Foto Raph_PH, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0
Představte si rodinnou vánoční sešlost, kde si k vám přisedne postarší strýc, kterého vidíte jednou za rok, a posilněn několika skleničkami vína začne nadávat na gaye, trans lidi, tělesně postižené a vůbec celý svět, ve kterém už nikdo nesmí říct nic vtipného, aby někoho náhodou neurazil. Těžko ho můžete zastavit nebo mu vysvětlit, že se možná trochu mýlí. Nechtěně byste mu tak jen potvrdili jeho tezi, že muži, kteří se chtějí od srdce zasmát starým vtipům, jsou ti nejutlačovanější lidé na zeměkouli.
Takhle nějak jsem se cítil při sledování stand-upu Armageddon britského komika Rickyho Gervaise, který vyšel na konci roku na Netflixu. Dvaašedesátiletý klasik britského humoru se v něm srdnatě staví proti přehnané politické korektnosti a woke kultuře, ale nakonec působí hlavně jako někdo, kdo přestal rozumět světu a zbyla mu jediná věc – jedovatě plivat kolem sebe a zkoušet vzbuzovat kontroverze vtipy, které údajně boří všechna tabu. Problém je ale v tom, že jste je už všechny nejspíš četli na Twitteru nebo slyšeli na TikToku.
Armageddon je Gervaisův třetí speciál pro Netflix – po Humanity (2018) and SuperNature (2022) – a je za něj aktuálně nominovaný na Zlatý globus pro nejlepší záznam stand-upu. Komik svou rutinu testoval na turné, které ho vloni v březnu zavedlo i do pražského Kongresového sálu.
Gervaisova past
„Lidé na mě: ‚Tohle nemůžeš říkat.‘ A já: ‚Ale můžu. Můžu.‘ A tak jsem to řekl a měl jsem nejúspěšnější komediální pořad roku,“ vychloubá se Gervais v úvodu své nové show a následně začne chrlit vtipy, kterými si odškrtává položky ze seznamu „zakázaných“ témat, jako jsou gayové, pedofilové nebo rakovina. Bohužel při tom ale vesměs střílí slepými. Úvod je mimořádně nevtipný, a když si dělá srandu z toho, že by si měl do hlavičky twitterového profilu napsat, že je antifašista, protože slovo „fašista“ se změnilo a označuje člověka, který „lajknul příspěvek od Joea Rogana“, jeden se až diví, že se v sále vůbec někdo zasmál.
Většinu času se zdá, že Gervaise víc zajímá samoúčelná provokace než vtip samotný. Střílí tak nejen slepými, ale i zcela mimo terč.
Podobně cringe působí v pozdějších fázích jeho hodinového stand-upu parafráze na vousatý vtip o Helen Keller (hluchoněmé a slepé aktivistce, která zemřela v roce 1967) nebo na to, že se v Číně jedí psi. Do propadliště dějin už nejspíš patří i vtipy o pedofilii Michaela Jacksona. Jako onen pověstný starý muž, který nadává na mraky, Gervais zní, když za důkaz degenerace lidstva považuje informaci o tom, že na nějaké vysoké škole v USA otevřeli seminář o Taylor Swift nebo že v Anglii vznikají školy dekorace květin. Skutečně Armageddon.
Někdy ale přece jen pofňukávání nad mizejícím „starým dobrým světem“ dokáže obrátit v povedený vtip. Třeba když bolestínské „Nikdo už dneska nemá rád bílé muže ve středním věku“ doplní hláškou: „Dokud nepotřebuje opravit bojler.“ Velmi vtipná je také pasáž s pedofilem a štěňátkem, kterou se zde raději nebudu pokoušet převyprávět. Najdete ji zhruba v polovině stand-upu.
Většinu času se zdá, že Gervaise víc zajímá samoúčelná provokace než vtip samotný. Střílí tak nejen slepými, ale i zcela mimo terč. Někdy se ale trefí přesně tak, jak potřebuje. Vtip o dětech, které umírají na rakovinu a on jim plní v rámci charitativní akce jedno přání („Proč si kurva nepřejí, aby se vyléčily. Jsou ještě navíc retardovaný?“), vzbudil negativní reakci organizace Scope bojující proti diskriminaci postižených. Následně vznikla i petice za vymazání tohoto vtipu (samozřejmě zcela symbolická, nic nemůže Netflix přinutit vtip vystřihnout). Co lepšího si jako reklamu na svou show mohl Gervais přát? „Vidíte, jak se mě snaží umlčet,“ může teď ublíženě křičet na sociálních sítích.
Z Gervaisovy pasti není úniku – pokud vám vtip přijde nevkusný, znamená to, že nemáte smysl pro humor, jste prudérní pokrytci a chcete zakazovat humor. O srdnatosti bojovníka proti politické korektnosti nicméně nejlépe hovoří fakt, že ostřejší výstupy Gervais rovnou sám shazuje dodatkem: „Vždyť je to jen vtip.“ Někdy je vlastně dobře, že to říká – publiku totiž skutečnost, že by se mělo smát, může často uniknout.
Pryč s humanismem
Rickyho Gervaise proslavila na začátku tisíciletí bolestivá seriálová satira na život kancelářských krys Kancl (The Office) nebo stejně nesmlouvavý Komparz (Extras), kde si střílel z umělého světa narcistních popkulturních celebrit. Jeho hrdina, komparzový herec Andy, se nakonec proslaví vlastním seriálem a sám se stane sebestřednou hvězdou. Podobná geneze potkala i Gervaise, který se slávy dočkal až po čtyřicítce. Když na přelomu dekády třikrát uváděl Zlaté glóby, stylizoval se do role sžíravého kritika celebrit. Divákovi nicméně při jeho kanonádě urážek hereckých kolegů a kolegyň muselo dojít, že mu jde hlavně o vlastní zviditelnění.
V tvůrčí rovině ho asi nejvíc poznamenal rozchod se Stephenem Merchantem, s nímž tvořil neprůstřelný autorský tandem ještě v seriálu Life’s Too Short z poloviny minulé dekády. Následný počin Derek z prostředí domu s pečovatelskou službou se už topil v uslzeném sentimentu, což se dá říct i o jeho zatím posledním počinu After Life, v němž se objevil v hlavní roli muže, kterému zemřela milovaná manželka a on se snaží najít důvod, proč žít dál.
Pro všechny současné kontroverze tlačené na sílu lze snadno zapomenout, že Gervaisovy nejlepší seriálové postavy v sobě vždy měly i silný humanistický rozměr a vesměs došly ke smíření se světem prozřením, že zdrojem štěstí a radosti mohou být druzí lidé. To všechno se ale komik rozhodl obětovat ve prospěch svých rádoby „edgy“ vtipů. Dojde vám to nejpozději, když v Armageddonu vypráví o tom, jak si ze své manželky vystřelil, když jí tvrdil, že ve filmu, na který se dívá, nezemře psí hrdina. Muselo to být samozřejmě k popukání, když pes zemřel a ona mu po telefonu vynadala.
Sbohem, starý světe humoru
Jedno z poučení z Armageddonu je to, že Gervais je nejspíš schopný soucitu už jen ke zvířatům. Ve svém stand-upu zcela vážně mluví o tom, že lidstvo se podílí na drancování biosféry a při řešení klimatické krize by pomohlo, kdybychom občas vynechali z jídelníčku maso. Jinak je ale téma konce světa spojené s názvem speciálu vytěženo jen velmi málo. Pokud ovšem Armageddonem není ve skutečnosti míněn zánik Gervaisova starého světa, v němž jsme se mohli beztrestně smát menšinám nebo lidem umírajícím na rakovinu. On to sice dělá dál v nejsledovanějším pořadu Netflixu posledních týdnů, ale pozor, cenzura politické korektnosti přichází a jde navěky zatnout humoru tipec.
„Smějte se, čemu chcete. Veškerý smích je dobrý a vy jste skvělí,“ končí Gervais svůj nejnovější stand-up speciál, který si k vtipnosti musí dýchavičně pomáhat záplavou sprostých slov. Většinu stopáže si Gervais stěžuje na lidi, kteří se cítí dotčení nějakým vtipem, ale nakonec to vypadá, že nejublíženějším člověkem je on sám. „Jsem si jistý, že když jsem byl kluk, lidi nebyli pořád tolik uražení,“ prohlásí v jednu chvíli a v závěru si postěžuje, že z progresivní antirasistické, antisexistické a antihomofobní agendy, kterou sám podporoval, se stal nesmyslný hon na čarodějnice. Což je asi tím, že se jeho obětí stal on sám, když za svůj poslední speciál sklidil kritiku za transfobní výroky. Naštěstí si hranici mezi spravedlivým rozhořčením a „wokískovou“ cenzurou hlídá Gervais sám.
Autor je redaktor Alarmu.