádali jsme o pomoc i na Úřadu vlády. Tam jsme zjistili, že jsme na to sami. Senátem prošla novela zákona, a tak jsme do toho šli. Nechceme zde lidi, kteří nechtějí pracovat a žijí jen ze sociálních dávek. Také nechceme, aby se to dotklo toho, koho nemá,“ řekla místostarostka pro sociální oblast Renata Oulehlová.
Vedení města by nikdy nemohlo vyhlásit, že už nechce být cílem sociální turistiky, kdyby vědělo, co to znamená cestovat se čtyřmi dětmi od lichváře k lichváři, z ubytovny na ubytovnu.
Dalšími městy, která chtějí opatření zavést, jsou například Obrnice, Bohumín, Chomutov, Jirkov, Děčín, Kadaň, Varnsdorf či Most. Tato a další města budou chtít v budoucnosti chránit své občany před těmi, kteří nechtějí pracovat, a u toho stihnou ještě bojovat proti obchodu s chudobou. Pobírat doplatek na bydlení je totiž jediným snem každého sociálního turisty.
Pozadu nezůstává Ústí nad Labem. Na vyhlášení návrhu celkem čtyřiadvaceti ulic ve čtyřech lokalitách se podílelo Oddělení sociálně právní ochrany dětí spolu s Městskou policií. „Město už nechce být cílem sociální turistiky a nechce se i nadále stávat cílovou stanicí sociální turistiky za dávkami hmotné nouze, za doplatkem na bydlení. Nezodpovědní majitelé vybydlených nemovitostí, kteří provozují obchod s chudobou, budou mít omezenější přístup k finančním prostředkům státu prostřednictvím osob sociálně slabých,“ píše se na oficiálním webu města.
Nezkolaudované byty bez topení
Jednoho sobotního rána do Ústí jedu. Jezdím sem už pět let a nepřestává mě překvapovat, je pro mě zhmotněním všech politických chyb začátku devadesátých let. Tohle město je laboratoř důsledků divoké privatizace, deindustrializace, korupce a především naprosto zanedbané sociální politiky.
V domě s vnitroblokem v podobě skládky o velikosti fotbalového hřiště se potkávám se s Hankou, Světlanou a Luisou. Známe se od té doby, co se z rozpadajícího domu v Předlicích dostaly s rodinami na ubytovnu, ze které měly jít na ulici, k tomu ale nakonec naštěstí nedošlo. Světlana a Luisa teď bydlí v nezkolaudovaných bytech 3+1 bez topení za 8 500 Kč a 10 600 Kč v ulici, kde by měla být začátkem roku zavedena bezdoplatková zóna. Hanka bydlí přechodně u Světlany a po novém roce se bude stěhovat do Mojžíře, do ulice a domu, ve kterém nedostane doplatek na bydlení.
„Tak jak se máte? Dlouho jsme se neviděly,“ snažím se načít rozhovor. Vidím před sebou o pět let starší, napjaté a zklamané ženy a kolem vesele pobíhá celkem šest dětí.
„Nevíš o nějakým oblečení pro děti?“ ptá se Hanka. Od prosince bude dostávat svoji podporu, čítající 5 200 Kč ze 65 procent ve stravenkách, a na zimu chybí teplé oblečení. Světlana zůstala sama se čtyřmi malými dětmi a ptala se mě na topení – mají elektrický přímotop jen v jedné místnosti a je jim zima.
Chci se bavit o bydlení, ale Hanka v jednu chvíli řekne: „Prej si máme najít práci.“ Brigádničí se Světlanou v Severotisku. Když jim zavolají, že jsou potřeba, lepí hračky z umělé hmoty. Za balík 5,5 Kč, od šesti ráno do dvou odpoledne, měsíčně si přivydělají průměrně dva až tři tisíce.
„A je v Ústí možný dělat třeba líp placenou práci nebo brigádu?“
„Zametat venku třeba. To nám našli na pracáku.“
„Hanko, a to zametání, to je špatná práce za málo peněz?“
„To není špatná práce, ale my jsme doma s dětma. Světlana teď nemá přítele a my se střídáme o práci, ona jednou jde a já jí hlídám děti, pak jdu já a ona mi hlídá děti. Kdybysme měly práci na stálou smlouvu, tak bysme tam třeba někdy nešly kvůli dětem a oni by to třeba nepochopili a vyrazili by nás.“
„A dostáváte na ty děti nějakej příspěvek?“
„Jasně. Na svoje dvě děti beru celkem 1 220 Kč za dva, klukům je jedenáct a třináct let.“
Praxe ukáže
Institucím, které v Ústí nějakým způsobem ovlivňují politiku bydlení, jsem se rozhodla napsat mail. Přemýšlím o tom, co je vlastně prioritou. Je to boj s obchodníky s chudobou, nebo zákonná možnost, jak dostat ven z města ty, kteří jsou pojmenováni jako nepřizpůsobiví? Označením nepřizpůsobiví rozumějme romské rodiny, které bydlí v rozpadajících se domech za vysoké nájmy. Téměř vždy, když hledají bydlení, kterým by si polepšily, je jim do telefonu řečeno, že už mají jiné zájemce. Říká se tomu diskriminace na trhu s bydlením na základě etnického původu.
Úřednici z magistrátu, náměstkovi primátorky a místostarostovi čtvrti Ústí nad Labem – město, jsem napsala čtyři otázky: Kde vidíte zájem chudých lidí, kteří nemůžou najít bydlení v kontextu omezení obchodu s chudobou? Existují i jiné možnosti omezení obchodu s chudobou? Kolika byty přibližně město v současné době disponuje? Jaké bude mít omezení doplatku na bydlení následky pro lidi, kteří jsou na něm existenčně závislí?
Nejstručnější byl první náměstek primátorky Jiří Madar, který odpověděl na tři otázky v pár větách: „Toto opatření má za cíl snížit obchod s chudobou v našem městě. Výsledky uvidíme až s praxí. Další oblastí je možnost sociálního bydlení, ale stát zatím nevydal legislativu. Magistrát má jen jeden dům v Resslově ulici, který je pro zaměstnance p.o. Ostatní bytový fond je městských obvodů, takže se musíte obrátit na ně.“
Odpověď od politika, který nástroj označil za „jednu ze zákonných možností, jak zabránit přílivu nepřizpůsobivých“, mi nestačila. Snad svůj postoj více rozvede po telefonu, říkala jsem si. V celkem žoviálním telefonátu jsem se dozvěděla, že vedení města „jde primárně o lidi, co tu bydlí dlouhodobě, pracují tady a nedělaj tu bordel. Proč bychom se měli starat o lidi, co přicházej ze Slovenska?“.
Proč se starat o chudé, když nepracují, že?
Úřednice magistrátu, Lenka Jaremová, mi ke třetí otázce napsala následující: „Lidé, kteří jsou existenčně závislí na doplatku na bydlení, se budou snažit zůstat bydlet tam, kde ho mají již schválený, popřípadě stěhovat mimo oblasti s nežádoucími sociálními jevy. Z hlediska sociální práce se s lidmi, kteří se delší dobu zdržují na jedné adrese, rozhodně lépe pracuje. (…) OOP je nový nástroj, proto nikdo nemůže vědět, jaký bude mít přínos, nebo naopak. Praxe ukáže.“ Předpoklad, že se existenčně závislí lidé budou snažit zůstat bydlet na jednom místě, je mylný; u nejchudších rodin zpravidla dochází k vnitroměstské migraci, a to z důvodu nejistého bydlení a nejasně sepsaných nájemních smluv. To je na Ústecku celkem běžný jev.
Byznys s chudobou pojede dál
Místostarosta Karel Karika se vyjadřoval k bytovému fondu města a k následkům pro lidi, na které opatření dopadne, nesnažil se mě odbýt tím, že „praxe ukáže“, protože si jako jeden z mála ve vedení města uvědomuje, že problém je mnohem složitější. Že nebude možné jen vydat nařízení a čekat, až se lichváři a chudé rodiny přesunou do jiného města.
Úřad městského obvodu Ústí nad labem – město podle něj v současné době disponuje se 127 byty, které jsou považovány za sociální, s různou výší nájemného. V centru je například možné najít byt o ceně 60 Kč za m2 a v Předlicích (lokalitě označené za sociálně vyloučenou) za polovinu. Byty jsou všechny obsazené se smlouvou na půl roku. Existují ale i jiné možnosti omezení obchodu s chudobou? „Řešením je vykupovat bytové domy za přispění státu a tím eliminovat obchodníky s chudobou, tím mít větší kontrolu nad nežádoucími jevy v okolí,“ píše Karika.
„Musí se tu řešit bytová politika,“ říká Eva Outlá, starostka Střekova, další čtvrti, na kterou opatření dopadne. „Lidí v okolí označených lokalit se to taky týká, taky mají svoje práva. Ceny nemovitostí rapidně klesají a lidé se bouří. Ten problém jde dnes už neřešitelný, mezi těmi dvěmi skupinami jsou bariéry.“ Pozice lidí v sociálním vyloučení je podle starostky sice horší, ale prý o tu pomoc někdy ani nestojí. Příspěvky na bydlení jsou zastropované, to znamená, že nebudou snižovány ani v lokalitách, kde nebude vyplácen doplatek na bydlení. Jistý příjem z nájmu tedy obchodníci s chudobou budou mít i po vyhlášení opatření.
Kde sehnat důstojnou práci?
„A jaká je tedy priorita v sociální politice v Ústí nad Labem?“ ptám se nakonec.
„Aby tady nebyli chudí lidé a každý měl práci. Na veřejně prospěšné práce máme nasmlouvaných čtyřicet lidí a do práce jich přijde dvacet – tak se na to podívejte.“
Se starostkou Střekova jsem se chtěla bavit hlavně o doplatku na bydlení, ale hovor se nakonec stočil k politice zaměstnanosti. I s Hankou se bavíme o práci, ale s úplně odlišných pozic – řešíme nekvalifikovanou práci za minimální mzdu, jedenáct tisíc hrubého. Bavíme se o úklidu veřejných prostranství, která je nabízena přednostně dlouhodobě nezaměstnaným. Na tomto místě je třeba se ptát, do jaké míry jde o práci důstojnou a motivující pro lidi, kteří motivaci ztrácí? Tomu se v minulosti věnoval například SPOT ve studii Kdy se práce vyplatí?
Když jsem četla prohlášení náměstka primátorky nebo se bavila se starostkou Střekova, jasně z toho vyplynulo, že hlavní cesta, jak si podle vedení města nárokovat slušné bydlení za příjemnou cenu, je práce. Kde si ji člověk sežene, je už starost každého jedince. Postavení, jaké mají vysocí úředníci Ústí nad Labem, dost možná zaručuje, že oni sami nikdy neměli problém sehnat práci a nikdy nebydleli na ubytovně. Nikdy nestáli frontu na dávky hmotné nouze a nikdy nežádali o doplatek na bydlení. Možná se jim nikdy nestalo, že by neměli v bytě topení nebo že by je někdo odmítl zaměstnat na základě toho, jak vypadají. Vedení města by nikdy nemohlo vyhlásit, že už nechce být cílem sociální turistiky, kdyby vědělo, co to znamená cestovat se čtyřmi dětmi od lichváře k lichváři, z ubytovny na ubytovnu. Pohled z takových „domovů“ by svým příbuzným nejspíš neposlali.
Majitelé domů i obvodní radnice měli do 27. prosince čas podávat námitky k návrhu na opatření o nevyplácení doplatku na bydlení. Začátkem ledna by mělo vedení města vydat rozhodnutí. Budou po zavedení opatření obchodníci s chudobou svůj byznys provozovat dál? Odradí je v pronajímání jejich rozpadajících se bytů to, že přijdou o doplatek na bydlení prostřednictvím osob sociálně slabých? Bude lichvářům vadit, že rodiny nebudou mít peníze na jídlo?
A bude tento možný důsledek vadit ústecké radnici? Jisté je, že bude pak moci poslat příbuzným pohled z města, které potrestalo ty, na něž dopadá byznys s chudobou nejvíc – na domnělé sociální turisty, kterým nenabídlo víc než jen další sociální propad.
Autorka je socioložka a členka sdružení Amare Předlice.