Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak málo stačí k obyčejnému hrdinství

Každodenní hrdinství je možné se naučit. Zároveň je to něco, co dokáže kultivovat společnost. 

Stává se to běžně. Nedávno jsem na hudebním festivalu byl svědkem happy endu. Desetiletá holka se ztratila svým rodičům a shodou okolností jsem šel zrovna okolo, když se rodina setkala. Pár desítek minut strachu a opětovné shledání stačilo vyvolat mocnou emoční reakci úlevy a štěstí. Je to blbost, řeknete si, ale není. Jsou to okamžiky, kdy se vám začnou honit hlavou ty nejhorší představy. Aniž byste chtěli, vyjevují se vám v reálných barvách a konturách. Jakkoli je chcete potlačit, okupují vaše vědomí a zaplavují jej panikou a zoufalstvím. Uděláte klidně cokoli a zároveň vidíte, že ani kdybyste obětovali vlastní život, nemusí to stačit, protože už je třeba pozdě. Vědomí, že právě v tuto chvíli se může dít něco hrozného, a vy s tím nic neuděláte, ochromuje a děsí. Zná to každý, kdo třeba jen na pár minut v takové situaci byl a zažil ten paralyzující strach ze ztráty někoho blízkého.

Mohu z vlastní zkušenosti prohlásit, že se to může stát každému: několikavteřinová nepozornost vyvolaná situací, kterou těžko můžete předvídat a ovlivnit, může vést buď k slzám úlevy ze šťastného shledání, anebo k doživotnímu vězení uvnitř sebe samého, z něhož neexistuje vysvobození.

Potlačit efekt přihlížejícího

Tragédie podobného typu nemůžeme nikdy úplně eliminovat, ale můžeme jejich výskyt alespoň významně snížit. Jen tím, že potlačíme efekt přihlížejícího, nepodlehneme difuzi odpovědnosti, vystoupíme z řady jako první, čímž strhneme ostatní a třeba tím někomu zachráníme život. Už nějakou dobu se společně s kolegy z centra současného umění DOX zabýváme v rámci programu Obyčejné hrdinství snahou odbourat mezi mladými lidmi „přirozenou“ představu, že v davu a anonymitě se zároveň ztrácí nutnost dívat se okolo sebe a pomoci člověku v nouzi.

Mnoho lidí podléhá dojmu, že abnormální situace, které jsou svědky, se jich netýká, a racionalizují si takový postoj tím, že je tam dost jiných, kteří mohou pomoci.

Mnoho lidí podléhá dojmu, že abnormální situace, které jsou svědky, se jich netýká, a racionalizují si takový postoj tím, že je tam dost jiných, kteří mohou pomoci. Mnoho lidí se obává vystoupit z řady a nechat na sebe svítit pomyslný reflektor pozornosti ostatních. Naše reakce se odehrávají často na pozadí našeho vědomí. Zároveň ukazují, jak životně důležité může být takovým dojmům nepodléhat, nenechat se unést tím, že někdo jiný určitě pomůže. Už jen z toho důvodu, že i my se jednou můžeme ocitnout v situaci, kdy budeme potřebovat zoufale rychlou pomoc a budeme s rostoucí bezradností čekat, až někdo prolomí tu neviditelnou bariéru apatie.

Málo může znamenat mnoho

Být obyčejným hrdinou přitom nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti, jen duchapřítomnost a vědomí důležitosti. Třeba jako když dcerka mé známé na vlakovém nádraží zburcovala nečinné dospělé a zachránila tak život starší paní, která sestoupila do kolejí se zjevným úmyslem spáchat sebevraždu. Zatímco okolostojící dospělí by pravděpodobně propásli ty životně důležité desítky vteřin mezi životem a smrtí člověka, dítě se stalo nezištným hrdinou obyčejnou lidskou všímavostí a pohotovostí. Málo v tomto případě znamenalo nevýslovně mnoho.

Přál bych si, abychom dokázali být stejně obyčejnými hrdiny každodennosti jako dcerka mé známé. Věřím, že se to dá naučit. Věřím dokonce, že taková malá obyčejná hrdinství dokážou nejen zachraňovat životy, ale také velmi účinně proměňovat společenskou atmosféru. Taková malá hrdinství mohou přispět k odbourávání vzájemné nevraživosti a nedůvěry a podporovat přesvědčení, že společnost, v níž žijeme, stojí na elementární vzájemnosti a ochotě nenechat něco být jen proto, že se mě to bezprostředně netýká.

Autor je člen vzdělávacího think tanku EDUin.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image