První knihou, kterou publikoval Nikos Michaloliakos, vůdce hnutí Zlatý úsvit, byla sbírka básní opěvující antické řecké bohy. Na otázku, proč píše zrovna o řeckých božstvech, odpověděl, že o nich psali i Angelos Sikelianos a tucty dalších básníků, takže proč ne také on? Pravdou je, že řada neonacistů ze Zlatého úsvitu jsou pohané – stejně jako původní nacisté. Křesťanství se pokládalo za větev dekadentního židovství. Národní socialismus byl ideologií pohanství, a naopak marxismus a liberalismus byly ideologiemi „židokřesťanství“.
Kolem roku 1992 se Zlatý úsvit rozhodl zamlčet své pohanské vyznání, aby mohl oslovit širší publikum. Rovněž stál na straně některých křesťanských fundamentalistů, vyznavačů starého kalendáře, s nimiž ho spojovala nenávist k Židům. Nejenže členové Zlatého úsvitu skrývali svoji víru před veřejností, ale také se účastnili protestů proti divadelnímu představení, ve kterém byla údajně urážena postava Ježíše Krista. Bylo to z toho důvodu, že jejich pohanská víra by příliš nešla pod nos řeckým voličům. Člověk by řekl, že to do strany vnese napětí. Jenže celý vývoj Zlatého úsvitu je plný nelogičností. Tak jsou samozvaní řečtí patrioti zároveň stoupenci nacismu a nikdo se tomu nediví. A právě to představuje velmi důležitý aspekt přístupu ke Zlatému úsvitu. S ohledem na poněkud podezřelé paradoxy jsme neustále v pokušení jím pohrdat a napravovat jej. Některé názory skutečně zasluhují opovržení a nápravu, ale tudy navzdory veškerým snahám cesta bohužel nevede.
Nacisté a Sparta
Druhou nejdůležitější osobností ve Zlatém úsvitu, která sdílí Michaloliakosovu náklonnost k antickému světu, je Ilias Kasidiaris. Před časem se dostalo na přední stránky novin jeho tetování s hákovým křížem. Vydal k tomu následující vyjádření: „Přes deset let mám na rameni vytetovaný symbol, okolo kterého se teď vytvořila velká politická kauza. Několik pitomých řeckých haterů zpochybňuje řeckost tohoto symbolu. Protože však pravda dokáže rozdrtit význam slov, odkážu vás na několik řeckých uměleckých děl. Není těžké rozdrtit propagandu existující desítky let a sloužící pouze ke stigmatizaci té jediné myšlenky, která inspiruje naši práci, naše činy a naše životy. Touto myšlenkou je Řecko.“
Skutky antických Řeků jsou dnes obdivovány zoufalými moderními Řeky, kterým se kdekdo posmívá a na které se nazírá jako na lenochy nehodné dědictví vlastní minulosti.
Citovaná slova byla určena široké veřejnosti. V oficiálním deníku hnutí Zlatý úsvit ale mezitím vyšlo: „Přítomnost svastiky ve Vergině není náhodná. Prokazuje vysokou úroveň rasové uvědomělosti elitní části řeckého národa, která si je vědoma svého árijského původu a je na něj hrdá.“
Sám Kasidiaris vydal román o Spartě a poukazoval na iniciační rituál starověké Sparty nazvaný Krypteia. V 19. století hrál sparťanský militarismus důležitou roli v německém školství, což asi nikoho nepřekvapí. Faktem je, že pruské kadetní školy se se Spartou ztotožňovaly natolik, že tím „přispívaly ke kritice vojenských útvarů ze strany liberálů, antimilitaristických filosofů a sociálních demokratů, kteří je podkládali za zkázu národa“. V roce 2008 během každoročních oslav bitvy u Thermopyl se Kasidiaris nechal slyšet, že „čekáme na okamžik velkého protiútoku, podle starověkého zvyku Krypteia – na tichý útok proti vnitřním nepřátelům města v naprosté tmě“.
Jeho výroky můžeme brát doslova, protože víme přinejmenším o dvou vraždách spáchaných členy hnutí Zlatý úsvit – jedná se o zabití Pákistánce Shehzada Luqmana a rappera Pavlose Fyssase. Odkaz na „protiútok“ rovněž o lecčems vypovídá. Existuje propagandistický film nazvaný Smrt v Polsku a natočený ve ještě ve čtyřicátých letech, v němž jsou Němci masakrováni Poláky. Je to zcela fiktivní dílo, a přesto se používalo jako hlavní propagandistický materiál používaný proti Polákům. Němci v něm byli vykresleni jako oběti bojující o holý život.
Cítíte jeskyni?
Využívání odkazů na antiku je v moderním řeckém nacionalismu výrazně přítomné, a to mnohem déle, než kam sahá historie Zlatého úsvitu. Své příbuzné byste nijak nešokovali, kdybyste jim řekli: „V době, kdy jsme stavěli Parthenon, Němci třeli bídu s nouzí.“ Je to klišé, ale užívá se bez ironie. Jedná se o jistý druh nacionalismu, který je tak hluboce zakořeněn v řecké kultuře, že se přechází naprosto bez povšimnutí. Ostatně i viceprezident opoziční strany Nová demokracie Adonis Georgiadis je muž, který postavil svoji kariéru na prodeji nacionalistických knih o klasickém starověku ve své televizní show. Jeho nejznámější slogan, propagující platónské dialogy, zněl: „Cítíte jeskyni?“ Nestyděl se přitom přiznat, že jednu dobu byla jeho oblíbenou knihou Úplná pravda o Židech, kterou napsal praotec řeckého národního socialismu Kostas Plevris (který ovšem své názory nedávno odvolal).
Národní hrdost se odvíjí od toho, co jsme ve starověké minulosti dokázali „my“. Toto „my“ je jedním z nejméně zpochybňovaných konstruktů vůbec a nevztahuje se jenom k hnutí Zlatý úsvit. Prostupuje celou řeckou pravicí. I současný ministr obrany oslavuje „vítězství nad perským vetřelcem, které bylo zcela zásadní pro přežití západní civilizace“. Nemyslím si, že je potřeba vysvětlovat rasistické implikace v souvislosti s dnešními imigranty a uprchlíky. Poznámka o tom, jak spartský král Leónidás se třemi sty vojáky bránil západní civilizaci před nájezdy barbarů z východu, se ostatně objevila již v propagandistickém letáku Waffen SS v roce 1941.
Říká se, že úkolem historika je strhávat masky. Optimisté v Řecku se domnívali, že by to mohlo neonacisty otřást. Jenže neotřáslo. Jak se zdá, násilí je pro některé lidi přitažlivé mnohem víc, než si dokážeme představit. Zdálo se, že jakmile bude celá pravda o hnutí Zlatý úsvit odhalena, lidé se od něj začnou odvracet. Tak to ale nefungovalo. Jak si v Trumpově éře začínáme pomalu uvědomovat, veřejné rozkrývání lží nebo falešných tvrzení není zdaleka tak politicky efektivní, jak jsme si mysleli. Je třeba přejít na jiný způsob uvažování. Někdo vám třeba řekne, že je pták. Vaše odpověď bude: „Ne, nejste žádný pták“. Ale on odpoví: „Píp píp.“ Pokud budete trvat na tom, že má ruce, a nikoliv křídla, je to sice racionální, ale neefektivní a nebude to stačit. Susan Sontagová připomíná, že když Goebbels zakázal uměleckou kritiku, zdůvodnil to tím, že hlava má přednost před srdcem, jedinec před společností, intelekt před cítěním. Nacházíme se v prostoru pocitů, který je našim argumentům někdy nepřístupný.
Co je třeba udělat
Za prvé bychom se měli zeptat sami sebe, co se vlastně stalo. Odkud se vyrojili voliči Zlatého úsvitu, kteří z 0,29 procenta v roce 2009 vzrostli na sedm procent v roce 2012? Zdálo by se, že za vzestupem nacionalismu a extremismu bude přistěhovalectví. Bylo však prokázáno, že tomu tak není. Zlatý úsvit byl úspěšný v celém Řecku, bez ohledu na přítomnost přistěhovalců. Početné skupiny Albánců, kteří v devadesátých letech přišli do země, příčinu k vzestupu neonacistů nezavdaly. A uprchlická krize nastala až po nárůstu preferencí Zlatého úsvitu. Nyní je hnutí pod silným tlakem kvůli soudnímu řízení, v němž vůdce Zlatého úsvitu a dalších osmašedesát obžalovaných čelí obvinění z provozování zločinecké organizace.
Co se tedy stalo? Skutky antických Řeků jsou dnes obdivovány zoufalými moderními Řeky, kterým se kdekdo posmívá a na které se nazírá jako na lenochy nehodné dědictví vlastní minulosti. Takový pocit ponížení, jako když řecký premiér Papandreou před svými protějšky veřejně zostudil své občany slovy, že vládne zkorumpovaným lidem, zmírní snad už jen ty nejméně racionální fantazie o národní slávě. Například hoaxy o řečtině jako dokonalém matematickém jazyce nebo o tom, že řečtina je oficiálním jazykem počítačového programování, anebo dokonce, že jsme potomky mimozemských bytostí, které nám přinesly pokročilé technologické poznatky. Tohle všechno jsou oblíbené teorie některých mých krajanů. Je zde velmi úrodná půda pro jakékoliv absurdní myšlenky, které by mohly zahojit naši zraněnou hrdost a dodat nám národní sebevědomí.
Mějme na paměti, že podmínkou německého národního socialismu byla maloměšťácká morálka jedinců se silným obdivem k moci, a to v zemi, která utrpěla ponižující porážku. Co bychom tedy neměli dělat? Začněme od méně důležitého bodu. Vezměme si tento příklad: když vyvstala otázka, jak moc a zda vůbec bychom měli vyučovat řečtinu na středních školách, řecká levice to brala tak, že vyučovat klasiky znamená sympatizovat s nacionalisty. Jenže taková reakce je absurdní. Dělat pravý opak toho, co nám nacionalisté přikazují, je velmi nešetrná strategie: z intelektuálního hlediska se tím předává obrovské množství moci pravicovému extremismu. Tomu bychom se měli vyhnout i za tu cenu, že některá z nacionalistických tvrzení necháme bez povšimnutí. Bude to však stačit? Ne, potřebujeme politický boj proti rasismu, který však nelze vést pouze za použití intelektuálních zbraní v podobě klasiků. Potřebujeme vyléčit rány způsobené ponížením.
Představme vlastní výklad historie
Silně sympatizuji s nutkáním zařvat na rasisty, že nechceme, aby bylo dědictví antiky spojováno s nacionalistickými názory, ať už studenty, anebo širokou veřejností. Ale navzdory svým sympatiím musím přiznat, že z perspektivy rasistů toto spojení dává smysl. Proč by to tedy nedělali? Všichni se shodneme na tom, že v řeckých dějinách je spousta materiálu, který by mohl jejich názory podpořit. Rasisté tak budou stále schopni vyhledávat oporu pro své názory v antických zdrojích a budou mít radost z toho, z čeho my jsme konsternováni. Pamatujete si na scénu z Mechanického pomeranče, kdy je Malcolm McDowell nucen číst Bibli a ztotožní se s římským vojákem, který bičuje Ježíše? Jde zkrátka o univerzální životní fakt, že jedni se ztotožní s Kreónem a druzí zase s Antigonou. Někteří s Ježíšem Kristem a jiní s římským vojákem, který ho bičuje.
Zde jsou verše z divadelní hry Oidipus na Kolónu. Théseus praví: „Vždyť vím i sám, že v cizině jsem vychován byl jako ty, a jestli kdo, že v cizině já v častém tonul nebezpečí života. A proto nižádnému cizinci, jak tys, bych nezdráhal se podat ruky pomocné. Vímť dobře, že jsem člověk a že na zítřek já o nic více práva nemám nežli ty.“ Tyto verše mi připadají docela silné, ale to bude nejspíš jen mnou – mám k tomu sklony.
V konečném důsledku stojíme před politickým bojem, který je třeba vést, abychom pomáhali přistěhovalcům a uprchlíkům, bojovali s rasismem a sexismem a také abychom přinesli nový pohled na klasiky, který bude lépe korespondovat s naším světonázorem. Nebude to finální pravda a odhalení skutečných barev antiky, nýbrž pouze naše verze historie. Musíme psát dobré knihy, vést politický boj a vynaložit co největší úsilí, abychom nenechali ultrapravici diktovat pravidla. Pak se nám totiž významně zužuje horizont i představivost na pouhou snahu dekonstruovat jejich argumenty, a to by byla škoda.
Autor je sociolog a divadelní scenárista.
Z anglického originálu Golden Dawn and the Classics, publikovaného na webu Politicalcritique.org, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.