Foto Maurfilm.com, CC BY-SA 4.0
Krátkometrážní Electra již před Českým lvem zabodovala v Cenách české filmové kritiky, a především v globální konkurenci na prestižním Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu, kde získala cenu za nejlepší krátký film.
Právě na lví předávačce se ale režisérka dopustila v českém prostředí nevídané věci – namísto širokého úsměvu a formální děkovné řeči, promluvila o tom, co jí jako režisérce zásadně komplikuje tvorbu. Možná je to mateřství, určitě jsou to ale podmínky, kterými filmový průmysl mladé ženy vylučuje z tvorby. Nápor informací ale nevydržel režisér přenosu a tvůrkyni ponižujícím způsobem utnul.
Následná vlna reakcí, která se přelila veřejným prostorem, opět odhalila to, co už dávno tušíme, jen si to nechceme moc připouštět. Česká společnost je v základu velmi upnutá na staromódní představy o světě a menšina, která se vůči tomu staví, činí tuto společnost kulturně „rozdělenou“, což je pro mnohé příznakem spíše krize než demokracie.
Vytržení z dětství do sexualizované existence ženy-objektu, po němž mají muži toužit, vtahuje banální situaci do společenské a politické roviny.
Vlna to také byla nebývale mohutná, což některým intelektuálům přišlo „zábavné“, zatímco jiným „hysterické“. Každopádně to vypadalo, že zpucovat mladou ženskou za „nevhodné chování“ je pro nebývale masivní množství lidí až příliš sladkým soustem na to, aby si komentář na sociální síti z nějakého rozumného důvodu odpustili. Třeba proto, že se jich popsaná situace osobně netýká, nedovedou si ji představit nebo omdlévají hrůzou z toho, že by měl někdo dítě ve školce, když si to sami kdysi nějak zařídili. Třeba tak, že manželka prostě pár let seděla doma.
To, že mnozí muži mají pocit, že filmařka měla „stručně vyjádřit myšlenku, poděkovat bohu, rodině a akademii a odkráčet do zákulisí“ a už neohrožovat domácí pohodu diváků, je na celé události tím nejméně překvapivým. Právě rady mužů ženám, jak co mají dělat, se zdaleka netýkají jen profesních činností, ale i třeba menstruace nebo mateřství. Kupodivu muži instinktivně jen zcela výjimečně mansplainují ohledně domácích prací a péče. Tady jako by si uvědomovali, že pokud by se zdáli experty na vysávání nebo drhnutí koupelny, situace by se mohla snadno obrátit proti nim. Mateřství je tedy v tomto smyslu bezpečným tématem.
Češky u televize
Co bylo naopak překvapivé, je to, s jakou vervou se do Kashcheevy pustily ženy. Nebo překvapivé… Samotný mechanismus, kdy se znevýhodněná část společnosti snaží vlichotit té privilegované přejímáním jejích názorů a potvrzováním jejích pozic, není zdaleka tak iracionálním, jak by se na první pohled mohlo zdát. Co překvapivé naopak bylo, že české ženy – nejen z řad tzv. obyčejných žen, ale i mnoha osobností mediálního a kulturního života – mají tuto nedůstojnou pozici potřebu tak vehementně demonstrovat.
Nikdo se nechce cítit blbě, i šikanované dítě často nakonec řekne, že to všechno bylo jen tak z legrace. Ani ženy proto nechtějí každé ráno vstávat s tím, že systém s nimi mírně řečeno oře. Data jsou ale neúprosná: nedostačující předškolní (ale i školní) péče, nižší platy, gender pay gap jeden z největších v Evropě, naopak péče o domácnost a děti – ona druhá směna leží v drtivé většině „tradičně“ na ženách. Panuje tu společenská tolerance násilí na ženách a sexuálního násilí. Rozvodovost se týká poloviny manželství. Socioekonomicky velmi ohroženou skupinou jsou pak samoživitelky a mimochodem také jejich děti. Když se to všechno zprůměruje, být Češkou znamená být chudá, ale nést neúměrnou zátěž a odpovědnost za děti, domácnost, někdy také rodiče a prarodiče. Ženy jsou sůl země. Levná a pečlivá pracovní síla, první směna vyjde až o dvacet procent levněji, druhá je zadax.
Když v exponovaném mediálním čase Daria Kashcheeva řekne natolik elementární věc, že je potřeba větší podpory mladých matek ve filmovém průmyslu – vyčerpané Češky vycítí příležitost, jak se alespoň symbolicky pozvednout nad svou bídnou a dekády neřešenou situaci a světu dát na odiv svůj supertalent na všechno:
„Nezlobte se na mě, ale tohle už je podle mě zveličování celé události. Hlavně téměř každá dospělá žena bude máma a musí se připravit jednou na to, jak skloubit svou práci a rodinu. Ještě jak to tam podala, to bylo strašné.“
„Zvolit si kariéru nebo rodinu? To je volba nejen žen a nejen dnes. A najednou je to zodpovědnost státu? Ten do toho vstupovat nemá. Naše životy musíme umět řídit sami. Pokud jsme dospělí a svéprávní. Ano, lidé si mají pomáhat, ale dobrovolně. Peer-to-peer. Nikoli nuceně skrze stát jako za socialismu.“
„Přesně tak, holka, která dítě a priori vnímá jako nějaký příkoří a oběť, kterou musí přinášet, by asi děti fakt mít neměla.“
„Mimochodem ten její proslov trapas a medvědí služba ženám. Zřejmě jí uniklo kolik úspěšných žen v umělecké branži bravurně zvládlo a zvládají mateřství i kariéru. Takže to její fňukání dost mimo a spíš něco vypovídá o ní samotné.“
(Citace ponechány bez úprav.)
Jinými slovy v zemi, kde se rodí historicky nejméně dětí, ženy přicházejí se skvělým nápadem, že mateřství je jejich soukromá věc, státu do něj nic není. Že „pomáhat“ se má dobrovolně (asi když vyjde vzácná chvilka mezi oblíbeným sportem a posezením s kámošema) a kdo není matka roztleskávačka zaplavená blahem, by děti snad ani neměla mít, mytické ženy přece všechno „bravurně“ zvládají. Komu se stávající rozložení sil v péči nelíbí, není dospělý, svéprávný, mateřství a snad ani tvorby hoden.
Erotické je politické
Zapomenout chvíli během vypisování se na sociálních sítích na ponížení, které stát ovládaný staršími muži matkám uštědřuje, lze jako součást obranného mechanismu chápat. Jeho cena je však vysoká – udržuje status quo.
Snad právě či především těmto ženám je určen film Darii Kashcheevy Electra. Vizuálně efektní podívaná pracuje s letos mimořádně exponovaným motivem panenky Barbie. Barbie se stala mocným nástrojem standardizace ideálu ženské krásy se svou anatomicky nerealistickou, zato mohutně sexualizovanou disproporčností. Zatímco globální muzikálový hit Grety Gerwig tematizuje atraktivitu „stereotypní Barbie“ nebo konflikt bárbínovského „hellobarbie“ světa s tím patriarchálním umělohmotně sladkou vizualitou, o jejíž ironii mám pochyby, Daria Kashcheeva Barbie svlékne, odhalí její loutkovitost a potrápí ji na zubařském křesle.
Slow motion animace předmětů a živých herců (Zuzana Částková, Zuzana Stivínová, Robert Jašków) zná české diváctvo důvěrně ze Švankmajerových filmů. Tady ale erotická dráždivost přerůstá z podvědomých hebkých fantazií do společenského nastavení. A trochu to bolí. Trochu to krvácí, je to špinavé, podzemní, vyděšené, trhají se tu zuby, těla jsou svazována, znejišťována, manipulována.
Kashcheeva kombinuje retrospektivní vyprávění hrdinky o oslavě svých desátých narozenin, jež se staly uzlovým bodem jejího traumatu, s řetězením utkvělých motivů – narozeninového dortu, výrazného make upu, panenek Barbie, hroutící se matky, odcházejícího otce. Vytržení z dětství do sexualizované existence ženy-objektu, po němž mají muži toužit, vtahuje banální situaci do společenské a politické roviny.
Lehce erotizovaný vztah otce a dcery, která tu konkuruje stárnoucí matce, se mění na symbol strategie, jak ženy taktizují v patriarchální společnosti, kde jejich status závisí na erotickém zájmu mužů. Čím nižší postavení a možnosti včetně kariérních ženy ve společnosti mají, tím cennější se stává jejich krása a mládí, jejich načančanost a důraz na svůdnost. Režisérka tento esteticky hybný společenský mechanismus zhmotňuje například v těkajících motivech různých ženských rtů: přirozených, s výraznou rtěnkou, panenkovské úsměvy metamorfují v chirurgicky zvětšené rty, jejichž tvary se nakonec stávají tolik podobné těm, které mají nafukovací panny ze sexshopu.
Elektřin komplex, antický motiv rozpracovaný psychoanalýzou, je feminním protějškem komplexu oidipovského. V Electře prorůstá celou společností, stává se univerzálním traumatem, někdo by mohl říct „přirozeným řádem“ světa, kde jsou dětské panenky kompatibilní s estetikou porna.
Kashcheeva přímočaře, punkově formuluje to, co nechceme vědět. Pustí si Češky Electru (dostupná na Dafilms.cz), nebo tiše zajedou do naklizených obýváků ve svých hlavách, kde jsou zvyklé nezlobit, nepobuřovat a svůdně se usmívat ve vymezených minutách?
Autorka je redaktorka Alarmu.