Mural v kalifornské Almedě. Foto Luisalvaz, Wikimedia, CC BY-SA 4.0
Milovník staré Evropy, který přísahá na japonské tradice, zarytý pacifista fascinovaný válečnými bombardéry a dědic revolučních šedesátých let, který vyrůstal v rodině továrníka. To všechno je režisér animovaných filmů Hajao Mijazaki, jak ho poznáváme v knize americké japanistky Susan Napier nazvané Mijazakiho svět, jejíž český překlad vyšel loni v nakladatelství Paseka. Portrét asi nejslavnějšího japonského filmového tvůrce posledních čtyřiceti let je odvyprávěný podle jeho filmů a odhaluje život plný paradoxů.
Mijazaki zde vystupuje jako člověk, který sleduje vývoj své země, úplně se mu nepozdává a snaží se s tím vyrovnat skrze své filmy. Susan Napier, profesorka východoasijských studií, tak filmaře elegantně zasazuje do dějin moderního Japonska a jeho kultury. Režisérovu filmografii od kariérních počátků ve studiu Toei a prvních velkých úspěchů v osmdesátých letech až do současnosti spojuje s překotným vývojem země od poválečné chudoby přes ekonomický boom až ke krizi, v níž se Japonsko nachází už několik dekád. Velmi vágně definovaný „Mijazakiho svět“ (kniha poprvé vyšla v roce 2018) je tak zároveň světem ostrovní země, jejíž moderní historie je napěchovaná kontradikcemi.
Dvě nové knihy, které o fenoménech Mijazaki a Ghibli vyšly v češtině na konci loňského roku, jsou dobrým výchozím bodem pro každého, kdo chce odkaz japonského studia poznat hlouběji.
Jako klíčový moment pro Mijazakiho směřování popisuje Napier v úvodu brutální zážitek z režisérova útlého dětství, kdy jako dítě z privilegovaných kruhů sledoval utrpení svých vrstevníků v bombardovaném Tokiu. Odtud autorka odvozuje jeho citlivost a empatii pro druhé, ale také celoživotní snahu měnit věci k lepšímu, byť jen skrz médium animovaného filmu. Mijazaki povýšil japonské anime na umění – zdánlivě oddechovou zábavu naplnil závažnými tématy, s nimiž se nebojí vstupovat do veřejné debaty, ať už to je ekologie, nacionalismus nebo konzumní způsob života.
Druhou vrstvou, kterou Napier v knize odloupává z režisérovy osobnosti, jsou jeho rodinné kořeny. Frivolní otec, ředitel továrny na letadla, a matka, která během Mijazakiho dětství trpěla na tuberkulózu, se objevují v několika jeho filmech, ale často rodičovské postavy v životě dítěte absentují. Odtud také patrně pochází zástup výrazných dětských nebo náctiletých postav, které musí předčasně přijmout zodpovědnost za svůj vlastní život – viz hrdinky filmů Můj soused Totoro, Doručovací služba čarodějky Kiki nebo Cesta do fantazie.
Mezi Západem a Východem
Během studií se Mijazaki sblížil s revolučním studentským hnutím, ale ještě o něco silněji v něm zůstaly otisky ekologických protestních akcí. Právě v reakci na environmentální nehody nebo průmyslové ničení přírody se v Japonsku formuje v šedesátých letech něco na způsob západní občanské společnosti a Mijazaki vizi ekologické katastrofy ohrožující život na planetě zhmotňuje ve svém prvním vyloženě autorském filmu Naušika z větrného údolí. Ten vychází z Mijazakiho vlastní mangy a klíčové je v něm téma opětovného nastolení harmonie člověka a přírody.
Úspěšný sci-fi snímek z roku 1984 končí relativně optimisticky, nicméně film vycházel jen z prvních dílů Mijazakiho komiksové ságy, v těch dalších, které vydával až do poloviny devadesátých let, ohledně možnosti smíru techniky a přírody postupně sklouzává do pesimismu a na budoucnost lidstva jako takového se dívá velmi skepticky. To má obecnější platnost pro režisérovu kariéru. Čím starší Mijazaki je, tím temnější jsou jeho snímky – i když možná ne na povrchu, ale pod ním. Susan Napier nachází varování i ve filmech, jako jsou Ponyo z útesu nad mořem nebo Zvedá se vítr, a ukazuje na nich Mijazakiho vnitřní boj mezi nadějí a deziluzí z dějin.
Fanouškům Mijazakiho filmů se otevírá spousta souvislostí mezi jeho životem, japonskou historií a filmovými trháky. Velmi zajímavý je třeba vhled do důležitých knih, které Mijazakiho inspirovaly, ať už to byl romanopisec Sóseki Nacume, fantastický příběh Noc na galaktické dálnici od Kendžiho Mijazawy nebo v Evropě zcela neznámé dílo O původu kultivarů a agrikultury od biologa Sasukeho Nakaoa z poloviny šedesátých let.
Pak je tu samozřejmě řada románů, které inspirovaly konkrétní díla jako třeba Howlův chodící zámek od Diany Wynne Jones, podle nějž byl natočený stejnojmenný snímek z roku 2004. Mijazaki se i v tomto ohledu ukazuje jako tvůrce, který stojí rozkročený mezi západní a východní tradicí a nemá problém čerpat z obou. Film Laputa, zámek v oblacích tak prý inspirovaly protesty horníků ve Walesu proti pravicové vládě, které Mijazaki zažil, když sem na začátku osmdesátých let přiletěl obhlížet lokace.
Napier se mohla opřít i o citáty z japonských médií nebo obsáhlý televizní rozhovor, který s režisérem vedl kritik Šunsuke Sugita. Ten je vzácným vhledem do režisérovy mysli – Mijazaki rozhovory totiž nedává. Autorka dále zmiňuje rozpačité přijetí některých filmů japonskými diváky nebo vyloženě diskutabilní přístup Mijazakiho k jeho zaměstnancům ve studiu Ghibli. Nijak nezastírá, že filmy vznikají v brutálních pracovních podmínkách a že Mijazaki je na své lidi stejně přísný jako na sebe.
Přepracování a chaos
Hlubší vhled do fungování studia Ghibli, které Mijazaki spoluzaložil v polovině osmdesátých let, nám dává publikace Ghibliotéka. Její autoři Michael Leader a Jake Cunningham vycházejí ze svého podcastu, v němž postupně představili všechny filmy tokijského studia. Dva texty ke každému z dvaceti čtyř filmů – jeden kontextový, druhý recenzní – doplňuje bohatý obrázkový doprovod, nad nímž si čtenář může připomenout ikonické scény z filmů nebo se podívat na původní japonské plakáty. Leader a Cunningham se přiznaně dívají z perspektivy amerických fanoušků japonské kultury; druhý jmenovaný navíc filmy viděl teprve kvůli podcastu a často si dovolí být kritický. (Z pochopitelných důvodů v knize chybí snímek Chlapec a volavka, který měl premiéru loni v listopadu.)
Ghibliotéka je kronikou animačního studia, sleduje jeho vznik následovaný kasovním trhákem Naušika a následné potýkání se s realitou nezávislé organizace, která chce točit hodnotné filmy a zároveň přežít. Kromě Mijazakiho v tomto příběhu hraje důležitou roli také Isao Takahata, Mijazakiho mentor a spoluzakladatel studia. Ten je v knize představen jako excentrická postava tvůrce, kterého zajímá víc umění než hity. I svým pomalým, rozvážným tempem tvoří Takahata zajímavý protipól pragmatického, trochu pedantského a věčně nerudného Mijazakiho. Takahatovy filmy běžně nabraly obrovské zpoždění, které přidělávalo vrásky účetnímu oddělení Ghibli. Takahata ale má za sebou kultovní a ambiciózní snímky jako Hrob světlušek nebo Příběh o princezně Kaguje, které posouvaly narativní i animátorské možnosti celého oboru.
Šéf studia a producent Tošio Suzuki to neměl lehké s žádným z hlavních tvůrců. Mijazaki má podle knihy v oblibě film rozdělat a měnit scénář v průběhu natáčení. „Jinak by to nebyla taková zábava,“ cituje kniha režiséra, ale je jasné, že takový postup musí často skončit mimořádným pracovním vypětím celého týmu. Ostatně Ghibliotéka si všímá osudu režiséra Jošifumiho Kondóa, který natočil snímek Šepot srdce a výrazně se podílel i na Princezně Mononoke, intenzivní dokončování druhého snímku mu ale způsobilo vážné zdravotní potíže a následné srdeční selhání. Kondó, kterého si management Ghibli hýčkal jako potenciálního nástupce stárnoucí režisérské dvojice, předčasně zemřel v roce 1998 ve věku pouhých čtyřiceti sedmi let.
Důchod počká
Hajao Mijazaki poprvé ohlásil svůj odchod do důchodu už v roce 1997 po dokončení Princezny Mononoke. Koncem pak vyhrožoval na každé další premiéře a výjimkou nebylo ani loňské uvedení Chlapce a volavky. Takahata zemřel už před šesti lety, Mijazakimu bylo v lednu 83 let, ale vypadá to, že prostě nemůže odejít, protože bez jeho filmových hitů by Ghibli skončilo v červených číslech. Dá se legenda japonské animace vůbec nahradit? Nikdo z mladších režisérů, kteří se studiem spolupracují, nemá výraznější autorský rukopis – a prostor na jeho vytvoření mají omezený. Lehké to s otcem nemá ani jeho syn Goro, který debutoval v roce 2006 propadákem Příběhy ze Zeměmoří a od té doby točí jen televizní filmy.
Pohled do seznamu filmů Ghibli z poslední doby nevyznívá příliš optimisticky. Televizní či mezinárodní projekty (Červená želva) svým přijetím zdaleka zaostávají za klasikami a studio nedávno muselo přejít pod ochranná křídla korporace Nippon TV. Na druhou stranu Ghibli před rokem otevřelo svůj vlastní zábavní park v prefektuře Aichi a prodeje licencovaných výrobků s Totorem nebo slečnou Kiki globálně rostou i díky tomu, že staré filmy jsou snadno dostupné na streamovacích službách, jako je Netflix.
Autoři Ghibliotéky situaci rozhodně nebarví na růžovo a nejnovější filmy jako Earwig a čarodějnice po právu kritizují. I kdyby ale Ghibli přestalo existovat, zůstane po něm výrazný zápis v historii animovaného filmu a listování knihou o tom svědčí. Ghibli má kromě Mijazakiho trháků v zásobě i celou řadu v Evropě méně známých filmů, které ukazují trochu jinou tvář studia a stojí rozhodně za vidění. Mám na mysli civilní dramata Vzpomínky jako kapky deště nebo Umi Ga Kikoeru (na Netflixu jako Ocean Waves), které se obejdou i bez nadpřirozených motivů.
Dvě nové knihy, které o fenoménech Mijazaki a Ghibli vyšly v češtině na konci loňského roku, jsou dobrým výchozím bodem pro každého, kdo chce odkaz japonského studia poznat hlouběji. Mijazakiho svět od Susan Napier je pro fanouška Ghibli nutností; mínusem Ghibliotéky je nepříliš dobrý překlad plný anglicismů a nesmyslných vazeb, alespoň částečně to ale vynahradí bohatý obrazový doprovod.
Autor je redaktor Alarmu.