Foto Kremlin.ru, Wikimedia Commons, CC0 1.0
Viktor Orbán se stal počtvrté v řadě premiérem Maďarska a znovu získal ústavní většinu. V Česku má – nebo spíše donedávna měl – mezi politiky mnoho obdivovatelů. Ty šokoval a vyděsil až Orbánův postoj k válce na Ukrajině, když se rozhodl stát stranou. Jako by snad bylo možné se v případě války v sousední zemi tvářit, že se nás netýká. Jako by vždy a všude neplatilo, že nezúčastněnost pomáhá v konfliktu tomu silnějšímu.
Viktor Orbán se nezměnil, jen mu konzervativci dříve vše odpouštěli pro jeho nechutné a v podstatě putinovské útoky na LGBTQ+.
Viktor Orbán byl premiérem už v letech 1998 až 2002. Pak nastoupila v Maďarsku k moci levicová vláda, která se zdiskreditovala, poté co tehdejší premiér na uniklých nahrávkách řekl, že lidem lhali od rána do večera. Orbánovi při návratu pomohla i zhoršující se ekonomická situace, neboť na Maďarsko dolehla světová ekonomická krize. Premiérem se stal v roce 2010 a bude jím minimálně do roku 2026.
Orbán, miláček konzervativců
Orbána si každopádně nezamilovali jen Maďaři, ale i velká část nejen českého konzervativního spektra, které nyní prochází deziluzí. Třeba Tomáš Zdechovský, který se v Událostech, komentářích nechal slyšet, že se Orbán strašně změnil. Problém je, že se Orbán nezměnil vůbec nijak. Celou dobu se chová jako takový malý Putin, jen to část nejen našich politiků ráda přehlížela nebo jeho krokům otevřeně fandila.
Změny v Maďarsku odstartovaly hned po roce 2010. Orbán se zaměřil nejprve na kontrolu médií. Stát vyvíjel tlak, aby soukromá média přešla buď pod kontrolu státu, nebo do vlastnictví Orbánovi nakloněných oligarchů. V roce 2015 patřilo pod kontrolu vlády 31 médií, v roce 2018 už jich bylo pět set. Tedy drtivá většina. Cestu k ovládnutí většiny médií otevřelo vytvoření Národního mediálního komunikačního úřadu (NMHH) a Mediální rady v roce 2010. V čele těchto úřadů stojí jediná osoba, kterou jmenoval přímo premiér. Nový úřad dohlíží nad médii, vydává licence, uděluje pokuty nebo rozhoduje o tom, kdo může koupit jaké médium.
V roce 2011 Orbán sloučil všechna veřejnoprávní média do jednoho trustu. Na rozdíl od Česka jsou placena přímo z rozpočtu, a podléhají tak vládě. Řeší vládní témata, podporují vládní stranu a ignorují opozici. V předvolebním čase dostaly opoziční strany v těchto médiích přesně pět minut. Nic víc. Pro všechna média od roku 2010 platí, že je čeká drakonická pokuta za tzv. nevyvážené zpravodajství. Rozhlas musí vysílat stanovenou kvótu současné maďarské hudby. Přiznejme si, že máloco je strašnější než lokální pop libovolné země.
Média jsou dušena rovněž finančně prostřednictvím zadávání státních reklam. Kritická a nezávislá média mají smůlu a odklánějí se od nich také soukromí zadavatelé, kteří si to se státem, tedy Orbánem, nechtějí rozházet. Samozřejmě, že nic z toho nedosahuje rozměrů Putinova Ruska. Jenomže stejně daleko to má k evropskému standardu. Maďarsko se od roku 2010 setrvale propadá v žebříčcích svobody tisku: z 23. pozice v roce 2010 na 93. v minulém roce.
Malá neliberální autokracie
V roce 2010 si Orbánův Fidesz zajistil nové voliče, když nabídl občanství etnickým Maďarům ze sousedních zemí a umožnil jim volit. Volí Orbána. Ale to není jediný způsob, jímž si Orbán pojistil volební výsledky. V roce 2011 prosadil do voleb většinový prvek, který plošně zvýhodňuje jeho dominantní Fidezs proti rozdrobeným stranám opozice. Ze 199 křesel parlamentu se jich 108 obsazuje většinovým systémem, což Orbánovi pomohlo ve všech následujících volbách včetně těch současných. Nesourodou opozici to nakonec donutilo ke spojení do jedné velké koalice pod vedením značně bizarního leadera.
Kontrola médií a změna volebního zákona v Orbánův prospěch by samy o sobě měly kohokoli ze svéprávných politiků vyděsit natolik, aby si drželi Orbána od těla. Ale to není všechno. Permanentní volební kampaň vypadá v Maďarsku tak, že stát, vláda a Viktor Orbán splývají v jedno. Stát tak v předvolebním čase vylepuje po Maďarsku billboardy s Orbánovou tváří a heslem „Zachovat mír a bezpečnost Maďarska“. Za tuto kampaň neplatí Fidesz, ale maďarská vláda, protože to přece není předvolební kampaň, jen se to tak před volbami náhodou sešlo. K podobnému jednání se Andrej Babiš ani nepřiblížil.
Z výše uvedených důvodů o letošních volbách v Maďarsku pozorovatelé OBSE mimo jiné uvedli, že vládní kampaň „umocňovala převahu vládní koalice a stírala hranici mezi státem a stranou“. OBSE si také všímala nevyrovnaného zpravodajství v Orgánův prospěch.
Pozor na Židy a jejich univerzity
Kampaně má Orbán dlouhodobě kreativní. Před minulými volbami si zahrával s antisemitismem, když vykresloval jako největší světové zlo George Sorose, jehož tváří oblepil Maďarsko. Připomeňme také uzavření Středoevropské univerzity, kterou v Maďarsku založil na začátku devadesátých let právě zmíněný Soros. Orbán postupně stupňoval své útoky na Sorose i univerzitu, až v roce 2017 přijala jeho vláda zákon, který byl namířený přímo proti této škole. Zákon stanovil, že zahraniční školy mimo evropský prostor smějí v Maďarsku poskytovat vzdělání jen na základě bilaterální dohody mezi Maďarskem a zemí původu. Jedinou takovou školou ovšem byla právě Středoevropská univerzita, která byla nucena se v roce 2018 přesunout do Vídně. Kupodivu ani tento v podstatě totalitní útok na akademické svobody neotevřel českým fanouškům Orbána oči. V loňském roce pak Orbanova vláda přijala zákon, kterým ohrožuje autonomii ostatních maďarských univerzit.
Pro pořádek si ještě připomeňme Orbánovo odmítnutí uprchlíků během uprchlické krize v roce 2015 a výstavbu plotu s ostnatým drátem, který měl bránit jejich příchodu. U něho se tehdy nechal vyfotit i předseda ODS Petr Fiala. V Česku si ale Orbána zamilovali politici takřka všech politických stran. Byly to právě země Visegrádu, které potopily evropskou solidaritu při přerozdělování uprchlíků. Orbán mluvil o migraci jako „invazi “ a o lidech prchajících před válkou jako o „jedu“, který by otrávil maďarskou společnost. Snad se díky Orbánovu ostudnému postoji k ruskému útoku na Ukrajinu podaří dlouhodobě toxický spolek visegrádských zemí pohřbít.
Orbán proti LGBTQ+
V červnu 2021 přijalo Maďarsko zákon, který zaútočil na LGBTQ+ lidi: tzv. zákon o pedofilii, který zakazuje mluvit o existenci genderu a LGBTQ+ ve školách. Vymazává kohokoli odlišného z veřejného prostoru. Podobný zákon má ještě jedna země: Rusko. A co na to čeští politici? Andrej Babiš se odmítl připojit k dalším evropským lídrům, kteří se proti zákonu vymezili. A stejně kličkoval tehdy opoziční lídr Petr Fiala, podle kterého bylo důležité, jak bude zákon fungovat v praxi. Mimo to prý přece nemůžeme Maďarsko poučovat. V tomhle věří Sašovi Vondrovi.
A co na to Saša Vondra? Ten řekl, že maďarský stát chce jednoduše „bránit invazi nevládek do škol, kde různí genderoví aktivisté malým dětem vyprávějí, že ‚pohlaví‘ je čistě věcí jejich volby. Tím do jejich hlav zasévají jen zmatek. Výsledky vidíme leckde na Západě už teď. Kluci jako ‚trans‘ pronikají na holčičí záchodky. Nedávné výzkumy v USA ukázaly, že se k trans nyní ‚hlásí‘ téměř každý desátý teenager. To je samozřejmě medicínsky i biologicky nesmysl.“ Obávám se, že zmatek v hlavě má především Vondra, a to už hodně dlouho. Už o pár let dříve třeba prohlásil, že jako konzervativec musí hájit Orbána a Kaczyńského.
Nicméně nejvíce si Orbána zamiloval bývalý premiér Andrej Babiš, který měl jednu dobu své sociální sítě zavaleny společnými fotkami se svým jediným přítelem Orbánem. S Orbánem, který Babiše přijel podpořit do Česka v předvolební kampani. S Orbánem, který měl pochopení pro rozkrádání evropských dotací.
Putinův přítel Orbán
Co se týče Putina, k tomu má Orbán blízko už dlouho. To ukázal především rok 2014, když se v lednu dohodla maďarská vláda s tou ruskou na výstavbě nových jaderných bloků Rosatomem, přičemž stavba je financována půjčkou z Ruska. O dva měsíce později Rusko obsadilo Krym, o další měsíc později se Orbán nechal slyšet, že sankce proti Rusku jsou nesmysl. Od té doby Orbán hájí ruské zájmy v Evropě, protože se často překrývají se zájmy Maďarska. Že stavba elektrárny nejde tak, jak si představoval, je už věc jiná.
Nic z toho však neotevřelo českých fanouškům Viktora Orbána oči. Naopak jim je dokázala rozzářit změna maďarské ústavy z roku 2011, která definovala manželství jako svazek muže a ženy, a dále dodatky k ústavě z roku 2020, kde je nyní napsáno, že „základem rodinných vztahů je manželství“ a „matka je žena a otec je muž“, a dále, že „Maďarsko chrání právo dětí na jejich genderovou identitu nabytou při narození a zaručuje výchovu v souladu s hodnotami, na nichž je založena maďarská ústavní identita a křesťanská kultura“. Čímž udělali z trans lidí občany třetí kategorie. Ústava rovněž vylučuje adopci dětí stejnopohlavními páry.
Viktor Orbán se nezměnil, jen mu konzervativci dříve vše odpouštěli pro jeho nechutné a v podstatě putinovské útoky na LGBTQ+. A tak mohl z našeho středoevropského prostoru slyšet Orbán potlesk a vědět, že zde má pro své jednání podporu. Konzervativce probudila až válka, což se o maďarských voličích bohužel říct nedá.
Autor je redaktor Alarmu.