Foto kremlin.ru
Na té fotce dvou mužů je směšné skoro všechno. Jeden vypadá jako gorila nasoukaná v nepadnoucím saku s pokrčenou kravatou, zarostlý, hřmotný, skoro dvoumetrový muž po boku střízlíka, který zase připomíná roztomilou keramickou figurku. Ve skutečnosti je to jeden nejmocnějších mužů světa a vedle něho stojí český písničkář, který od něj přebírá státní cenu. Když Jaromír Nohavica v neděli obdržel z rukou ruského prezidenta Putina Puškinovu cenu, vzbudilo to v Česku velké pozdvižení. Liberální elita bila na poplach, na Twitteru se objevily rozhořčené výkřiky o vyřazování Nohavicových desek z domácí diskotéky („35 let poslouchám Jarka Nohavicu. Ode dneška už ne!“ napsala například Hana Marvanová) a stesky nad zaprodáním se ideologickému nepříteli („Obrovské zklamání, miloval jsem Jarka Nohavicu, a hlavně jeho písničky. Ukázalo se ale, že je pouze užitečným idiotem,“ uvedl místopředseda TOP 09 Tomáš Czernin).
Těžko říct, kde všichni ti rozhořčení lidé žili posledních deset let, že si nevšimli, že Nohavica jejich mládí už dávno neexistuje. Jeden se musí divit, že jeho desky nevyhodili už v roce 2006, kdy se provalila jeho spolupráce s StB. Nevadilo jim ani to, že se o tři roky později odhalil jako buranský sexista.
Těžko říct, kde všichni ti rozhořčení lidé žili posledních deset let, že si nevšimli, že Nohavica jejich mládí už dávno neexistuje. Jeden se musí divit, že jeho desky nevyhodili už v roce 2006, kdy se provalila jeho spolupráce s StB. Nevadilo jim ani to, že se o tři roky později odhalil jako buranský sexista („Měl jsem holku z US/ měla ji jak Suez/ měl jsem holku z SNK/ padala ji podprsenka“), ani když mu do repertoáru přibyly rasistické popěvky jak z hospody čtvrté cenové („Dežo má nože/ a já panebože/ ani tyč“). Marvanová nebo Czernin nicméně čistí své diskografie až po polibku od Putina, protože všechny předchozí přešlapy byly vlastně v pohodě.
V Česku platí: jednou slavný, vždycky slavný. Kulturní paměť národa je poměrně shovívavá a jednou kanonizované osobnosti popkultury navěky přežívají ve své encyklopedické podobě. A Nohavica tak zjevně bude navždy tím dobrákem, který z balkonu Melantrichu v listopadu 1989 zpívá Když mě brali za vojáka. Žádný div, že členství v StB Nohavicovi vlastně nijak neublížilo.
Nohavica se vždy díval na východ
Že Nohavica obdržel cenu právě v Moskvě, dává vzhledem k jeho diskografii naprosto smysl. K ruské kultuře měl vždy velmi blízko, hned na první porevoluční desce V tom roce pitomém přezpíval písně Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy, jehož zhudebněnou báseň A líto mi je (Setkání s Puškinem) zanotoval v neděli i Putinovi. Přinejmenším to dává větší smysl, než kdyby přebíral třeba francouzskou nebo americkou státní cenu. Nohavica se prostě vždy díval směrem na východ, i když se zbytek české popmusic snažil chytat větry trendů ze západu.
Ve skvělém shrnutí Nohavicovy kariéry vydaném vloni na Radiu Wave u příležitosti udělení státního vyznamenání Nohavicovi prezidentem Zemanem si Pavel Klusák všímá možná zlomového momentu v jeho kariéře. Ten přišel v roce 2008, kdy Nohavica vydal album Ikarus, první po kauze StB a následných trapných mediálních vytáčkách („Byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní jen v kavárně, na pokoj jsem nešel“). Oficiální média desku strhala, v podstatě jediná kladná recenze, která na desku vyšla, byla z pera Jany Dědečkové, členky Rady ČT v době televizní krize a kritičky veřejnoprávní televize. „Nevím, nevím, jestli Ti slušní, čestní a netalentovaní někdy odpustí. Vím však, že Tví posluchači, kteří nacházejí v Tvých verších své vlastní nečernobílé životy a s nimiž se nakonec i Ty chceš řítit vesmírem napořád, budou plnit Tvé koncertní sály i nadále,“ končí neobvykle servilní recenze. Dědečková následně pozvala Nohavicu na svůj „pravicový názorový server“ Virtually.cz a on zde tři roky (2009–2012) uveřejňoval krátké písňové glosy na aktuální politická témata. Ta samozřejmě názorově souzněla s protievropským konspiračním webem („Jděte někam s eurem/ my vám naňho seurem“). Klusák si všímá, že právě tady se exponovala písničkářova tendence k lidovosti: „Průběžně píše variace na téma ‚obyčejní lidé jsou na tom dnes mizerně, cítím se být jedním z nich‘.“
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Internet měl na Nohavicu vůbec zajímavý vliv. V polovině nulté dekády začal na svém webu zveřejňovat nové nahrávky a zároveň naplno přijal roli lidového baviče s heligonkou. Jeho někdejší citlivá, pochybovačná tvář z desek jako Mikymaulozeum (dle mého názoru jeho jediná deska, která ustojí test časem), definitivně ustoupila do pozadí a písničkář si přinejmenším od virálního hitu Ladovská zima začal libovat v písničkách s poněkud prvoplánovými vtipy. Když je navíc spojil s politickými agitkami, navázal na plebejský rozměr domácí folkové tradice, která byla vždy nejsilnější v opozici vůči establishmentu. Tento postoj písničkářům po revoluci chyběl, proto šla scéna velmi rychle ke dnu (Jiří Dědeček to pregnantně vyjádřil v písni Vraťte mi nepřítele). Nohavica to měl jinak – nejprve našel nepřítele sám v sobě a svém alkoholismu (viz melancholické desky z první poloviny devadesátých let), a pak ho začal hledat jinde. A když ho tradiční média začala ostrakizovat, přidal se na stranu opovrhovaných konspiračních webů, které se tváří, že své pravdy odhalují „pro lidi“.
Jak se ze všeho stala kulturní válka
„Když čteš písně, básně druhého člověka, když zpíváš písně druhého člověka, stáváš se součástí jeho duše a nebudeš jeho nepřítelem,“ prohlásil Nohavica v Moskvě při přebírání ceny a motiv přátelství tady velmi zvláštně rezonuje i vzhledem k písničkářově komplikované historii během normalizace (od zákazů a kličkování před cenzurou až po spolupráci s StB). Možná ale tady platí staré dobré „Nepřítel mého nepřítele, je můj přítel“. Jistě, Nohavica mohl cenu v tichosti odmítnout, ale to by bylo úplně v rozporu s jeho veřejným vystupováním v posledních letech. Navíc jeho (metaforické) objetí s Putinem zapadá do éry „kulturních válek“, v níž žijeme.
Americký web Politico zveřejnil minulý týden zajímavou analýzu toho, jak se za posledních deset let změnilo vnímání politiky. Podle článku How Everything Became the Culture War Michaela Grunwalda za to může internet, zrychlená komunikace i komplexnější svět, který vyžaduje komprimaci informací. Vítězí jasné a polarizované názory a ještě navíc takové, kterými se jedna skupina snadno vymezuje proti druhé. Mistrem takové kulturní války je samozřejmě Donald Trump, jenže Politico zdůrazňuje, že k válce jsou vždy potřeba dvě strany. „Vypadá to, že kulturní fackovačka, kterou hrály děti na zadním sedadle auta, se přesunula do popředí a vážně hrozí, že naše národní auto úplně strhne z cesty.“
Kulturní válka zuří snad všude ve světě – u nás je to konkrétně spor liberálního vzdělaného městského obyvatelstva (neboli vítězů ekonomické transformace) s těmi, kteří musí žít s potupným pocitem, že jsou hloupí a v životě prohráli (jak to nedávno v DVTV shrnul Jáchym Topol, podle kterého Zemana „zvolili hlupáci“). V podobném – směšně předvídatelném – duchu se nesou i komentáře v českých médiích reagující na Nohavicovo přijetí ceny. Třeba podle Luďka Navary na Aktuálně.cz písničkář „reprezentuje tu část Čechů, která se nedokázala dodnes plně nadechnout svobody a otočit svou tvář na Západ“. Jáchym Topol své odsouzení alespoň neschovával za poetické metafory.
Příslušnost k jedné nebo druhé skupině předurčuje celá řada daností v životě jednotlivce (počínaje rodinným zázemím a vzděláním) a někdy je do ní člověk zařazován tak nějak automaticky. I proto je vlastně nemožné zůstat mimo bojiště kulturní války. Nohavica, který vždy vystupoval jako bard „na straně obyčejných lidí“ (což je zvláštní konstrukt lidovosti, s nímž pracuje jak písničkářská tradice, tak marketing populistů), měl svoji pozici také vlastně nalajnovanou od samotného počátku. Buď mohl zůstat s mírně nadutou pražskou kulturní scénou pohrdavě nahlížející na zbytek země jako na zaostalé hlupáky, nebo mohl být proti ní a spřátelit se s nepřáteli svých nepřátel. Vybral si už dávno, jen si toho někteří fanoušci nevšimli.
Asi není potřeba dodávat, že tato polarizace má zničující důsledky a v důsledku vede k nemožnosti najít jakýkoliv kompromis. Bude zajímavé sledovat, kam takto vyhrocená kulturní válka povede a jestli skončí podobně jako kdykoliv v minulosti – gilotinami, šibenicemi nebo koncentračními tábory. Nohavica tuhle válku nezačal, a nenarukoval do ní nejspíš ani úplně dobrovolně. Že se v neděli nechal povýšit do pozice generála, mu samozřejmě vyčítat lze. To je ale asi tak všechno.
Autor je hudební publicista.