Jacinda Arden. Foto Flickr, CC BY 2.0
Když 22. ledna 2023 premiérka Nového Zélandu Jacinda Ardern překvapivě ohlásila rezignaci na svou funkci, objevila se řada komentářů s obavou, že tento její krok bude s ohledem na důvody, které uvedla, interpretován jako slabost. Není to poprvé, kdy takovým očekáváním čelila, a nebude to ani poprvé, kdy se obavy nepotvrdí, ale naopak nám dá její rozhodnutí podnět k přemýšlení nad tím, co si vlastně pod pojmy jako síla a slabost v politice představujeme.
Politickou dráhu zahájila Jacinda Ardern velmi brzy, ve svých 17 letech vstoupila do novozélandské Labour Party. Politice se věnovala nejen v mládežnických politických strukturách (tak jako řada jiných evropských političek naší generace), ale i pracovně, včetně angažmá v kabinetu Tonyho Blaira. Do nejvyšších funkcí v politické opozici se dostala v roce 2017, kdy byla (jako druhá žena po své bývalé šéfové Helen Clark) jednohlasně zvolena předsedkyní strany. O pár týdnů později po vyhraných volbách skládá 26. října 2017 svůj premiérský slib.
Neklidná doba
Její téměř pětileté funkční období (včetně opakovaného zvolení v roce 2020) bylo všechno možné jen ne klidné. Země se potýkala zejména s množstvím sociálních problémů, ale řada událostí nedopřála nové vládě mnoho „klidu na práci“. Když 15. března 2019 došlo k teroristickému útoku na mešitu ve městě Christchurch, premiérka projevila svou schopnost radikální empatie, věnovala velkou pozornost uctění obětí a útěše pozůstalých a celého společenství a s podobným úsilím vzápětí prosadila přísnější legislativu vztahující se na kontrolu zbraní. Když erupce vulkánu White Island v prosinci 2019 usmrtila několik desítek lidí a vystrašila veřejnost, Jacinda Ardern opět – mimo jiné – hledala slova útěchy a zklidnění.
Namísto siláckých řečí a gest působil její upřímný smutek, soucit a úsilí o útěchu lidí v těžkých časech jako zjevení. Je možné řídit zemi, prosazovat těžká a složitá rozhodnutí a ještě u toho o své lidi pečovat.
Vedla Nový Zéland i v pandemických letech, ale zejména v této souvislosti její obraz u novozélandské veřejnosti ztrácí jednoznačně pozitivní rysy. Politika přísných lockdownů a dalších opatření zachránila mnoho životů, ale rozdělila přátele a rodiny. I přes stížnosti a neúspěšný lockdownový spor však zůstala její obliba – i preference celé strany – v roce 2020 poměrně vysoké. Během dvou funkčních období se jí ale v domácí politice bohužel nepodařilo dosáhnout vytyčených cílů, například v boji s dětskou chudobou nebo krizí bydlení. Kvůli těmto neúspěchům rovněž čelila kritice. Část veřejnosti mohla získat dojem, že si Jacinda Ardern všechny své politické kompetence nechává zejména pro vnější svět a globální politickou hru.
Globální superstar
Není pochyb o tom, že se premiérka Ardern stala miláčkem zahraničních médií i řady světových politiků a političek. Ačkoli ta pozornost může být někdy pofiderní (jako v případě novinářského dotazu na kamarádství s finskou premiérkou Sannou Marin), není pochyb, že jako nejmladší světová premiérka a teprve druhá žena, která v této funkci porodila dítě, působila na politické scéně osvěžujícím dojmem.
Byla to ale právě i její schopnost radikální empatie, která při všech výše zmíněných událostech vyvolala pozitivní ohlasy v zahraničí. Namísto siláckých řečí a gest působil její upřímný smutek, soucit a úsilí o útěchu lidí v těžkých časech jako zjevení. Je možné řídit zemi, prosazovat těžká a složitá rozhodnutí a ještě u toho o své lidi pečovat. Tento typ empatické péče nemáme tendenci spojovat s vedením státu ani se světovou politikou. Řada autorů a autorek a teoretiček péče, jako například Virginia Held nebo Joan Tronto, už ale po nějakou dobu upozorňují, že není důvod, abychom péči o druhé jako důležitou hodnotu stále nechávali jen v rodině a v domácnosti nebo v některých profesích typu školství a zdravotnictví.
Ženský leadership
Právě Jacinda Ardern může ilustrovat výhody a sílu tohoto odlišného přístupu ke správě věcí veřejných, kterému se u nás někdy přezdívá ženský leadership. Z mého pohledu není tento pojem adekvátní jednak proto, že automaticky předpokládá, že ženy jsou od přírody pečující bytosti, jednak také proto, že mužům schopnost takového přístupu odpírá. Dále nemůže být pochyb o tom, že takovéto rámování vedení lidí (a států) nebude části veřejnosti tak zcela po chuti proto, že přívlastek „ženský“ má zkrátka v konzervativní společnosti často devalvační účinek.
Přesto jde o přístup žádoucí. Pokud bude politická reprezentace při všech svých krocích myslet na lidi, které zastupuje, na to, že řada z nich je znevýhodněná, křehká a zranitelná, a na to, že kvalita a soudržnost společnosti se pozná právě z přístupu k těm nejslabším, nemůže to být pro nikoho špatné. A jak ukazuje řada kroků Jacindy Ardern, není důvod si tento přístup spojovat se slabostí, umožňuje i rázné kroky a odvážná rozhodnutí.
Velké finále
Dnešek, tedy 25. leden 2023 je dnem, kdy Jacinda Ardern předává funkci premiérky Nového Zélandu svému nástupci. Důvody, které pro svou rezignaci uvedla, nejsou těmi, které si s odchodem z tak vysoké funkce obvykle spojujeme. Neprovází ji korupční, rodinný ani jiný skandál. Neodchází poražená ve volbách ani uvnitř strany, kterou vedla. Nemá závažné zdravotní problémy. Uvědomila si, že jí došly síly a že vést zemi nejde, pokud máte poloprázdnou nádrž. Země si zaslouží někoho v plné síle.
Příklad Jacindy Ardern nemusí sloužit jen jako ilustrace schopnosti odejít v ten opravdu správný čas, kdy víte, že jste splnění svého úkolu již dali to nejlepší, co jste mohli. Můžeme to brát jako zatím poslední lekci v nových hodnotách, které bychom od politiky měli chtít. Kdyby byla vysoká politika méně hrou ostrých loktů tvrdých chlapců, méně soubojem jejich eg a více skutečnou službou veřejnosti a péčí o ni, pak bychom na světové scéně nepochybně měli takových osobností více.
Autorka je právnička a publicistka.