Pokud jsou Češi národ Komenského, mohli by se inspirovat jeho odkazem 

Uplynulo 429 let od narození vizionáře a pokrokového pedagoga Jan Amose Komenského. Jeho odkaz je aktuální nejen v pedagogice, ale i ve vztahu ke klimatické krizi. 

K výročí narození Jana Amose Komenského jsme se zeptali odborníků a odbornic, jak vnímají jeho odkaz a co je z něj ještě stále živé. V jednotlivých odpovědích vyvstávají jeho účinné pedagogické postřehy, vizionářství v oblasti politiky, pokusy o mezinárodní dialog i snaha o všestranný rozvoj člověka.

Milena Bartlová (historička umění)

Biskup Jednoty bratrské Jan Amos Comenius byl podle mého mínění jednou z vůbec největších osobností českých dějin. Vedle role v církevních i politických dějinách, v pedagogice i teologii, byl u nás ojedinělým myslitelem tzv. filosofie přírody, tedy myšlenkového okruhu na rozhraní mezi starým světem a myšlením moderního empirického racionalismu. Na křižovatce, na níž jsme tehdy jako evropské lidstvo byli, mířil směrem, který by nebyl musel vést k dnešní tragédii technokracie a ne-lidskosti. Odtud plyne i to, co považuju za dodnes inspirativní. Jeho koncept Orbis pictus představuje obezřetný pohyb na hraně mezi slovy a obrazy i slovy a písmem (textem). To je mediální strategie, kterou po konci nadvlády tisku dnes zkoumáme a řešíme znovu a jinak. Komenský chtěl i nadále důvěřovat aspoň částečně možnosti pravdivého poznávání obrazem, přestože je iracionálnější, anebo spíš jinak racionální než poznávání textem. Nejen v církevně-politické praxi, ale i v mediální teorii tehdy prohrál. Komenský je pro mne hrdina prohry a nenapravitelné ztráty. A právě takovým hrdinům bychom dnes měli věnovat mnohem víc pozornosti než viditelným historickým vítězům.

Ivan Štampach (religionista)

Husité se pokusili reformovat církev sto let před německou a švýcarskou reformací. Jenže jejich návrat k Ježíšovi, ke stylu života, který nabízí, byl problematický. Vadí mi násilné prosazování jejich pojetí. Důsledná a přitom mírumilovná v této linii byla Jednota bratrská. Jednota asi půl století po svém vzniku spojila síly s renesancí, která se tehdy šířila po Evropě. Jejími iniciátory byli v šedesátých letech patnáctého století hermetici Ficino a Mirandola. Tyto dva proudy, reformaci a renesanci spojila Jednota, když v Česku jako ve třetí zemi v Evropě překládala Bibli z původních jazyků do jazyka domácího (po překladu německém a anglickém), a pak také systémem bratrských škol. Stala se zárukou vzdělanosti. Na jejich školách mohli studovat žáci všech vyznání. Komenský toto všechno ve své osobě propojuje. Prostou, možná pietistickou víru spojuje s širokou vzdělaností. Byl v kontaktu s Johannem Valentinem Andreaem, autorem rosikruciánských manifestů, knih spojujících hermetismus s křesťanstvím. Věřím spolu s ním v možnosti nápravy věcí lidských, kterým se věnoval v poslední době svého života v Amsterdamu. A líbí se mi i Komenský málo připomínaný – jako politik. Oceňuji jeho jednání se Švédy, konkrétně s politikem a diplomatem Axelem Oxenstiernou. Získával ho pro myšlenku, aby Švédi uchránili české země pro reformaci a před habsburskými uzurpátory, což se nakonec nepodařilo, jak nám to připomíná mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí.

Veronika Čapská (komenioložka)

Jana Amose Komenského vnímám jako velmi mnohovrstevnatou osobnost. Široké spektrum textů, jež zanechal, nám umožňuje interpretovat a nasvěcovat jej z různých úhlů pohledu. Komenský patří sice ke stabilnímu repertoáru osobností tzv. velkého vyprávění českých dějin, ale některé aspekty jeho života jsou ve veřejném prostoru akcentovány jen okrajově nebo selektivně. Týká se to mimo jiné Komenského intenzivní migrantské zkušenosti, života v pohybu, nejistotě, nouzi a aktivního utváření diasporních komunit.

Z hlediska aktualizace a diseminace vědění vnímám jako velkou výhodu, že Komenský je součástí popkultury a její v zásadě pozitivně konotovanou postavou. Nabízí se tak možnosti, jak prostřednictvím odkazů na něj kriticky komentovat některé ustálené, nedostatečně reflektované či neproblematizované prvky historických „velkých vyprávění“ i současné společnosti – ať již jde o kontrast mezi nostalgií vůči historickým exulantům a neochotou nahlížet migraci komplexně nebo o zjevný rozpor mezi hrdým postojem ke Komenskému jako učiteli a humanitnímu vzdělanci a ekonomickým nedoceňováním těchto profesí. V budoucnu také jistě přitáhne více pozornosti z genderové perspektivy. Ostatně prvním citátem z Komenského, který jsem slýchala v raném dětství byla výzva „Pojď sem, pachole, uč se moudrým býti.“

Ludmila Böhmová (iniciátorka programu Škola hrou ve Středoafrické republice)

Jako členka týmu SIRIRI, o.p.s., což je česká nezisková organizace, angažující se od roku 2006 ve Středoafrické republice, jsem se podílela na originální zkušenosti, při níž jsme si potvrdili, že pedagogika Jana Amose Komenského „funguje“ i po 350 letech, a to dokonce i ve zcela jiném kulturním kontextu a na jiném kontinentě. V roce 2015 jsme v této rozvojové zemi, kde je téměř nejnižší gramotnost na světě, zahájili pilotní verzi vzdělávacího programu „Škola hrou v SAR“ a hned v prvním roce přinesl program nečekaný zájem mezi středoafrickými učiteli a měřitelné úspěchy u jejich žáků. Zkušenosti jsou podrobněji popsané v knize Komenský by zajásal, příběh SIRIRI (Doron, 2020).

Potvrdili jsme si, že se u Komenského nejedná jen o „českou pedagogiku“, ale má nadčasový přesah. Komenský jako první zformuloval obecné principy, které jsou vlastní i současné moderní pedagogice kdekoli na světě, a předběhl tím dobu o několik set let. V našem projektu nás především inspirovaly principy, se kterými pracoval: názornost, konkrétnost, spolupráce, tvořivé myšlení a hodnocení. Součástí programu byla v Severoafrické republice zcela revoluční myšlenka, že by se děti měly na prvním stupni učit v mateřském jazyce sango. Při tvorbě historicky prvního slabikáře v této řeči nám nahrávala podobnost slabikové stavby slov češtiny a sanga. Díky inspiraci Komenského pedagogikou se ukázalo, že se i děti ve Středoafrické republice mohou učit smysluplně, rychleji, efektivněji a přitom hravě a s chutí. To bavilo nejen žáky, ale i jejich učitele a celý náš tým.

Eva Malířová (vzdělavatelka)

Odkaz Jana Amose Komenského vnímám v osobní rovině jeho lidského příběhu. Tolikrát ho osud bolestně srazil k zemi, dvakrát přišel o rodinu, celoživotní dílo, ale dokázal se zvednout. Kromě jeho víry mu odhodlání dávala také jeho vize lepšího světa a společnosti, o kterou usiloval. Předjímal například organizaci typu OSN. Umění představit si jiné možnosti uspořádání věcí a vztahů potřebujeme posílit.

Jan Amos Komenský zve svým životem i dílem k nekonečnému stávání se člověkem. Ve své době viděl dehumanizaci například v otroctví, stejně jako kritizoval jednání Evropanů vůči původním obyvatelům kolonizovaného Nového světa. Dnes podobně zacházíme s lidmi v mnoha zaměstnáních – jako by byli součástkami. Také mnoho dlužíme Komenského úsilí demokratizovat školu. Příliš mnoho škol se potýká s dehumanizováním žáků i vyučujících.

Komenský zdůrazňoval, že se nemáme zabývat jenom analýzou jednotek, ale i systémem vztahů. Bylo to jádro jeho sporu s René Descartem, před jehož cestou varoval. Dosáhli jsme velkých technologických i sociálních pokroků, ale karteziánské myšlení nás dovedlo také k environmentálnímu kolapsu. Systémové myšlení potřebujeme dnes posilovat.

Martin Tománek (učitel)

Studoval jsem v rodišti Komenského na gymplu nesoucí jeho jméno. Byl jsem v Naardenu u jeho hrobu. Ale až v dospělosti jsem se dostal ke knize profesora Pavla Flosse Poselství J. A. Komenského současné Evropě, kterou považuji za klíčovou. Bylo pro mne asi nejvíce šokující objevit environmentální rozměry Komenského. Komenský se totiž osobně setkal s Descartem na zámečku Endegeest a vedl s ním čtyřhodinovou debatu. Descartes je mimochodem jeden z prvních lidí, který provedl vivisekci na živém psovi, bez anestézie a ve svých dopisech poznamenal, že chápat zvíře jako stroj zbavuje pocitu viny ze zabíjení a pojídání zvířat. Komenský se pak obával, že Descartovo pojetí přírody coby stroje, povede k mocenské a majetnické nadvládě nad přírodou. Komenského pojetí přírody bylo zcela odlišné: příroda a lidstvo tvoří celek, který prostupuje vzájemnými vztahy. Odmítl redukci života na stroj, nečekal od vědy a samotných technologií, že povedou k zářným zítřkům. K nim mělo vést zlepšení vztahů. Pro Komenského totiž společnost založená na rovnosti všech bez ohledu na vyznání nebo postavení, ale hlavně na vědomí jednoty a vzájemně propojenosti není něco jako sci-fi výmysl, ale nutnost, která má pomoci lidstvu přežít.

Ač Descartovo pojetí života triumfuje, Komenského rebelantský duch tu stále je, třeba pod rypadlem mezi klimatickými aktivisty. Komenský nepatří mezi sochy, patří do zápasu o lepší svět.

Závěrem slova J. A. Komenského: „Všechno ať svobodně plyne, buď násilí vzdáleno věcem.“

Pavel Floss (komeniolog)

Je-li Komenský nazýván Učitelem národů, pak z jeho pedagogického odkazu bych zdůraznil především dva momenty. Komenský vystupoval proti jakékoliv exkluzi v oblasti výchovy a už svou dobu fascinoval požadavkem základního vzdělání pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví, národnosti, náboženství a sociálního (v té době tzv. stavovského) postavení. Zdůrazňoval, že tělesně či duševně postiženým jedincům musí být věnována o to větší a pečlivější vychovatelská péče. Dále byl přesvědčen, že vzdělávání nemá sloužit jen k praktickým potřebám života a připravovat pro výkon v určitém zaměstnání (i když i to patřičným způsobem zohledňoval), ale že má sloužit především k utváření lidské bytosti jako takové, a proto chápal školy jako „dílny lidskosti“.

V současnosti se však představitelé podnikatelských kruhů a průmysloví manažeři dovolávají takových zásahů do systému vzdělávání (a dokonce je nazývají reformou!), prostřednictvím nichž by vzdělávací instituce od základních škol po univerzity (každá svým způsobem) přispívaly především k takové výchově svých adeptů, aby se co nejlépe uplatnili na pracovním trhu. To je ovšem velké zúžení Komenského představ o poslání a smyslu vzdělávacích institucí. Podle Komenského měly školy každého člověka připravovat též k plnění jeho obecných lidských zadání, tj. především k odpovědnému rodičovství a k uvědomělému a pro obecné dobro každého lidského společenství angažovaného občanství. To podle něj zároveň souviselo s výchovou k míru, kterou chápal jako vyučování a pěstování strategií nenásilného řešení konfliktů již od úrovně rodiny a obce. Pro plnění těchto tří zadání je ovšem nezbytné, aby na našich školách nebyl snižován rozsah humanitních předmětů (oproti předmětům přírodovědným a technologickým).

U Komenského bychom se v současné době mohli učit i tomu, jak skloubit horoucí vlastenectví s humanistickým kosmopolitismem. Ve své době vykonal Komenský velmi mnoho pro pozdvižení české vzdělanosti, ale zároveň si uvědomoval, že některé sociální a politické problémy nelze řešit jinak než v evropském, ba planetárním měřítku prostřednictvím organizované a institucionalizované mezinárodní spolupráce. Ve svém hlavním díle Obecná porada o nápravě věcí lidských označuje za cíl dělné všelidské komunity stav, kdy „přestaneme být Francouzi, Rakušany, Španěly, Čechy atd.“ a budeme „dobrými politiky, občany svobodné celosvětové republiky“.

Když jsme nedávno oslavovali 100 let od vzniku samostatné Československé republiky, vzpomeňme, že v jeho zakládajícím dokumentu, tzv. Washingtonské deklaraci (signované Masarykem, Benešem a Štefánikem) se praví, že do rodiny demokratických národů se hlásíme „jako národ Komenského“.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies