Václav Havel věřil, že se obrozené levici podaří vrátit význam slovu socialismus

Ani s odstupem deseti let od Havlovy smrti není snadné pochopit odkaz této rozporuplné osobnosti. Na jedné straně probíhá jeho masivní ikonizace: Václav Havel se postupně mění ve vyprázdněný symbol vyprázdněné polistopadové svobody a demokracie. Na druhé straně přichází jednostranné zatracování Václava Havla jako pouhého politického kulisáka, který na mezinárodní i domácí scéně dodává moralistní ornamenty pro absurdní hry napsané Spojenými státy.

Petr Fischer v eseji Ikonické slzy Václava Havla píše, že Havlova ikonizace vytěsňuje jeho „politické utopie“ vycházející z Patočkových úvah o nadcivilizaci, podle nichž jsou státní socialismus i západní parlamentní kapitalismus ve stejné krizi. Západní civilizace ji dokáže lépe skrývat, ale její krize je o to hlubší. Lze to chápat tak, že krize státního socialismu byla pouhou předzvěstí mnohem hlubší a celkovější krize, do níž upadá západní civilizace.

Václav Havel během listopadu 89 dával najevo, že jeho politická vize nespočívá v okopírování západní civilizace. Havel si uvědomoval úskalí západního modelu, v němž se demokracie stává „partokracií“, kde si jdou jednotlivé strany po krku, a přitom sdílejí odcizené mechanismy moci a peněz. Podle jeho vize se politika obejde bez klasických politických stran. Nebyla to pouhá utopie. Místo mocenského soupeření se v listopadu a prosinci 1989 lidé „dobré vůle“ spojili do otevřeného fóra občanů, které se učilo demokraticky spravovat veřejné záležitosti. Občanské fórum nemělo být původně pouze dočasnou názorovou platformou, která přemostí období mezi dvěma politickými systémy. Měl to být trvalý demokratický rámec nepolitické, rozuměj nestranické politiky.

Proti aparátům za kontinuum progresivních idejí

Občanské fórum byla otevřená politická platforma, o níž se diskutovalo už v prostředí disentu během sedmdesátých a osmdesátých let. Překvapivá je však jiná souvislost. Martin Schulze Wessel v knize Pražské jaro. Průlom do nového světa uvádí pozoruhodnou koncepci komunistické strany, kterou vytvořil Petr Pithart během pražského jara. Pithart byl členem strany od roku 1960 a patřil k týmu Zdeňka Mlynáře, jenž se věnoval výzkumu politických problémů reformního procesu šedesátých let.

Havel se sice po listopadu 1989 distancoval od Marxe, ale nikdy se výslovně nezřekl původních ideálů socialismu. Jednoduše o nich přestal hovořit jako téměř všichni.

Pithart ani jiní členové týmu nenavrhovali, aby se zkopíroval západní parlamentní model, který byl v povědomí československé veřejnosti spjatý s prvorepublikovou korupcí, finančními skandály, hašteřivostí mezi více než dvaceti stranami, s neustálými pády vlád a s neschopností řešit vážné hospodářské, sociální a národností problémy, které vedly k Mnichovu. Pithartův návrh zněl, že komunistická strana má být „prázdný rámec, platforma, na které se v procesu neustálé názorové konfrontace, prověřované i praxí společnosti, organizuje společností uznávaný a respektovaný předvoj“. Strana se měla stát „spíše kontinuem progresivních idejí než kontinuem aparátů“.

Pithartův návrh na radikální proměnu komunistické strany až nápadně připomíná pozdější Občanské fórum, které bylo fakticky prázdným rámcem pro výměnu „progresivních“ idejí, tedy všech myšlenek a vizí, které budou rozvíjet podněty sametové revoluce. Mezi Občanským fórem a Pithartovou koncepcí komunistické strany z období pražského jara je hluboký vztah. Jsou to novátorské politické útvary, jež měly překonat limity jak východního, tak západního politického systému, v nichž Patočka a Havel spatřovali jedinou krizovou nadcivilizaci.

Nepřiznané souznění Havla a Kundery

Co potom znamená Havlova teze o návratu k normalitě západní civilizace vyslovená v polemice s Kunderou na konci šedesátých let? Něco tu nehraje. Je snad Havlova „politická utopie“ návratem do normálu? Pokud se Havel během sametové revoluce vyslovoval tak, že je zapotřebí vytvořit politiku bez politických stran, nepřipustit návrat kapitalismu a rozpustit nejen Varšavskou smlouvu, ale také NATO, není to nic, co by si člověk spojoval s obnovením normality. Z hlediska Havlovy „politické utopie“ to vypadá, jako kdyby Kundera ve stati Český úděl z roku 1968 vyjadřoval to, co si myslel Havel, ale Havel si to nechtěl přiznat, neboť by tím přitakal revolučně reformní politice komunistické strany v období pražského jara. Havel by při své vnitřní poctivosti musel vědomě řešit morálně politickou otázku, proč se přímo nezapojil do politického boje uvnitř komunistické strany jako rozhodující společenské síly, tedy proč se nestal pražskojarním komunistou.

Havlova polemika s Kunderou je podivná i proto, že Havel oním normálem myslí svobodu slova a odstranění zvůle tajné police, ale přehlíží, že západní civilizace v té době nebyla vzorem normálu. Probíhala americká válka ve Vietnamu. Odehrávaly se masové radikální protesty v USA, ve Francii, v Německé spolkové republice a jinde po světě. V USA ještě v šedesátých letech oficiálně existovala segregace afroamerického obyvatelstva. Francie a Velká Británie vedly boje proti národně osvobozeneckým hnutím ve svých koloniích a používaly brutální praktiky včetně koncentračních táborů, o nichž píše např. Caroline Elkinsová v knize Britský gulag. Brutální konec impéria v Keni.

Jak si vysvětlit, že Havel v polemice s Kunderou tyto věci nevidí a píše o normalitě západní civilizace? Možným vysvětlením je, že Havlova polemika s Kunderou je freudovským „popřením“ významu pražského jara jako vykročení z východního i západního systému, tedy aktem, v němž popíráme věc, která nás nutkavě přitahuje a naše „morální“ vědomí brání jejímu přijetí.

Havlův vzkaz současné levici

U Václava Havla je ještě jeden motiv, jímž se vymyká z dnešní představy o normálu, a tím je jeho vztah k myšlence socialismu. V padesátých a šedesátých letech sám sebe označoval za „starého socialistu“, jak píše ve své korespondenci s básníkem Kuběnou. V roce 1956 dokonce uvažoval o tom, že půjde studovat do SSSR, takže jej zřejmě nepovažoval za absolutní říši zla.

V roce 1978 Havel spolu s Pithartem a mnoha dalšími disidenty podepisuje dokument Charty 77 Sto let českého socialismu, kde se požaduje, aby tehdejší režim vzal vážně původní ideály socialismu a začal je uskutečňovat. Myslí se tím „odstranění veškeré sociální a politické nerovnosti“; „rovné právo a rovné povinnosti“; „změna pracovních prostředků v obecné dobro společnosti“ „spravedlivé rozdělení pracovního výtěžku“ a „zrušení všeho třídního panství“. Václav Havel s dalšími signatáři volají po tom, aby se i dnes užívalo „výtěžku práce pro obecné dobro společnosti“ a příjmy obyvatel odpovídaly principu spravedlnosti. Dokument Charty 77 končí provoláním: „My, jako socialisté a demokraté, cítíme osobní odpovědnost za naplnění těchto principů“.

Havel se sice po listopadu 1989 distancoval od Marxe, ale nikdy se výslovně nezřekl původních ideálů socialismu. Jednoduše o nich přestal hovořit jako téměř všichni a používal patočkovské pojmy nadcivilizace, bytí, transcendence.

V roce 1990 vyslovil Václav Havel myšlenku, která působí jako vzkaz pro současnou levici, jež hledá novou orientaci. V jedné řeči tehdy pronesl: „I zkompromitovaným slovům lze vrátit jejich původní smysl a já nepochybuji o tom, že se různým obrozujícím se či nově vznikajícím stranám levicového zaměření podaří vrátit význam slovu socialismus.“ (Václav Havel: Projevy, Vyšehrad 1990).

Nelze si přát nic jiného, než aby současná levice vyslyšela Havlovo doporučení a vrátila původní smysl „zkompromitovanému“ slovu socialismus. Až levice přestane mít strach ze svých vlastních pojmů a vdechne jim život, Václav Havel – kdyby žil – by se tváří v tvář hluboké krizi západní civilizace možná opět označil za „starého socialistu“.

Autor je filosof.