Foto C. Suthorn, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Dnes oficiálně začínají zimní olympijské hry v Pekingu – hry, které zcela suverénně aspirují na titul nejproblémovější olympiády v historii. Kvůli protikoronavirovým opatřením se olympiády nemohou zúčastnit zahraniční diváci, nicméně navzdory omezením pronikla nákaza i mezi sportovce. Umělé zasněžování závodních svahů v oblasti, která připomíná kvůli své vyprahlosti polopoušť, spotřebuje údajně až 185 milionů litrů vody. Ekologické fiasko čínští politici zmírnili alespoň tím, že překreslili hranice přírodní rezervace, a závodní běžkařské tratě se tak ocitly mimo chráněnou oblast. Aby toho nebylo málo, politici Spojených států amerických, Velké Británie či Kanady vyhlásili diplomatický bojkot a kvůli porušování lidských práv se odmítají her v Číně zúčastnit. K tomu jedna národní bezpečnostní služba za druhou varuje sportovní výpravy, že olympijská aplikace představuje bezpečnostní riziko. Čínská lidová republika si tedy reputaci na mezinárodní scéně nespraví. Nicméně díky fotbalovému šampionátu v Kataru není Čína jediným kandidátem na cenu za největší sportwashing v roce 2022.
Šampioni lidskoprávních represí
Přes veškerou kritiku se však organizátoři mohli – aspoň naoko – pyšnit svojí ekonomickou strategií. Zatímco rozpočty předchozích pořadatelů nehorázně bobtnaly, ať už k astronomickým třiceti miliardám dolarů v loňském Tokiu nebo k rekordním padesáti miliardám v případě ruského Soči 2014, čínský pořadatel se kasal skromnou sumou ve výši 3,8 miliardy dolarů, což je vzhledem k tradici rozšafného rozhazování předchozích pořadatelů neuvěřitelný pokrok. Původně stanovený rozpočet byl sice méně než poloviční, přesto se Čína mohla stát průkopníkem nových pořádků – kdyby totiž dokázala na olympiádě skutečně ušetřit. Jenže při započtení reálných nákladů, včetně výstavby dvě stě kilometrů dlouhé rychlodráhy z Pekingu k horským sjezdovkám, se cena za olympiádu zdesetinásobí. A účet ve výši 38,9 miliardy se téměř rovná výdajům za pompézní letní hry na stejném místě v roce 2008. Jakákoliv zmínka představitelů Mezinárodního olympijského výboru (MOV) o udržitelnosti tak nemá v případě Pekingu daleko k marketingovému plácání.
Pokud je Čína pranýřována jako země, která nebere ohledy na své obyvatele, je pro ni olympiáda zcela přirozeným partnerem.
Připomínat si čtrnáct let starou letní olympiádu v čínském hlavním městě není od věci. Nejen že se Peking stal prvním městem hostícím obě verze olympiády, ale MOV schválil pořádání zimních olympijských her zemi, kde jsou zcela prokazatelně porušována lidská práva, která utlačuje ujgurskou menšinu a zakazuje jakoukoli politickou opozici. Zemi, které byla první olympiáda svěřena s naivní důvěrou, že ji pořádání donutí lidská práva začít dodržovat, a ona si místo toho v hodnocení Amnesty International o několik míst pohoršila. Zemi, která před pár týdny unesla vlastní olympijskou reprezentantku, jež se následně objevila na veřejnosti s tím, že její obvinění vysokého stranického funkcionáře ze sexuálního násilí není pravdivé.
Jenže MOV vybral dobře. Po hromadném odstupování ostatních kandidátských měst, jako byly Oslo, Krakov, Stockholm a Lvov, zůstal už jen konkurent v podobě kazašského města Almaty (co do sněhových podmínek soupeř více než zdatný, však také nakonec prohrál o pouhé čtyři hlasy). Z dnešního pohledu si ale můžeme oddechnout, že se hry nekonají v zemi, kde před několika týdny ozbrojené složky brutálně potlačily protivládní demonstrace, přičemž zemřelo minimálně sto lidí. MOV tak alespoň nemusí rozehrát tak vysokou partii pokrytectví a vzývání zlatého telete apolitičnosti jako v Mexiku v osmašedesátém, kdy se olympiáda odehrála ve stínu stovek zabitých studentů.
Hra na apolitický nacionalismus
Mantra o tom, že politika do sportu nepatří a na olympiádu už vůbec ne, funguje jako fíkový list pro každou represivní politiku a na obyvatele, přírodu ani cenné lokality se přitom nebere ohled. MOV se chová jako nadnárodní korporace, která si vybírá z pobídek, aby v dané zemi uspořádala dvoutýdenní sportovní cirkus, který za sebou nechává spálenou zemi. Není tedy divu, když se generátor globálního kapitálu spřáhne s nastupujícím globálním hegemonem.
Při pranýřování Pekingu kvůli porušování lidských práv přitom není nutné opouštět pomyslný olympijský stadion. Právě letní hry v roce 2008 si vynutily stěhování stovek tisíc obyvatel pekingského centra, které bylo přes svůj unikátní středověký charakter zbouráno, aby zde vyrostl monstrózní stadion Ptačí hnízdo. Pokud je Čína pranýřována jako země, která nebere ohledy na své obyvatele, je pro ni olympiáda zcela přirozeným partnerem, protože její vztah k lokálnímu se řídí stejným principem bezohlednosti. Anebo tuto logiku můžeme obrátit proti samotnému pořadateli a zlomyslně vnímat pořádání olympiády jako určitý způsob masochismu, který vysává domácí zdroje, aby mohl prosadit pro developery a stavební průmysl zcela unikátní příležitost, po níž zůstanou vskutku úchvatné památky. Třeba rychlodráha z hlavního města někam do polopouště. V následujících dvou týdnech nicméně máme výjimečnou možnost vidět tento rezervoár sucha pohádkově zasněžený, a k tomu ještě držet palečky českým závodníkům, abychom si nakonec mohli hezky zazpívat národní hymnu, pokochat se pohledem na státní vlajku a cítit národní hrdost.
Autor je sportovní publicista, pro Alarm připravuje podcast Outsider.