Foto pxHere.com, CC0 1.0 DEED
Hodnocení toho, zda byla transformace a obecně tedy i vývoj společností po roce 1989 úspěch, nebo neúspěch, záleží na velkém množství faktorů, mimo jiné i na politickém přesvědčení hodnotícího. V některých zemích postsocialistická transformace prakticky nedokázala přinést žádný ekonomický růst a místo budování nových šťastných zítřků po konci starých šťastných zítřků následovala jen ekonomická stagnace a pro značnou část společnosti zmar a bída. V této perspektivě patří Česko, a ještě více Polsko mezi země, které po více než třiceti letech od pádu komunistických diktatur, mohou být se svými transformacemi alespoň v základních ekonomických parametrech spokojené. Jejich ekonomiky za víc jak třicet let od roku 1990 výrazně vyrostly (přes značný propad na začátku devadesátých let), a přes nárůst nerovnosti a bolestivá sociální opatření se ekonomika i život celkově zlepšily.
Polsko jako mnohem větší a v roce 1989 mnohem chudší země za posledních víc jak třicet let ekonomicky Českou republiku skoro dohnala a v některých ukazatelích dokonce předehnala. Co se stalo na severu jinak? A šlo to i u nás? Stereotyp o Polácích jako chudých sousedech se stává minulostí a začíná působit čím dál trapněji. Minimálně od globální ekonomické krize z let 2008–2012, kdy se na rozdíl od většiny Evropy Polsko nezadrhlo a pokračovalo, byť pomaleji v hospodářském růstu, to vypadá, že brzy se chudými sousedy Poláků naopak může stát Česko. V mnoha ohledech to tak vypadá už dnes. Nejviditelnější součástí polského zázraku je totiž i síť dálnic a plánovaná síť rychlovlaků – obojí symboly české nemohoucnosti skutečně se někam posunout, a tedy i předmět českého obdivu a závisti k severním sousedům. Co v Polsku jde, v Česku se často zdá takřka nedosažitelné. Ekonomické výhledy na příští rok opět favorizují Polsko, které má být nejrychleji rostoucí zemí ze států V4, Česko naopak podle prognóz poroste nejpomaleji.
Startovní pozice
„Polská transformace je úspěšnější s ohledem na to, odkud Poláci rostli,“ říká výzkumník z Ústavu mezinárodních vztahů Daniel Šitera. „My jsme po roce 1989 zdědili historické výhody a dali si tedy úkol posunout se daleko výš a zvládnout technologický zlom. To jsme nezvládli. Poláci měli za úkol dohnat ekonomicky rozvinutější část střední Evropy a evropské periferie na jihu, což se jim povedlo,“ rýsuje Šitera zásadní rozdíly, které stály na začátku dvou transformací. Politická rétorika vysvětlující nutnost ekonomických reforem byla v obou zemích velmi podobná, i v Polsku se především „doháněl Západ“ a usilovalo se o německý životní styl známý z časopisů a televize.
Na rozdíl od Česka se však tento příběh nikdy tak docela nevyčerpal a Západ se v Polsku dohání pořád. Poslední velký projekt bývalého premiéra za Právo a Spravedlnost Mateusze Morawieckého, tzv. Polský úděl, který měl v roce 2022 rozběhnout Polsko po pandemii, byl marketingově prodáván tak, že s tímto plánem dožene Polsko Západ ještě rychleji, než ho dohánělo dosud. Polská euforie tak docela neskončila, respektive po cestě dokázala několikrát chytit další dech. Při pohledu na polský ekonomický boom posledních tří dekád – a při pohledu na efektivní PR, které si kolem toho Polsko dělá – je dobré si, speciálně z české pozice, připomenout, jak špatně na tom Poláci byli ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let, když se hroutil východní blok. Úspěch transformace totiž nebyl samozřejmý, byť se to tak tehdy politicky prodávalo. Transformace na kapitalismus sama o sobě totiž automaticky nevedla k ekonomickému růstu. Někde vedla k růstu jen velmi malému nebo prakticky žádnému. Podíl Ukrajiny na celosvětovém HDP byl v roce 1989 1,2 procenta, v roce 2016 to bylo jen 0,4 procenta.
Žádná jiná postsocialistická země v Evropě na tom nebyla okolo roku 1990 tak špatně a žádná od té doby nezaznamenala tak velký nárůst hrubého domácího produktu jako Polsko.
Šoková terapie byla přitom těsně po pádu komunistických ekonomik běžně vychvalovanou cestou, jak nejrychleji provést strukturální reformy. Americký ekonom Jeffrey Sachs spolu s dalšími ekonomy ovlivněnými učením Miltona Friedmana a chicagské školy prosazovali co nejrychlejší přechod k neregulovanému kapitalismu, který sám o sobě považovali za vrchol ekonomické evoluce lidstva. V Česku bylo Klausovo šokové vládnutí – v rozporu s jeho opasky utahující rétorikou – přeci jen sociálně ohleduplnější než to polské. Česko tak například v první polovině devadesátých let nepoznalo vyšší nezaměstnanost. Na Polsko šoková doktrína a neoliberální reformy dopadly velmi tvrdě a například nezaměstnanost rostla celá devadesátá léta a kolem roku 2004 byla přes dvacet procent. V Polsku však – na rozdíl právě od Česka – nebyl ani v první polovině devadesátých let klausovský tržní fundamentalismus jedinou vizí rozvoje.
Polské devadesátky jako trauma
Konstatování, že česká společnost byla historicky bohatší než ta polská, bylo málokdy ilustrativnější než právě na konci období sovětské nadvlády nad východní Evropou. Zatímco v Československu jsou osmdesátá léta v kolektivní paměti uložena jako pozvolný rozklad společnosti, „morální bahno“ i abstraktní bezčasí, v Polsku je toto období spojené s bídou a vyslovenou chudobou v podobě živoření a nedostatku jídla. V Polsku byl v osmdesátých letech běžný systém potravinových lístků na pšeničné výrobky, mouku, tuk, maso a další produkty. Samozřejmě také Čechoslováci zaostávali ve srovnání s Rakouskem a západním Německem, ale zdejší ekonomika nedostatku se týkala spíše spotřebního nebo sezónního zboží než základních potřeb. Stačí si připomenout, že slavná stávka v gdaňských docích odborové organizace Solidarita vypukla mimo jiné kvůli cenám chleba.
I devadesátá léta byla v Polsku od těch českých výrazně odlišná. Český nárůst kriminality a bezdomovectví po krachu socialismu byl tvrdým otřesem, ale změny, které ve stejném období nastaly v Polsku, na tamní společnost dopadly ještě tvrději. Šoková terapie Leszka Balcerowicze na samém začátku devadesátých let byla mnohem „šokovější“ než ta česká z pera Václava Klause. Právě nezaměstnanost může sloužit jako ukazatel toho, jak byla pro Polsko transformace v devadesátých letech i v první části nultých let tvrdá. V roce 1995, kdy byla v Česku nezaměstnanost okolo tří procent, v Polsku to bylo okolo patnácti procent. A růst nezaměstnanosti se v Polsku zastavil až v roce 2004, kdy dosáhla skoro dvaceti procent a pomalu začala padat, a to i díky velké migraci na Západ, zejména do Velké Británie.
„V polské veřejné debatě – do větší míry než v té české – jsou devadesátá léta spojena s obdobím těžkostí, není výjimečné, aby byla označována slovem ,trauma‘. I ty části polské politické elity, které vnímají výsledek transformace jednoznačně pozitivně, připouštějí, že tento proces měl významné sociální dopady. Debata se spíše vede o to, jak hluboké byly a kdo za ně může. V tomto se polská diskuze liší od narativu přítomném v českých mainstreamových médiích, které tento typ kritiky spíše nezohledňují. Rovinu společenského vzpomínání na devadesátá léta pak zachytila již celá řada sociologických výzkumů i novinářských reportáží, které se typicky soustředí na společensky citlivá témata jako zavírání továren v důsledku deindustrializace a zkušenosti nezaměstnanosti. Ta byla v Polsku v devadesátých letech výrazně vyšší než v Česku, a i tato skutečnost zabarvuje vzpomínky na tuto dobu,“ shrnuje rozdíly mezi devadesátkovou pamětí dvou středoevropských národů historička Veronika Pehe.
Zrod „šampiona“
Žádná jiná postsocialistická země v Evropě na tom nebyla okolo roku 1990 tak špatně a žádná od té doby nezaznamenala tak velký nárůst hrubého domácího produktu jako Polsko. Pokud je Česko podle ekonomických ukazatelů s Polskem dnes srovnatelné, je to kvůli tomu, že v době pádu minulého režimu šlo o strukturálně bohatší zemi. „(Polský) HDP se téměř ztrojnásobil, z přibližně 10 300 USD v roce 1990 na téměř 27 000 USD v roce 2017 (počítáno podle hodnoty dolaru z roku 2011). Ve stejném období vzrostl HDP na obyvatele v sousední České republice o necelé dvě třetiny; v Maďarsku vzrostl o necelé tři čtvrtiny. Polsko také rostlo rychleji než všechny srovnatelné země světa s podobnou úrovní příjmů,“ píše v bestselleru Europe’s Growth Champion z roku 2018 někdejší ekonom Světové banky Marcin Piatkowski. Trend, kdy Polsko zvládá ekonomické těžkosti lépe než jeho středo- a východoevropští souputníci, se od té doby nezměnil.
Marcin Piatkowski patří mezi tzv. developmentalisty a institucionální ekonomy, tedy se hlásí ke směrům zkoumajícím kvalitu institucí, které zároveň silné a inkluzivní instituce chápou jako podmínku ekonomického rozvoje. Piatkowského pohled na rozvoj a prosperitu Polska po roce 1989 tak – byť zcela nevybočuje ze zaběhlých ekonomických přístupů – akcentuje jiné aspekty rozvoje než neoliberální dogmata jako rychlost privatizace, nízkou cenu práce, nízké daně a konkurenci či další podobné hity polorozvinutých ekonomik. Jeho vysvětlení polského bezprecedentního ekonomického boomu vychází ze zkoumání institucí. Základem růstu jsou podle těchto ekonomů jako Piatkowski tzv. inkluzivní instituce, tedy instituce, které podle nastavených pravidel integrují co největší počet lidí v populaci. Tyto instituce podle Piatkowského vybudoval v Polsku komunistický režim a to přesto, že jeho konec byl spojený s nebývalou ekonomickou katastrofou a bídou.
Historická zaostalost
Polsko za Západem zaostávalo už od středověku, protože mělo špatné instituce. „Hlavním důvodem, proč Polsko – a střední a východní Evropa – bylo ekonomicky zaostalé během celého období mezi lety 1500 až 1939, je to, že polská šlechta ,szlachta‘ si v šestnáctém století monopolizovala moc a využila ji k postupnému zotročení rolníků, zničení městské buržoazie a vytvoření par excellence extraktivního (vytěžujícího) souboru politických a ekonomických institucí,“ píše Piatkowski. Šlechta znemožnila rozvoj dalších vrstev společnosti a tím způsobila zaostávání skoro ve všech myslitelných odvětvích od obchodu po technologie. Vyvrcholením tohoto úpadku bylo zničení samostatného polského státu a jeho rozdělení mezi Rusko, Prusko a Rakousko, které trvalo až do konce první světové války, kdy byl polský stát obnoven.
K elitám meziválečného Polska obnoveného v roce 1918 je Piatkowski snad ještě kritičtější než k jejich urozeným předkům z období pozdního středověku a raného novověku. Nevolníci sice byli v novém státě osvobozeni, moc a bohatství však zůstalo v rukou několika málo potomků velké pozemkové šlechty, jejichž příslušníci „byli kdykoli připraveni hrdinně zemřít za svou zemi, ale nedali by ani minutu, aby pomohli vybudovat ekonomiku země.“ Zaostávání za Západem tedy pokračovalo. Elity si hlídaly svoje zájmy, mezi které určitě nepatřilo budovat integrující instituce jako školy a univerzity. V roce 1938 tak byl rozdíl mezi průměrným polským a západoevropským příjmem ještě větší než v roce 1913.
Hrobaři feudalismu
„Přestože skončil ekonomickou katastrofou, komunismus uvalený na Polsko po roce 1945 pomohl odstranit staré instituce extraktivní společnosti, které odsuzovaly Polsko, aby fungovalo jako trvalá černá díra, a které by jinak nepadly. Komunismus posílil sociální mobilitu, podporoval rovnostářství a zajistil dobrou kvalitu vzdělání pro všechny. Tyto prvky se v roce 1989 ukázaly jako nepostradatelné a pomohly Polsku uspět,“ píše Piatkowski. Přes špatné hospodářské výkony hlavně v osmdesátých letech byl režim úspěšný v řadě neekonomických ukazatelů jako vzdělání nebo naděje dožití.
V roce 1950 poprvé v polské historii získaly všechny děti přístup k bezplatnému povinnému základnímu vzdělání. Předškolní péče byla schopná pokrýt devadesát procent dětí, přičemž předválečné Polsko bylo v tomto měřítku na čisté nule. V roce 1938 chodilo na střední školu méně než jedno procento mladých Poláků, v roce 1960 to bylo dvacet procent. Počet inženýrů se zvýšil ze sedmi tisíc v roce 1946 na 110 tisíc v roce 1970. A tak dále. Piatkowski uvádí vyčerpávající výčty čísel dokládajících přerod relativně zaostalé agrární společnosti v moderní, urbánní a vzdělanou společnost.
Přestože tedy na konci komunismu v roce 1989 byla situace v Polsku nezáviděníhodná a šlo o jednu z nejchudších zemí v Evropě, institucionálně byla společnost připravena na ekonomický boom a na ve svých dějinách bezprecedentní růst. V uplynulých desetiletích zažila růst vzdělanosti, růst měst a poprvé v masové míře také sociální vzestup, když se z venkova stěhovali potomci rolníků do měst, kde získávali vzdělání a adekvátní zaměstnání. Hodnotově se polská společnost a její nová vzdělaná elita s komunistickým zřízením nesžila a v bídných osmdesátých letech se nacházela ve výjimečným stavem tlumeném konfliktu s mocí. Přesto byla v roce 1989 egalitářštější, vzdělanější, emancipovanější a urbánnější – a tedy lépe připravena na ekonomický růst – než kdykoliv předtím.
Nečekaný šampion
V roce 1989 mohli ekonomové a experti ze Západu očekávat rychlý růst Slovinska, východního Německa, Československa i Maďarska. Poláci s nižší životní úrovni než tehdejší obyvatelé Gabonu, Surinamu nebo Ukrajiny, se zaostalým a i na poměry postsocialistických zemí neekologickým průmyslem rozhodně nebyli největším adeptem na úspěch. Čísla o růstu, která se podařilo Polsku dosáhnout, jsou skutečně ojedinělá, a to právě i ve vztahu k ostatním státům v regionu včetně České republiky. Polsko rostlo stabilně, v nultých letech před vypuknutím hospodářské krize to bylo okolo šesti procent ročně. Polská produktivita rostla nejrychleji z regionu hned po Rumunsku.
V devadesátých letech se Polákům podařilo definovat cíle rozvoje, vytvořit si průmyslovou politiku a vybudovat příslušnou strukturu v podobě agentur povzbuzujících zahraniční i domácí podniky. „Pro Poláky to byla trošku znouzectnost. Zatímco do Česka investoři chtěli, ale Klaus je nechtěl, tak do Polska chtěl málokdo. Proto postupně vytvořili daleko robustnější systém specializovaných agentur a speciálních ekonomických zón, které nejenže lákaly zahraniční investory, ale rozvíjely i domácí podniky, velké i malé, státní i soukromé,“ vysvětluje Daniel Šitera.
Zatímco v Čechách politici spoléhali výhradně na volný trh, Poláci koncipovali průmyslovou politiku, rozvoj a budovali příslušnou byrokratickou infrastrukturu v podobě vládních a regionálních agentur. Leszek Balcerowicz, kterého můžeme zjednodušeně označit za polského Václava Klause, nebyl jediný výrazný politik polské transformace. Ještě v první polovině devadesátých let Balcerowicze vystřídal Grzegorz Kołodko (ministr financí ve středolevé vládě v letech 1994–1997) a nastoupila středolevá postkomunistická vláda. I díky Kołodkovi a k volnému trhu přeci jen skeptické vládě se v Polsku nesázelo výhradně na volný trh. Vznikly tu instituce jako Agentura pro průmyslový rozvoj (ARP) a Polská agentura pro rozvoj podnikání. „Ministerstvo hospodářství a dokonce ministerstvo zemědělství fakticky vytvořily ,skrytý‘ rozvojový státní aparát, který zaprvé úspěšně pomohl mnoha státním podnikům s restrukturalizací a přežitím v tržním prostředí a zadruhé pomohl při podpoře průmyslové modernizace domácím firmám i dceřiným společnostem,“ popisuje ve své studii politický ekonom Marek Naczyk.
Od devadesátých let tak měli v Polsku vybudovanou investiční strukturu v podobě agentur včetně definování toho, co je rozvoj. Zároveň, jak připomíná Piatkowski, jako hlavní aktéři i političtí protivníci Balcerowicz a Kołodko spolu dokázali v klíčových záležitostech kooperovat. Restrukturalizaci obrovského státního dluhu zděděnou po minulém režimu započatou Balcerowiczem dokončoval Kołodko. Infrastrukturu a instituce společně s nadefinovanými rozvojovými prioritami tak měly polské vlády k dispozici a žádná se nerozhodla tento systém podkopat a zcela jej demontovat. Naopak vstup do Unie a s tím možnost čerpat dotace z fondů EU vytvořil poptávku právě po schopnosti přicházet se smysluplnými projekty ze strany státu a samospráv.
První vláda Donalda Tuska, která přišla k moci krátce před ekonomickou krizí v roce 2007, sice sama kladla spíše důraz na volný trh a neoliberální politiku, po vypuknutí krize však toto vidění vláda částečně opustila a místo škrtání a omezení investic ve jménu vyrovnaného rozpočtu investovala dál. Díky tomu i po vypuknutí krize udrželi Poláci růst a ekonomicky nepadali jako Česká republika. „Zatímco u nás ODS s krizí hodila vidle do evropských dotací, v Polsku jeli dál i s vědomím toho, že peníze investované do nových infrastruktur a lidského kapitálu za krize povedou po konci krize k dalšímu urychlení růstu,“ poznamenává Šitera.
Polákům při distribuci a získávání investic pomohla také kvalitní decentralizace, kterou zaváděli od devadesátých let. Polské regiony měly svoje rozvojové agentury, byrokracii a kapacity absorbovat dotace. A tak zatímco Česko nebylo schopné se několik let z krize a recese vyhrabat, Polsko sice zpomalilo ale do minusu nikdy nešlo. V roce 2011 Polsko přeskočilo v HDP na hlavu do té doby historicky bohatší Maďarsko. Zkušenost krize a jejího překonání skrze státem koordinované investice se navíc stala součástí polské ekonomické strategie do dalších let.
Vzpoura kompradorských manažerů
Ekonomická krize zásadně ovlivnila způsob, jakým se Polsko dále vyvíjelo a jak jeho elity nad vývojem přemýšlely. Podle výzkumníka Marka Naczyka z katedry sociální politiky a rozvoje Oxfordské univerzity otřásla krize také přesvědčením jedné (velmi vlivné) skupiny polské společnosti – tzv. kompradorské elity, tedy polských vrcholových manažerů nadnárodních bank a průmyslu. Tito lidé během krize ztratili volnotržní iluze a byli nuceni se na ekonomickou realitu podívat jinak. Jak píše Naczyk, zkušenost ekonomické krize donutila kompradorské manažery procitnout a uvědomit si, že i nadnárodní korporace „mají národnost“. Centrály nadnárodních bank, automobilek a další korporace se v průběhu krize snažily vylepšit si vlastní upadající portfolio čerpáním likvidity ze svých dceřiných poboček, nebo chtěly celou strukturu řízení centralizovat. Obojí oslabovalo pozici a autonomii polských kompradorských manažerů. Nadnárodní korporace navíc často jednaly na popud svých národních vlád, které je k tomuto chování vyzývaly ve jménu ochrany národních ekonomik v čase krize.
Za běžných časů mírné kapitalistické prosperity, nebo tak to aspoň předpokládala ekonomická teorie, kompradorské elity bojují za zájmy svých zaměstnavatelů – nadnárodních korporací. V médiích i v zákulisí horují za snižování daní, omezení regulací a „svobodu podnikání“, přitom neváhají tvrdit, že jsou tato opatření v zájmu všech. Zkušenost ekonomické krize z roku 2008 však polské kompradorské elity posunula více směrem k developmentalistickému pojetí, finančnímu nacionalismu a umírněnému státnímu intervencionismu. Jak připomíná Naczyk, polská kompradorská elita tím posilovala svůj vlastní vliv a moc. Jedním z těchto elitních kompradorů byl i ekonom, akademik a CEO tehdy třetí největší polské banky Mateusz Morawiecki, budoucí předseda vlády za Právo a spravedlnost. A nebyl zdaleka jediný z této části elity, který využil své úzké kontakty na stát a politiku a přešel na druhou stranu. Podle Naczyka někdejší kompradorští manažeři ovládli část státního aparátu.
Tuskova neoliberální vláda se stejně jako kompradorská elita z krize poučila a spíše než na čistý volný trh začala sázet na tzv. developmentalismus, tedy – podle definice Elizabeth Thurbon – rozvojové myšlení, které chce pomocí strategických státních intervencí dohnat svět v průmyslových technologiích, touží posílit konkurenceschopnost a posílit národ v soutěživém mezinárodním prostředí. Nové nástroje rozvoje v podobě dalších agentur byly taky vytvářeny za vlády Tuskovy Občanské platformy a tento trend pokračoval za vlády Práva a spravedlnosti, které se dostalo k moci roku 2015. Koncem roku 2012 vláda Donalda Tuska vytvořila Polský investiční fond, určený k financování high-tech infrastrukturních projektů nabízených domácím firmám. V roce 2016, tedy už za vlády Práva a spravedlnosti se činnost fondu po jeho přejmenování na Polský fond rozvoje dále rozšířila na financování start-upů, podporu dlouhodobého financování vybraných společností, podporu repolonizace bank, monitoring vertikálních průmyslových politik definovaných v tzv. Morawieckého plánu a později i ke koordinaci opatření na pomoc ekonomice v krizi v důsledku pandemie covidu-19 nebo ve výše zmíněném pokrizovém Polském údělu.
Krize poučila vládní i kompradorské elity také o chování klíčového sektoru – bank. „Během poslední finanční krize všechny zahraniční banky omezily úvěrování, protože k tomu dostaly příkazy od svých zahraničních centrál, zatímco PKO Bank Polski je navýšila. A to se ukázalo jako profesionální a efektivní strategie,“ cituje Naczyk jednoho z významných polských bankéřů, který si všímá jiného chování domácí veřejně vlastněné banky oproti bankám v zahraničním vlastnictví. Odpovědí na toto chování zahraničních bank měla být částečná re-polonizace finančního sektoru. Při získávání dalších bank do polských rukou hrál svoji velkou roli právě Mateusz Morawiecki, který ještě dříve než s Právem a spravedlností poměrně úzce spolupracoval s Občanskou platformou a Donaldem Tuskem. Před volebním vítězstvím Práva a spravedlnosti v roce 2015 se ale už výrazně podílel na jeho ekonomickém programu a po vítězství ve volbách se stal napřed ministrem pro rozvoj a v roce 2017 premiérem. V letech 2016–2017 se podílel na polské fúzi tehdy druhé největší banky v Polsku Pekao, která byla do té doby v zahraničním vlastnictví. Podíl státu v bankovním sektoru se tak během desátých let ještě zvýšil. V roce 2019 přeskakuje v hrubém domácím produktu na hlavu bohatší Portugalsko.
Něco pro všechny
Jedním z hodně – i v Česku, diskutovaných úspěchů vlády ultrakonzervativního Práva a spravedlnosti bylo přerozdělování bohatství za pomocí dávek, původně zacílených jen na určité skupiny, postupně však více a více univerzálních. „V prvních dvou letech fungování tohoto programu se počet vícečlenných domácností pod hranicí chudoby snížil ze 14 procent na tři. To je neskutečné. Vláda přinesla regulaci práce na smlouvu. Do roku 2017 nemělo Polsko žádný zákon, který by upravoval, kolik mohou dostávat lidé na hodinu. Někdo vám mohl platit třeba dvacet korun na hodinu, pokud byste s tím souhlasili. Neexistovala zde žádná regulace. Přinesli také ambivalentní daňovou reformu, která sice snížila celkové zdanění, ale zároveň do systému zavedla progresi. Snížili tedy zdanění nízkopříjmových, což pro tyto lidi znamenalo opravdu výraznou úlevu. Zavedli zvyšování minimální mzdy, což bylo velmi podstatné. Za vládnutí PiS se minimální mzda zdvojnásobila,“ zhodnotil sociální opatření PiS pro Alarm významný polský sociolog Jan Sowa. Takřka proslulým se stal především program 500 plus, ale oblibu Poláků získaly i další sociální opatření vlády, která na rozdíl od neoliberálů dokázala myslet i na lidi, kteří z transformace získali buď málo, nebo nic.
Sociální opatření nejenže nevedly k dluhům a ztrátě výkonu, naopak se díky nim podařilo integrovat velké množství lidí a získat obrovskou popularitu. Dnes vládnoucí lidovecko-liberálně-levicová koalice, vedená opět Donaldem Tuskem, už o jejich zrušení ani nepřemýšlí. Naopak levicoví členové vládnoucí koalice by dávky a přerozdělování ještě zvýšily. Snížení chudoby umožnilo rozdělit úspěchy celé ekonomiky a dalo lidem na periferiích aspoň částečně pocítit blahobyt center. Strukturální znevýhodnění však v polské společnosti zůstávají a některá dokonce rostou. Například kvalitní školství zůstává hůře dostupné pro chudší Poláky a Polky. Stále více dětí z bohatých rodin navštěvuje soukromé školy. V roce 2022 to bylo skoro šest procent dětí, což znamenalo více než dvojnásobný růst za posledních deset let.
„Schopnost získávat služby na vzdělávacím trhu souvisí s příjmy rodičů. V důsledku toho děti z chudších rodin, například z venkova, nemají přístup ke vzdělání na takové úrovni jako jejich vrstevníci z bohatších rodin. Tím pádem jim nebudou mít šanci konkurovat na trhu práce. Snižování kvality vzdělávání, implicitní komercionalizace vzdělávání a politizace kontroly vzdělávacího procesu se ve statistikách příjmové nerovnosti a ohrožení materiální chudobou hned tak neprojeví. Z dlouhodobého hlediska však tyto změny negativně ovlivní příjmovou nerovnost a materiální chudobu,“ píší Leszek Morawski a Michal Brzezinski ve studii o sociálních programech. Zlepšení v této oblasti se příliš očekávat nedá.
Stále (ekonomická) periferie
Symbolem polského rozvoje se stala aspoň pro Čechy nová dálniční síť. „V tom je ale ten problém,“ podotýká Daniel Šitera z Ústavu mezinárodních vztahů. Dálnice patří mezi základní infrastrukturu a byť sama o sobě pomáhá ekonomickému růstu, nejedná se o žádný high-tech ani technologickou inovaci. Polsko například českou ekonomiku stále nepřekonalo a v oblasti inovací za ní stále zaostává. Oproti průměrným západoevropským zemím je pak v indexu výzkumu a inovací Polsko na pouhé polovině. Polsko nemá žádné velké domácí digitální firmy, hostí maximálně ty zahraniční, ani nedominuje v žádné z oblastí, u kterých se očekává velká budoucnost. Jeho ekonomika roky rostla mimo jiné díky schopnosti čerpat evropské fondy, financované bohatšími západními sousedy.
Roli bohatého státu si bude Polsko chtít vyzkoušet při případné poválečné obnově Ukrajiny, při které by bylo ono samo tím západním investorem a mentorem. Polský zázrak je totiž také PR – dovnitř i ven, Poláci dohnali periferie Evropy ale jejím centrem se přes veškeré politické sebevědomí a supersebevědomou rétoriku nestali. Budování armády proti Rusku, celkové posilování pozice Polska v Evropě a Tuskova snaha řídit Unii na ose Paříž, Berlín, Varšava jsou především politické a rétorické kroky, které nemusí Polsko ekonomicky posílit. „To samozřejmě neznamená, že k mocenskému posunu nikdy nedojde – ale bude to vyžadovat skutečné odhodlání podporovat domácí hospodářské kapacity v prostředí globalizované a rychle se rozvíjející ekonomiky. A v Polsku se takový závazek stále z velké části omezuje na oblast politických projevů a zbožných přání,“ píše na závěr svého článku pro Politico Jan Bogusławski z francouzské univerzity Science Po. Přes úspěšnou transformaci Polsko stále nepřekročilo její stín a zůstává závislou ekonomikou a stejně jako Česko především dodavatelem méně sofistikovaných součástek v mezinárodních dodavatelských řetězcích, přičemž sofistikovanější a výnosnější části výzkumu, vývoje a výroby se odehrávají někde jinde – v ekonomických centrech.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl s podporou Rosa Luxemburg Stiftung.