Foto Wafa, Wikimedia Commonc, CC BY-SA 3.0 DEED
„Bylo za deset tři, když v malém stanovém táboře vedle našeho skladu propukl obrovský jásot. Myslel jsem, že bylo vyhlášené příměří. Všichni řvali patnáct minut radostí, a tak jsem vyšel ven a viděl jsem, jak se snáší padáčky s balíky humanitární pomoci. A pak jsme všichni koukali, jak ty balíčky pomalu odnáší vítr do moře,“ popisoval na setkání zástupců humanitárních organizací lékárník Stanislav Havlíček, který se před nedávnem vrátil z Gazy. Během svého působení viděl letadlo s humanitární pomocí třikrát a pokaždé šlo o pár balíků s jídlem. Humanitární pomoc shazovanou ze vzduchu označil za svého druhu atrakci, která rozhodně nemůže saturovat potřeby lidí v Gaze. Co balíčky, kterým se v jiných případech podařilo alespoň dopadnout na souš, přesně obsahovaly, na vlastní oči neviděl, ale podle všeho v nich byla armádní jídla. Během lovení balíků z moře už se v Gaze několik lidí i utopilo.
Setkání zástupců humanitárních organizací se odehrálo v druhém dubnovém týdnu a zorganizovali ho lidé z iniciativy Mluvme o tom. Setkání se zúčastnili kromě zástupců iniciativy Mluvme o tom také zástupci humanitárních organizací Adra, Člověk v tísni, Charita ČR a Lékařů bez hranic.
„Scházíme se proto, abychom zhodnotili možnosti humanitární pomoci v Gaze,“ uvedla setkání Jana Hradilková z Mluvme o tom. Jednání proběhlo ve třech blocích, kdy v prvním popisoval Stanislav Havlíček situaci v Gaze, v druhé části popisovala Kateřina Velíšková z Charity ČR obtíže při distribuování pomoci, a nakonec byla diskuze o možnostech a limitech pomoci v Gaze.
Hlášené cesty a útoky
Lékárník Lékařů bez hranic Stanislav Havlíček začal své vyprávění popisem toho, jak složité je se do Gazy dostat. Hranici s Egyptem může překročit jen ten, komu to dovolí Izrael, Egypt i Palestinci. On sám se musel vracet do Káhiry a přes hranici se tak dostal až na druhý pokus. Nevěděl přitom, kdo ze tří stran vznesl námitky, ani co bylo přesně v nepořádku.
„V samotné Gaze se každý pohyb, všechny konvoje, každá cesta hlásí čtyřiadvacet hodin dopředu. To se týká rutinních přechodů například z domova do práce. Obě bojující strany jsou informovány o tom, že tam v tu konkrétní hodinu někdo pojede. V případě, že by tam armáda plánovala nějakou operaci, tak přijde informace, že se tamtudy nemá jezdit. Kromě toho ještě existují takzvané koordinované pohyby, které se týkají například převozu humanitární pomoci, ty se hlásí ještě víc dopředu a čeká se na schválení. Izraelská strana dává svolení a určí kontrolní body, kde se musí vozidlo nebo vozidla zastavit a dostat svolení, aby mohla pokračovat dál, přičemž vojáci na těch checkpointech vědí i to, kdo sedí v jakém autě,“ vysvětloval lékárník během jehož pohybu se tým Lékařů bez hranic dvakrát vydal na průzkum do západní části Chán Júnis. Cesta, která by normálně zabrala 13 minut, trvala 6 hodin a musela být dopředu koordinovaná s izraelskou armádou.
Humanitární pomoc shazovanou ze vzduchu označil za svého druhu atrakci, která rozhodně nemůže saturovat potřeby lidí v Gaze.
„Je nemyslitelné, aby auto jelo bez toho, že by svůj pohyb nahlásilo. A říkám to, protože před týdnem tu raketa zasáhla konvoj Centrální světové kuchyně, což byl v té době jediný náš partner, který dodával do nemocnic jídlo. Kromě obrovského množství jídla, které zpracovávali pro uprchlíky a pro ty tábory, kde lidé žijí, dodávali jídlo také pacientům v nemocnicích, včetně našich pacientů. To, co se stalo, je buď ukázka absolutní neschopnosti, což ale pochybuji, nebo spíš všeho schopnosti,“ zhodnotil okolnosti smrti humanitárních pracovníků Havlíček.
Připomněl i zásah nemocnice al-Aksá, která původně byla kancelářskou budovou Lékařů bez hranic. Budova dostala přímý zásah tankovou střelou, dvě ženy zemřely, matka se snachou, dalších šest lidí bylo zraněno s výraznými popáleninami. „Byl to dům, který byl označený obrovskou plachtou s logem Lékařů bez hranic. Koordináty byly známy všem stranám konfliktu, a přesto se to stalo.“
Voda a odpad
„Když jsem tam přijel, jel jsem obydlenou zónou relativně slušných domů, tří čtyř patrových, není tam žádná výšková budova. Přičemž v bloku domů občas nějaký chybí, respektive ho nahrazuje halda suti, což je následek bombardování. Na každém volném prostoru stojí stany, každá škola nebo veřejná budova je dneska obsazená uprchlíky, děti nechodí do školy. Většina lidí vůbec nepracuje, nemá kde, prostě všichni se nahrnuli do města velikosti Hradce Králové. A tam je teď nějakých jeden a půl, jedna celá osm milionů lidí,“ popisoval lékárník situaci v Rafahu tak, jak ji zažil. „Představte si, že na každém volném místě, třeba sto metrů čtverečních stojí stany, kde bydlí třeba šedesát lidí, ale není tam žádná popelnice, žádné odpadové hospodářství, takže na okraji každé takové zóny se hromadí hory odpadků, což v teplotách 14 stupňů celsia není ještě špatný, ale když jsem tam byl já, tak už tam bylo ve dne i 27 stupňů,“ vysvětloval.
Někteří z těch lidí se tam dostali až třetí nebo čtvrtou zastávku, za posledních šest měsíců se stěhovali mnohokrát. „Při každém stěhování některé věci nestihnou vzít, mají toho čím dál tím méně. V době, kdy jsem tam byl, každý den pršelo, teplota v noci byla kolem třinácti stupňů,“ popisoval lékárník s tím, že déšť měl ale tu výhodu, že lidé měli alespoň vodu, která se dala pít. V Rafahu v současné době existuje jedna odsolovací stanice, která zásobuje dva miliony lidí vodou k pití. „Což znamená, že se na mnoho z nich vůbec nedostane, protože ta stanice je koncipována na původní populaci plus mínus nějaké desítky procent. My jsme v té době distribuovali čtvrt milionu litrů vody denně, v těch nejintenzivnějších dnech tři sta tisíc litrů.
Distribuce vody je na finance velmi náročná a saturovali jsme zhruba 100 000 lidí, nebo 150 000, když budu hodně optimistický, ale té vody samozřejmě není moc a způsob, jak ji distribuovat, je vlastně jen jeden: nákladní cisterny, které tu vodu rozvážejí do jednotlivých míst a vždycky to vyvolá nějaký konflikt. Když totiž voda dojde, auto tam dojede nejdřív za dvě až tři hodiny a ti lidé tam dvě až tři hodiny už stáli, tohle je komplikace sama o sobě,“ vysvětlovat Havlíček podle kterého tam žádné jiné zdroje pitné vody nejsou. Veškerá voda, kterou je možné získat z vrtů, jakkoliv hlubokých, je totiž vzhledem k blízkosti moře slaná.
„Pro nás to třeba znamená, že když přijde dítě a má nějakou terapii, třeba antibiotickou, dáváme mu ke každé tabletě ampuli vody pro injekce, aby jí měl čím zapít. Abychom měli jistotu, že ji nepolyká na sucho. Ampule dáváme dětem. Na to, abychom to dělali s dospělými, nemáme zatím zdroje,“ popisoval lékárník.
Podvyživené děti
Všechno, co lidé k životu potřebují, je v Gaze velmi drahé. V době, kdy tam Stanislav Havlíček byl, stál litr benzínu 40 dolarů, 20 dolarů kilo cukru, 50 dolarů kilo rýže. „Občas byla nějaká mouka. Na černým nebo na pouličním trhu. Jeden den tam dokonce prý byla vajíčka, ale neviděl jsem je,“ vzpomínal lékárník.
Lékaři bez hranic mají v místě dvě polikliniky, přičemž jedna je ve standardní kamenné budově. Kromě mnoha dalších činností provádějí screeningy na podvýživu. „Když jsem tam přijel 12. února, tak jsme měli v registru 22 dětí, kterým hrozila podvýživa. V rámci těch screeningů jsme odhalovali zhruba jedno až dvě děti za týden. Další týden jsme odhalovali jedno dítě denně, další týden dvě a v sobotu před mým odjezdem to bylo už 8 dětí denně. Jen v našem registru jich bylo 147, přičemž naše spádová oblast těchto dvou poliklinik je 100 000 lidí, dvacetina populace. Takže to, co já říkám, vychází dneska z mých propočtů na nějakých tři tisíce podvyživených dětí, Ten efekt, ten dopad bude mnohem razantnější, ale tohle jsou naše čísla, která můžeme potvrdit. Ve skutečnosti to číslo ale bude mnohem vyšší. Je to totiž populace, která je na tom líp, protože má dosah služeb. Existují zóny, existují části a místa, kde lidé nemají přístup vůbec k ničemu, “ vysvětloval Havlíček.
Zdravotní problémy
„Co se týká diagnostikovaných výživových problémů, tak když nemají urputné akutní průjmy, protože žijí v prostředí, ve kterém žijí, tak mají úpornou zácpu, protože nejedí žádnou vlákninu a mají malý příjem tekutin, což je vlastně ve finále skoro stejně tak špatné jako úporný neléčený průjem, protože to s sebou nese anální fisury, hemeroidy, k tomu si připočtěte tu velmi omezenou hygienu v těch stanech a to samozřejmě generuje řadu problémů,“ vysvětloval lékárník s tím, že se sice nejedná o ty nejzávažnější problémy, které tam jsou, ale trpí jimi velká část populace. „Takže přesto, že to nejsou otevřené zlomeniny a nejsou to průstřely, i když to jsme také řešili, tak je to zásah obrovského množství lidí banálními zdravotními komplikacemi, které všude jinde na světě a před půl rokem i tam byly snadno zvládnutelné, ale teď jsou často nejtěžším problémem života. Zkrátka na to, že žijete ve stanu, se dá zvyknout, na to, že máte málo jídla, se dá zvyknout, ale na to, že vás trápí takovéto problémy, jako že si prostě nemáte kde umýt zadek, to je strašné,“ popisoval Havlíček s tím, že v uprchlických táborech scházejí například i latríny.
V Gaze schází někdo, kdo by řešil například odpad. Z ministerstva zdravotnictví, které spravovalo celé pásmo Gazy, jsou dneska dva nákladní kontejnery ve dvoře nemocnice Al Helal Emirati, kde pracují dva nebo tři referenti a každý den jsou tam davy lidí, které potřebují řešit nějaký zdravotní problém, protože pořád existuje něco jako systém zdravotního pojištění nebo poskytování zdravotní péče. V Al Helal Emirati je také jedna z posledních porodnic, které v Gaze ještě fungují. Před říjnem se tam rodilo denně kolem padesáti dětí, dnes jsou to tři stovky. „Z toho je zhruba 50 komplikovaných případů, které potřebují nějakou následnou péči delší než několik málo desítek minut, ty jdou teda k nám, takže na těch 26 lůžek máme zhruba 50 žen denně. To jsou císařské řezy, komplikace, poporodní krvácení a další. Ženy, které se do té nemocnice dostanou, jsou na tom vlastně lépe, protože všechny ostatní rodí mimo, ve veřejných budovách, ve stanu, na ulici.“
Kvalifikovaní lidé a všudypřítomné drony
Dobrá zpráva ale podle Havlíčka je, že v Gaze je mnoho vysoce kvalifikovaných lidí, kteří zde mohou pracovat a péči poskytovat. „Když jsem odjížděl, potřeboval jsem najít za sebe náhradu z místních. Výběrové řízení bylo vyhlášeno v pondělí v poledne, ukončeno ve středu v poledne a přihlásilo se mi 72 zájemců. A tak, jak to na Blízkém východě je vlastně v každé zemi, jsou velice kvalifikovaní, mají odpovídající vzdělání a v případě pediatrů jejich kvalifikace dokonce mnohonásobně převyšuje nutnost, kterou potřebují pro ambulantní sféru,“ uzavřel své vyprávění Stanislav Havlíček. Během dotazů popisoval problémy s nedostatkem elektřiny s tím, že na solární panely je letité embargo. V následující diskuzi také vysvětlil, že neustálý hluk z dronů, který lidé v Gaze slyší, zde byl už před 7. říjnem. „Někdy byl slyšet jeden, někdy dva, ty zvuky jsou různý podle typu, ale prakticky nebyly chvíle, kdy ten zvuk nebyl slyšet a když byly, tak jste si to uvědomili jako jo, neslyším letadlo a v tu chvíli to začalo. Ale od svých kolegů vím, že ty drony tam lítaly už před konfliktem, prakticky nepřetržitě. Na drony si museli zvyknout už dávno předtím.“
Charita Jeruzalém
„My jako Charita Česká republika jsme už na podzim relativně rychle vyhlásili sbírku pro Gazu po nějakých interních, docela intenzivních debatách na toto téma,“ navázala Kateřina Velíšková z Charity, podle které se ale sbírku nedařilo propagovat, aby byla úspěšná. Vzhledem k tomu, že Charita je síť organizací, spolupracuje česká pobočka s Charitou Jeruzalém, která v Gaze dlouhodobě poskytuje také zdravotní péči. Před říjnem měla dvě kliniky v Gaza City a několik dalších mobilních zdravotních týmů. Od začátku eskalace se to proměňovalo a zdravotnický tým se přesouval hlavně na jih do Rafahu. Tam se snažili poskytovat zdravotní péči, zřídit provizorní centra pro vysídlené lidi, kteří šli na jih. Zároveň je snaha opravit jedno středisko v Gaza City. Poskytovali to ale v relativně malém měřítku. „Trocha léků, trocha potravin nebo nějakých základních hygienických pomůcek,“ uvedla Velíšková. Na území Gazy působí i americká Charita, která vozí pomoc přes egyptskou hranici. Charita Jeruzalém byla zvyklá dopravovat věci z izraelské strany, proto se americké Charitě aktuálně daří více distribuovat pomoc.
„Kolegové z Charity Jeruzalém v práci přesto pokračují, ale je to výrazně omezené. Stali se také oběťmi různých zásahů,“ vysvětlila Velíšková. Česká Charita spolupracuje právě s jeruzalémskou pobočkou a vybrané peníze posílá jim, protože americká pobočka má mnohem větší finance. Sbírka, kterou vyhlásila Charita ČR, je v porovnání s jinými sbírkami jen málo úspěšná. „Tady tahle ta sbírka se opravdu propagovat nedaří, mediální zájem o to byl minimální, teď se to trochu mění, jak se řešili pracovníci World Central Kitchen, najednou byl o to daleko větší zájem, než předtím desítky, stovky smrtí lokálních humanitárních pracovníků,“ uvedla Velíšková.
Nekomunikace s vládou
Charita ČR se podle Velíškové pokouší působit i na ministerstvo zahraničí, aby uvolnilo prostředky, které by mohly poskytovat soustavnou pomoc. Na to navázali zástupci iniciativy Mluvme o tom, kteří se o komunikaci s vládou pokoušejí marně.
„První dopis se žádostí o setkání jsme zaslali ministru Lipavskému jako skupina občanů znepokojených vývojem situace v Gaze 16. 1. 2024,“ uvedla Anna Šabatová z Mluvme o tom s tím, že Lipavskému zároveň zaslala SMS zprávu, aby e-mailu věnoval pozornost. Na dopis iniciativa nikdy nedostala žádnou odpověď. Proto následně napsala a zveřejnila první otevřený dopis vládě s požadavky na změnu jednostranné politiky vůči Izraeli. Po televizní debatě „Máte slovo“ se s ministrem Lipavským osobně potkali a na dotaz, proč nikdy neodpověděl, jim sdělil, že e-mail nikdy nedostal. Přislíbil však, že se s nimi rád sejde.
Následoval druhý dopis ministru Lipavskému 25. 3. se žádostí o setkání s prosbou, aby věnoval pozornost tomu, že iniciativa Mluvme o tom pořádá besedu na téma možnosti humanitární pomoci Gaze, na kterou zve ředitele tří odborů MZV a představitele největších českých humanitárních organizací. Opět od ministra nepřišla žádná odpověď, ani potvrzení o tom, že byl dopis přijat. „Ze tří odborů MZV jsme dostali odpověď na naše pozvání ve dvou případech – Petr Gandalovič se omluvil a Veronika Mítková poslala svoji zástupkyni,“ uvedla Anna Hradilková z Mluvme o tom s tím, že se snažila do sekretariátu ministra dovolat, ale pokaždé dostala jinou odpověď, a nakonec byla požádána, aby dopis poslala znovu. Bez odpovědi.
Podobně iniciativa Mluvme o tom neuspěla při setkání se senátorem Pavlem Fischerem, šéfem bezpečnostního výboru, který se s nimi sice sešel, přislíbil jim podporu v několika ohledech, mimo jiné slyšení v Senátu k situaci v Gaze a pomoc při zajištění humanitární pomoci v Gaze. „Od té doby nám neodpověděl na žádný e-mail, slyšení žádné neinicioval, na žádost, aby apeloval na vládu, aby se postavila proti plánovanému útoku na Rafah, vůbec neodpověděl,“ uvedl jeden ze zástupců iniciativy Mluvme o tom. „Nekomunikaci, ze strany vlády a úředníků považujeme za záměrné vyhýbání se tématu humanitární katastrofy v Gaze. Z mnoha zdrojů se neoficiálně dozvídáme, že vláda neochvějně podporuje izraelskou politiku a nedopustí na toto téma nejmenší diskuzi,“ dodal.
Peníze jsou, Izrael pomoc blokuje
Podle Marka Štyse z Člověka v tísni je nyní pro poskytování humanitární pomoci naprosto klíčové, aby Izrael uvolnil pozemní cesty pro pomoc a také, aby nastalo příměří. Problém podle něj spočívá právě v nemožnosti pomoc na místo doručit, nikoliv v nedostatku humanitárních organizací nebo jejich pracovníků. „V Gaze narůstá rapidně potravinová krize a existuje klasifikace, jmenuje se to integrovaný index potravinové bezpečnosti, celá Gaza je na úrovni tři z pěti a polovina Gazy je na katastrofické úrovni číslo pět, to nebylo nikdy v Jemenu, nebylo to nikdy v Somálsku, není to ani teď v Súdánu. Ta šou, kterou zde pan Havlíček popisoval s těmi padáky, zastiňuje jeden jednoduchý fakt, že Izrael musí otevřít silnice. Pomoc se tam musí dostat po silnicích. To je klíčová věc, která se neděje. Nebo extrémní násilí na civilistech způsobené bombardováním, odstřelováním. To vidíme ve všech konfliktech, ale ta koncentrace zabitých civilistů denně je šokující. Jde o 200 až 250 zabitých civilistů denně, což je násobně víc než v jakýchkoliv jiných konfliktech,“ uvedl Štys.
Co se týká humanitární pomoci, reflektuje Člověk v tísni trendy, které zmínila zástupkyně Charity ČR. Uvolnili dva a půl milionu korun a podpořili partnerskou organizaci z Nizozemí War Child, která poskytuje psychickou a psychosociální pomoc dětem a jejich rodinám v Gaze. Program sice začal, ale implementace je složitá kvůli nebezpečnosti. Tábory, kde se to mělo odehrávat, byly zrušené, bombardované. „Co je velice smutné a pro nás až šokující je, že z desítek tisíc až stovek tisíc privátních donorů, které máme v České republice a na sbírku na Ukrajinu přispělo půl milionu lidí, jsme nedostali jediný dotaz od našich dárců, jestli něco plánujeme v Gaze. Úplné ticho od naší donorské základny, která se jinak na všechny konflikty ptá,“ popsal Štys. Člověk v tísni do té doby sbírku na Gazu nevyhlásil a na dotaz, zda si uvědomují, že vyhlášením sbírky by mohli pomoct posunout to, jak se v Česku o Gaze referuje, odpověděl Marek Štys, že je to velmi citlivá otázka. „Je to jedna z deseti nebo dvanácti velkých krizí, které ve světě jsou. Víme, že tato konkrétní sbírka bude pravděpodobně nefunkční a nechceme z našich sbírek dělat politikum.“
Na jeho odpověď reagovala Lamis Khalilová Bartůšková s poznámkou, že když poslouchá videa na youtube, vždycky na ni vyskočí Šimon Pánek a mluví o Ukrajině nebo o festivalu Jeden svět a že hlavním problémem také nejsou peníze, nýbrž to, že se pomoc do Gazy nedostává a že by Člověk v tísni měl také ovlivňovat veřejné mínění a instituce, aby se přístup změnil. „Člověk v tísni je jedna z nejrespektovanějších humanitárních organizací u nás a vy z toho děláte politikum, tím, že mlčíte. Nemusí to být hned sbírka, také chápu, že peněz je dost a že hlavní problém je, že se tam nedostane, ale aspoň nějaký základní postoj bych očekávala,“ doplnila ji Anna Hradilková.
V době, kdy setkání probíhalo, existovala sbírka Lékařů bez hranic a sbírka Charity ČR. Mezitím ale svou sbírku na Gazu vyhlásil i Člověk v tísni.
Autorka je redaktorka Alarmu.