Foto Alarm / Stanislav Biler
Za úspěchem formací Přísahy s Motoristy a Stačilo! stojí podle analýzy zveřejněné Českým rozhlasem mobilizace voličstva z regionů, zvláště pak voličů se základním vzděláním. Přišli vyjádřit své obavy z konce spalovacích motorů a nástupu elektroaut, stejně jako z migrace.
Odpovědí na jejich volbu je bezpochyby posílení boje proti dezinformacím, jinak se jejich zmatené jednání vyřešit ani vysvětlit nedá. Stačí zahrnout periferie masivní letákovou kampaní a dobře mířeným školením, jak používat internet. Nebo zkusit tok informací otočit. Zkusit nějakým citlivým školením a letákovou kampaní zahrnout vládu, prakticky jedno kterou.
Nakonec jsou to ale voliči v centrech, kdo se snáze nechá obelstít hesly o Západu a záchraně demokracie, a tak ignorují, že stávající politický směr neřeší situaci ve školství, zdravotnictví či s nedostupným bydlením.
Model periferních částí země inklinujících k antisystémovým stranám a postavám se opakuje a v dohledné době neexistuje důvod, proč by to mělo být jinak. Věci se v těchto částech země až na výjimky sunou k horšímu a tomu budou odpovídat také výsledky voleb. Označení „antisystémový“ je přitom zcela přiléhavé. Vlády systémových stran přece kopírují dekády úpadku, které se zde týkají prakticky všeho, od veřejné dopravy přes dostupnost lékařské péče po kvalitu základních škol. Pokud tohle „způsobily“ strany systémové, byl by nerozum volit jinak než „nesystémově“.
V tom voliči, kterými bohatá centra často opovrhují, dokážou své zájmy nakonec formulovat rozumněji. Hlasitěji dávají najevo svou nespokojenost, byť to vůbec neznamená, že jimi volené subjekty na stavu věcí cokoli změní. Nakonec jsou to ale voliči v centrech, kdo se snáze nechá obelstít hesly o Západu a záchraně demokracie, a tak ignorují, že stávající politický směr neřeší situaci ve školství, zdravotnictví či s nedostupným bydlením. Vládní strany tak nemusí měnit nic, protože k tomu nemají důvod. A tak podle Fialy dopadly volby dobře a podle Pekarové Adamové je koalice poslední hrází před slovenským scénářem… Ale zpět k periferiím.
Praha musí lidem elektrická auta zaplatit
Strach z nástupu elektrických aut a zákazu výroby spalovacích za více než deset let se zdá být zcela iracionální. Je to vlastně za dlouho, transformace je plynulá, do té doby se vše vyřeší. To se však potkává s realitou, v níž na venkově, a to nemusí být vůbec periferní, bez auta prakticky nelze žít, v případě rodiny s dětmi je to reálně nemožné. Všude a pro vše se musí dojíždět, každého je třeba někam dopravit. Veřejná doprava tohle dokáže řešit pouze omezeně, místy vůbec.
V menších obcích obchody s potravinami buď chybí, nebo nabízejí jen omezený sortiment za vyšší ceny než v supermarketech. Kdo chce šetřit na velkých nákupech v supermarketech, potřebuje auto. Kdo chce v příhraničních regionech šetřit ještě více, potřebuje se dostat k sousedům za hranici. Bez auta obvykle nemožné. Nemít auto se prodraží a dobrovolná volba je to pro málokoho. A to jsme jen u nákupů. Bez auta se budete s nemocným dítětem trmácet celý den veřejnou dopravou k lékaři – pokud máte to štěstí, a váš dětský lékař přesluhující dvacet let v důchodu ještě stále ordinuje. Na pohotovost se v noci také nedostanete. Dopravit děti do kroužků a z kroužků v nejbližším městě nejspíš také nezvládnete. A tak lze pokračovat dlouho. Co je v Praze rozmar či statusová záležitost, je na periferii nezbytností.
K pořízení něčeho, co splní základní podmínky osobní mobility pro pohyb mezi obcemi, stačí v autobazaru nižší desítky tisíc, když není zbytí, tak jen deset tisíc. Automechanik schopný takový stroj udržovat pár let v chodu žije v bezmála každé vsi. V případě elektroaut bude možná svět za pár desetiletí vypadat všude podobně, ale v tuto chvíli takto určitě nevypadá.
Zítřek vypadá nejistě. Vypadá jako nařízení z centra, které prodražuje život a činí z budoucnosti hrozbu. Na obavy se centrum ani nenamáhá odpovědět. Chybí jakákoli záruka, že nenechá nikoho padnout na dno. Že ať už to bude jakkoliv, při nejhorším se nákup aut lidem prostě zadotuje úplně stejně jako výměna kotlů, aby si ho mohl dovolit každý, kdo potřebuje a sám si nepomůže. Snad nemusíme pořád dotovat jen agrokolchoz miliardáře Andreje Babiše nebo fosilní miliardáře, jako jsou Křetínský a Tykač.
K životnímu úspěchu nevede jen hajlování a pití sava
Stejně tak by se v centru mohli konečně chytnout toho zvláštního úkazu, že vůbec celková ekonomická a sociální úroveň regionů a nejvyšší zde dosažené vzdělání nějak záhadně určují, jaké tu mají lidé životní šance a jak volí. Že by se ty po dekády se zpřesňující analýzy o úpadku úrovně škol konečně vzaly vážně? Že lze možná ten záhadný úkaz, kdy „muži z periferií a se základní školou volí Filipa Turka“, vyřešit třeba tím, že bychom posunuli nejen tyto muže vzdělávací soustavou nahoru, aby si třeba nemysleli, že úspěch je haljující borec v drahém autě, který doporučuje pít savo a ve volném čase sbírá svastiky.
Ale to by si nejdříve lidé jako Pekarová Adamová museli uvědomit, že investice do vzdělání nejsou populismus, ale zcela nezbytný krok, jak populismus eliminovat. Možná totiž Finsko nepatří k nejodolnějším zemím vůči dezinformacím proto, že má vláda zmocněnce pro dezinformace a že odlehlé regiony kdesi okolo Oulu a Rovaniemi zasypává letáky či radami, ať si lidé v zimě obléknou svetr, ale prostě se stará o úroveň škol i v té poslední osadě. Aby i ta poslední vesnice za polárním kruhem věděla, že ať už se v budoucnu bude dít cokoliv, vláda v dalekých Helsinkách je v tom samotné nenechá.
Není to tak složité a možná by to snad už politici v hlavním městě mohli pochopit. Vždyť na ten nejzazší okraj Česka je to z Prahy jen malý kousek. Ale zatím se zdá, že pokud nějaké místo v zemi skutečně ovládly dezinformace z Moskvy, je samotné centrum české moci. V něm politici podlehli dezinformacím, že lidem na periferiích není pomoci a za všechno si můžou sami.
Autor je redaktor Alarmu.