Ekonomické zájmy ČR by neměly být ohrožovány lidskoprávní politikou, tečka. Je vůbec možné takové stanovisko hájit, aniž by se tím dotyčný zcela zdiskreditoval ve slušné společnosti lidí, kteří nemyslí jen na peníze? Tak nějak zněla teze, nad níž uspořádaly Masarykovy debaty zatím poslední diskusní setkání.
To se konalo přesně týden po kontroverzní vládní tiskové konferenci a jen krátce po zahraniční cestě ministra Zaorálka do Číny. Duo Sobotka a Zaorálek jako by svými výroky o respektu k „politice jedné Číny“ píchlo do vosího hnízda. Rozhořčené reakce zprava i zleva, vymezující se vůči avizované nové etapě mezistátních vztahů, na sebe nenechaly dlouho čekat.
„To, že vyměňujeme lidská práva za peníze, je evidentní takřka každý den.“
Jenomže se ukazuje, že o žádné nové etapě vztahů nemůže být řeč. Česká republika totiž za dobu své existence oficiálně vždy uznávala územní celistvost Číny v její současné podobě. Toto zjištění není nijak objevné, šikovně si jej povšimla již moderátorka Událostí, komentářů věnovaných zmíněné tiskové konferenci, kde ministr Zaorálek vysvětloval, že posun vlastně spočívá jen v nasměrování vyšší míry pozornosti a energie oficiálních míst k Číně. Když zde tedy vlastně neexistuje zlom mezi dosavadní a novou praxí, co ve společnosti způsobilo takovou vlnu rozhořčení? Byla to snad pouze nešikovná, zavádějící rétorika vládních představitelů?
To těžko, jakkoli se říká, že by vláda měla svou politiku srozumitelně vysvětlovat. I když změna ve vládní politice nenastává, rozpor zde existuje. Jde o konflikt mezi hodnotami a činy, který je vlastní velké části české společnosti. To, že vyměňujeme lidská práva za peníze, je evidentní takřka každý den. Pokaždé, když si pořídíme v Číně vyrobenou elektroniku, nějaký ten svršek nebo jen čínský česnek, více či méně uvědoměle zažíváme střet mezi navenek deklarovanými hodnotami lidských práv a ekonomickým profitem, který nám plyne z levnějších čínských cen.
Porušení společenského tabu
Sobotka a Zaorálek, aniž by se snad zcela jednoznačně postavili na konkrétní pól, už jen tím, že před společnost nastolili dané téma, explicitně poukázali na tyto naše vnitřní rozpory a zviditelnili je. Rozhořčené reakce jsou tak intenzivní nikoli kvůli obsahu sdělení, nýbrž z důvodu, že vláda porušila společenské tabu.
Doposud jsme využívali luxusní možnosti nenechat se pomyšlením na naše osobní rozpory znepokojovat. Jak ale ukazuje teze Masarykových debat, tomuto tématu se nyní nelze vyhnout. Nebo snad ano? Útěchu před vlastním selháváním nám poskytovala osobnost Václava Havla, na něhož česká společnost přenesla část svého vlastního svědomí. Havel je ale mrtev a žádnou jinou schůdnou cestu k upokojení svého svědomí neznáme.
Takže: Milá vládo, my si teď naši nespokojenost se sebou samými vybijeme na vás a časem bude zase všechno ok.
Autor je student filosofie.