Foto Dan Sumption, Flickr, CC BY-SA 4.0
V roce 1976 vystoupil v britském parlamentu konzervativní poslanec Nicholas Fairbairn s plamenným projevem, ve kterém popsal umělecký kolektiv COUM Transmission jako „ničitele civilizace“. Poslanec byl pobouřený jejich výstavou v londýnském Institutu pro současné umění, která nesla název Prostitution a obsahovala pornografické fotografie, sbírku použitých injekčních stříkaček nebo zakrvácené vlasy. Členové COUM si hanlivé spojení samozřejmě velmi oblíbili a hrdě ho přijali za svoji uměleckou značku, Wreckers of Civilisation se jmenuje i kniha, která o nich vyšla v devadesátých letech.
Kolektiv se v polovině sedmdesátých let transformoval v hudební projekt Throbbing Gristle, který stojí na počátku industriální hudby a v obou svých transformacích neodmyslitelně patří do dějin radikálního, provokativního umění, které osahávalo hranice společenských tabu. Zakladatelem a vůdčí osobností COUM i Throbbing Gristle byl Neil Andre Megson, který přijal jméno Genesis P-Orridge a později i plurální identitu. P-Orridgeovi je aktuálně věnována výstava It is a Painful Thing to Be Alone: We Are But One v holešovickém DOXu, která tvůrce představuje jako jednu z nejvýraznějších osobností umělecké avantgardy posledních šedesáti let.
Jde dokonce o vůbec první retrospektivu vizuálního umění P-Orridge v Evropě. Výstava navazuje na newyorskou expozici We Are But One, která proběhla na jaře loňského roku v brooklynské galerii Red Hook Labs. Její autor Benjamin Tischer z newyorské galerie New Discretions je pod pražskou výstavou podepsaný jako spolukurátor společně s Otto M. Urbanem a Genesse P-Orridge, dcerou P-Orridge. Výstava obsahuje kresby, obrazy, objekty, videoklipy či drobné artefakty z P-Orridgeova archivu, z nichž si návštěvník skládá portrét uměleckých provokatérů, kteří až do smrti dokázali konfrontovat společenské normy.
Ne hudba, ale informace
„Skládání portrétu“ bohužel platí doslova, protože výstava je na faktické nebo kontextuální informace značně skoupá. Kromě velmi stručného úvodu na začátku výstavy jsou návštěvníci hozeni do moře subversivního materiálu, který je řazen chronologicky, a tak nějak se od nich očekává, že se v té změti zorientují sami.
Začíná se tak na počátku sedmdesátých let, kdy COUM Transmission vtrhli jako uragán do konzervativního prostoru britského moderního umění. P-Orridge byli nejprve inspirováni technikou střihu (cut-up), se kterou přišli beatníci Brion Gysin nebo W. S. Burroughs. Re-strukturalizace textů prostřednictvím výstřižků, provokativní manifest Decoumpositions and Events a nebo pornografické fotografie zaměňované za umění jsou součástí kontextu sedmdesátkového pojetí transgresivity a dnes pochopitelně působí víc jako historické objekty, než něco, čeho by se měl kdokoliv děsit nebo se nad tím pohoršovat.
Skrze chirurgické a estetické úpravy spojili Genesis a Jacqueline své tělesné rysy a vytvořili novou entitu, která přežívala i poté, co druhá jmenovaná zemřela v roce 2007.
O to víc postrádáme vysvětlení, které by návštěvník výstavy dostal u jednotlivých vystavených objektů. Jeden příklad za všechny. Koláž Godstar s fotografiemi kytaristy Rolling Stones Briana Jonese je P-Orridgeovým svérázným komentářem k zploštění odkazu umělce a bezduchému teroru slávy. Jejich hudební projekt Psychic TV tento motiv využil v parodickém popovém singlu Godstar opěvujícím zemřelého člena Rolling Stones. Singl se v roce 1986 dokonce dostal do Top 30 britského žebříčku a slouží jako příklad průniku subversivních taktik do mainstreamu. Návštěvník v DOXu ale bohužel vidí jen tuctovou koláž, která vypadá jako by ji složil řadový fanoušek Rolling Stones.
„Jde nám o informace, ne o hudbu jako takovou,“ vysvětlovali P-Orridge koncept svých provokativních hudebních projektů, a právě informace budou návštěvníkovi výstavy chybět nejvíce. Není samozřejmě nutné, aby galerie umělecká díla návštěvníkům polopaticky vysvětlovaly popiskami, ale u konceptuálních umělců, jako byli třeba Genesi P-Orridge, je kontext zásadní. Bez něj si návštěvník odnese jen velmi povrchní ponětí o někom, kdo v jeden okamžik náruživě všude kreslil penisy.
Splynutí osob
Od osmdesátých let pracovali P-Orridge s různými uměleckými technikami a novější tvorba působí jako radostné výlety do různých uměleckých médií. Tady už se podepisují novým jménem Breyer P-Orridge, které odráží vznik společné identity s Jacqueline Breyer známé jako Lady Jaye. Právě jejich Pandrogyne Project byl těžištěm zmíněné newyorské výstavy, byl to pokus, jak změnit koncept vlastní identity, genderu a fyzického těla. Skrze chirurgické a estetické úpravy spojili Genesis a Jacqueline své tělesné rysy a vytvořili novou entitu, která přežívala i poté, co druhá jmenovaná zemřela v roce 2007.
Ani tady ale návštěvníci výstavy nedostanou žádný aparát, aby si experiment mohli zařadit do souvislostí. (Zájemce lze odkázat na dokumentární film The Ballad of Genesis and Lady Jaye z roku 2011.) Hravé fotografie Laure A. Leber, na nichž Genesis a Lady Jaye vystavují svá identická těla, naštěstí fungují i bez kontextu.
Jako vyloženě problematický pak vidím nápad doplnit artefakty spojené s P-Orridgem dalšími uměleckými díly nějak příbuzných autorů. Na výstavě tak figurují třeba objekty od rakouského umělce Hermana Nitsche nebo švýcarského tvůrce H. R. Gigera známého jako tvůrce designu filmového Vetřelce. Někde je vazba jasná – k slavnému avantgardnímu filmu Dereka Jarmana In the Shadow of the Sun natočili Throbbing Gristle soundtrack, proto dává smysl promítat ho v galerii. Proč je ale na výstavě třeba jeden objekt výtvarníka Vladimíra Skrepla, je něco, nad čím si může návštěvník jen lámat hlavu.
Tyto nadbytečné dodatky tvůrců, kteří možná nějak s P-Orridgem souvisí a možná vůbec, zbytečně zahušťují už tak stísněný výstavní prostor B2. Zatímco ve zmíněné newyorské expozici mohly objekty ve velkorysejším prostoru lépe dýchat, v DOXu jsou jimi návštěvníci od první místnosti doslova zahlceni, což byl problém i nedávné výstavy malíře Jana Vytisky na stejném místě. Je třeba skvělé, že na malých televizích v rozích místností běží klipy, které dotvářely vizuální identitu Throbbing Gristle nebo Psychic TV, ale nejsou u nich ani židle, aby si je návštěvník mohl v klidu prohlédnout.
Tato stísněnost asi nejvíce ublíží objektu svatyně, kterou vytvořila zmíněná dcera Genesse. Impozantní sochařská instalace obsahující relikvie, které P-Orridge nasbírali během svých duchovních cest, ztrácí v malé místnosti část své majestátnosti.
Jen provokace
P-Orridge zemřeli (jak sami říkali „odhodili tělo“) v březnu 2020, jejich odkaz ale dodnes není v Británii přijímán úplně bezproblémově. Členka COUM a Throbbing Gristle Cosey Fanni Tutti ve své autobiografii nazvané Art Sex Music popsala v roce 2017 svého ex-partnera P-Orridge jako „manipulativní, krutou osobu“, která ji nutila do sexuálních (uměleckých) experimentů často proti její vůli. P-Orridge všechna obvinění stroze odmítli, ale na jejich odkaz to vrhá stín. Transgresivní taktiky sedmdesátých let nakonec překračovaly víc než jen hranice společenských tabu. Ale ani to výstava nereflektuje, jednoduše nemá jak.
Velký neonový kříž Thee Temple ov Psychick Youth je samozřejmě velmi efektní, stejně jako většina dalších objektů, ale bez dostatečných informací chtě nechtě retrospektiva tvorby Genesis P-Orridge It is a Painful Thing to Be Alone: We Are But One v holešovickém DOXu sklouzává k pouhé přehlídce dobových provokací, které už dnes nijak provokativní nejsou. To ale bohužel opomíjí to, co je z P-Orridgeovy tvorby dodnes nejinspirativnější – ochota za každou cenu přemýšlet v nových uměleckých souvislostech.
Autor je redaktor Alarmu.