Makanai: Jak se vaří pro Maiko. Foto Netflix
Teenagerky Kijo a Sumire jsou nejlepší kamarádky. Žijí v prefektuře Aomori na severu Japonska. Obě se chtějí stát gejšami. Odjíždějí proto do Kjóta, aby se v tamější čtvrti gejš na vysněnou profesi připravily. V následujících měsících by se měly naučit tradiční tance a zpěvy a osvojit si vybrané vystupování, které muži od výrazně nalíčených společnic v kimonech očekávají. Sumire je přirozený talent, od začátku září. Kijo s požadavky učitelek naopak zápasí. Zanedlouho přijímá fakt, že se pro roli gejši nehodí. Místo toho se z ní stává „makanai“, kuchařka připravující pokrmy pro „maiko“ (učednice).
Jídlo je sjednocujícím motivem všech filmů Hirokazu Koreedy, režiséra neokázalých, na áčkových festivalech oceňovaných dramat všedních dnů jako Nehybná chůze, Naše malá sestra nebo Zloději. Scény, v nichž postavy tradiční japonské pokrmy chystají, s velkou chutí konzumují nebo se o nich alespoň zaujatě baví, jsou také dominantou jeho minisérie. Hned v prologu vidíme přípravu fazolové polévky, kterou vaří babička pro Kijo na rozloučenou. Od stejné ženy pak kamarádky dostávají na cestu sladké brambory, na nichž si pochutnávají v autobuse. První epizodu zakončuje konzumace miniaturních sendvičů. Jejich velikost by měla zamezit tomu, aby si gejši ze rtů setřely rtěnku. Ve druhé epizodě se Kijo vydává k nedaleké svatyni. Když cestou potkává vysílenou rodinku, dělí se s nimi o své rýžové bochánky.
Rýžovar, vrchol pokroku
Jídlo je tu připomínkou dětství a domova, životním posláním, příležitostí k navázání a upevnění přátelství i prostředkem charakterizujícím místa, postavy a jejich původ. Pokud ostatní ženy hodnotí pokrmy nové kuchařky jako obyčejné, ale chutné, nepřímo tím popisují i povahu Kijo. Skromnou obětavou dívku neopouští dobrá nálada a k surovinám přistupuje se stejnou láskou jako k lidem, pro něž vaří. Kuchyně a jídelna pak v domě pro maiko, hierarchicky rozčleněném podle toho, komu přísluší jaká role, příznačně představují společné prostory, kde se hrdinky pravidelně scházejí, aby si vyměňovaly své zážitky a zkušenosti. Rozdíly mezi tím, kdo je učednice, kdo makanai a kdo geiko (gejša v kjótském dialektu) se během jídla stírají.
V souladu s předlohou převážně s lehkostí, občas s nádechem melancholie zkoumá, jak lze sladit zvyky předávané z generace na generaci s potřebami moderních mladých žen a představami jejich rodičů.
Přestože se série drží primárně hlediska Kijo a Sumire, zprostředkovávajících nám okouzlení novým prostředím, a zaznamenává měnící se dynamiku jejich přátelství v průběhu jednoho roku, fikční svět průběžně rozšiřují příběhy několika vedlejších postav. Všechny jsou spjaté se čtvrtí, kde se příběh odehrává a která připomíná autonomní svět, který je jen jednou ulicí oddělený od moderního Japonska. To nejčastěji zpřítomňují auta jezdící kdesi v pozadí. Mobily jsou v domě maiko tabu, o popkultuře nebo politice se ženy skoro nebaví. Vrcholnou ukázkou technologického pokroku je rýžovar.
Momoko je hvězda mezi gejšami, která už ovšem ztratila iluze. Zatímco při tanci zosobňuje mravnost a vznešenost, ve volném čase hraje videohry a kouká na zombie horory, v nichž spatřuje paralelu s vlastní situací. Taky si vrstvami líčidel na obličeji připadá izolovaná od světa „živých“ lidí, kteří se zamilovávají, bezstarostně scházejí a rozcházejí. Energická Jošino, bývalá geiko, se do domu vrátila coby ztracená dcera poté, co opustila manžela. K paní Azuse ostatní ženy vzhlížejí jako ke své matce a vzoru. Také ona má ale své nenaplněné tužby. Mladá Rjóko pak vše zpovzdálí ironicky glosuje a přitom sní o opravdové lásce.
Vyprávění podle čtyř ročních období
Dohromady vzniká mnohogenerační mozaika, jejíž jednotlivé aktérky jsou nahlíženy se srovnatelným respektem a empatií. Postavy mají různé očekávání, v lecčem se neshodnou, ale žádná není zlá. „Všechno negativní a pozitivní se nakonec vyrovná“, zní zenové moudro místního barmana, které by mohlo být současně mottem série – různé představy o životním naplnění a morálce, tradiční i moderní, jsou v ní v rovnováze. V domě panuje laskavá rodinná atmosféra, v níž se rozplývají povahové rozdíly i překonaná pravidla.
Koreeda není vůči vymírajícímu umění kritický, ani jej neidealizuje. Oproti jeho předchůdcům, klasikům japonského filmu jako Kendži Mizoguči nebo Mikio Naruse, ho nezajímá obtěžování a zneužívání, kterému gejši někdy čelí. V souladu s předlohou převážně s lehkostí, občas s nádechem melancholie zkoumá, jak lze sladit zvyky předávané z generace na generaci s potřebami moderních mladých žen a představami jejich rodičů.
Otec Sumire by byl raději, kdyby dcera studovala medicínu. Její rozhodnutí stát se gejšou ale po krátkém naléhání přijímá a v jedné z nejdojemnějších scén série ji nechává jít cestou, kterou si sama zvolila. K vyostřenějšímu generačnímu sporu nedochází. Série vzhledem ke své neochotě vidět věci buď jako dobré, nebo špatné, obecně nepracuje s tradičními dějovými konflikty. Kauzalita mezi jednotlivými sekvencemi je poměrně volná, vyprávění plyne poklidným tempem, se stejnou neuspěchaností a nenápadností, s jakou se střídají roční období. Mnohé vedlejší zápletky postrádají rozuzlení, jiné jsou vyřešeny bez nápadnější gradace, což přispívá k pocitu, že sledujeme jen neohraničený výsek života tak, jak běží, ne drama vystavěné podle scenáristické příručky.
Vnímavost vůči pomíjivému
Pravidelný rytmus epizod zajišťuje cyklické opakování určitých lokací a situací. Kijo skoro v každém díle vyráží na trhy nakoupit čerstvou zeleninu a ryby. Vždy s velkou péčí, v detailech, při nichž se sbíhají sliny, připravuje jeden „signature dish“ představený v úvodních titulcích. Prostřednictvím dopisů, které protagonistka píše domů, se zas a znovu vracíme za babičkou do Aomori. Postavy se pokaždé po setmění, které ohlašuje blížící se konec dne i epizody, scházejí v baru, kde spolu klábosí a rekapitulují předchozí dění. Tato předvídatelnost ovšem v Koreedově pojetí nepůsobí mechanicky – na to je jeho fikční svět příliš živý a detailní, ale usnadňuje nám naladění na každodennost postav, pro niž jsou určující jemné variace, ne dramatické zvraty.
Konvence, na které jsme zvyklí z amerických seriálů, nenaplňuje ani observační přístup k předkamerové realitě. Koreeda zůstává věrný své filmové poetice a místo analytického střihu, kdy se kamera postupně přibližuje k hercům, upřednostňuje nehybné interiérové celky, ukazující naráz několik plánů akce. Jako diváci takto nejsme vedeni za ruku, ale zváni, abychom vstoupili do světa postav a svobodně si vybrali, nač zaměříme pozornost. Právě díky členitosti záběrů s mnoha obrazovými i zvukovými vrstvami, bohaté scénografii a pozornému zachycení různých tradic a rituálů je pořád na co koukat a co poslouchat. Střízlivý realistický styl vede k tomu, že se ve světě složitě zapletených účesů a rajčatového kari postupně zabydlujeme a čím dál raději v něm trávíme čas. I když se v něm navenek nic neděje.
Mladé hrdinky se ve skutečnosti nacházejí ve zlomové fázi dospívání, kdy hledají své místo ve společnosti a činí rozhodnutí, která mohou udat směr následujícím letům i dekádám jejich životů. Dokáže se Sumire stát gejšou, aniž by popřela sebe samu, tedy vyřešit dilema, s nímž se potýká její mentorka Momoko? Bude Kijo nadále spokojena v pozici té, která slouží ostatním, ale jinak nemá moc prostoru se projevit? Koreeda a ostatní režiséři, které přizval ke spolupráci, tyto otázky nepodtrhují, nevyužívají je ke hře na city. Tak jako by měl tanec gejši „poodhalit to, co není vidět“, vznikají v sérii zásadní životní poznání ze součtu zdánlivě banálních okamžiků, ne z toho, že by je někdo vyřknul nebo učinil nějaké okázalé gesto.
Koreedův uměřený pohled do nitra školy pro gejši je tak zároveň, ve shodě s japonským principem „mono no aware“, školou vnímavosti vůči pomíjivému. Díky omezenému spektru lokací a situací, méně hektickému způsobu života a opakujícím se kompozicím doceňujeme význam nejnepatrnějších změn a spolu s Kijo a Sumire si uvědomujeme, že krása a štěstí nespočívají v ničem velkolepém, ale v povedeném latte artu, prvním zimním sněhu nebo blízkosti člověka, který vám ve správnou chvíli řekne „držím ti palce“.
Autor je filmový publicista.