Pražské jaro

Mezi postavami reformních šedesátých let v Československu najdeme jen málo žen. Stopu Ireny Dubské ale nelze ignorovat.

Představy o „socialismu s lidskou tváří“ byly dlouho vysmívány jako iluze a debaty o „odcizení člověka“ skončily na skládce filosofického starého železa. Tváří v tvář současným krizím se potřebujeme vrátit k obojímu.

Pražské jaro máme tendenci chápat jako vyvrcholení reformně komunistických snah v Československu. Vrcholní reformní komunisté byli ovšem proti spontánním projevům občanské společnosti v opozici.

Během pražského jara mezi sebou soupeřily technokratická řešení a snaha o demokratizaci společnosti. V normalizaci vyhrálo nedemokratické manažerské řízení státu. 

Českoslovenští reformátoři v dobré snaze o vybudování demokratického socialismu vytvořili technokratické základy, na nichž mohl vyrůst „normalizační“ režim.

Nosnou myšlenkou pražského jara byl humanismus a zájem o člověka. Po padesáti letech socialistické a kapitalistické normalizace jsme však humanismu na míle vzdáleni.