Foto Netflix
Může si za to sama. Měla se jinak obléct. Kdyby nechtěla, brání se, uteče. Znásilňovány jsou pouze ženy… Podobné mýty o sexuálním násilí jsou dlouhodobě usazené v obecném povědomí. K jejich šíření přispívají vedle internetových trollů i všelijaké lobbistické a lobotomizované spolky s nemalým politickým vlivem.
Poslední zmíněný mýtus pomáhají udržovat také kulturní a sociální vzorce. Chlapi přece nepláčou. Když se jim něco stane, měli by citovou zátěž unést, nehroutit se, jít dál. Nemluvě o přetrvávající stigmatizaci homosexuálního styku v případě znásilnění muže mužem. Jenže zneužívání nezná genderové hranice. Žen se týká častěji, to nepochybně, ale psychické důsledky jsou stejné pro přeživší muže, kterým laická ani odborná veřejnost nevěnuje srovnatelnou pozornost. Proto je cenná každá věrohodná reprezentace takového příběhu v populární kultuře.
Sobíka (Baby Reindeer) napsal a produkoval skotský stand-up komik Richard Gadd, který si zároveň zahrál hlavní roli. První ze sedmi cca půlhodinových epizod svádí k domněnce, že se k demytizaci výše uvedených témat rozhodl přistoupit formou sitkomu. Seriál totiž začíná jako klasická anekdota: žena přišla do hospody a dostala od barmana na účet podniku čaj. A pak mu zničila život, mohlo by znít o poznání temnější pokračování.
Sobík je jednak mimořádně odvážnou, nesmlouvavou uměleckou autoterapií, jednak důležitým podnětem k diskuzi.
Barman se jmenuje Donny, přivydělává si jako nepříliš vtipný komik a veškeré následující dění bude filtrované jeho pohledem. Také Marthu, onu náhodnou cizinku, která jednoho dne vstoupila do podniku, kde pracuje, zpočátku vnímáme Donnyho optikou. Tedy jako milou, politováníhodnou ženu středního věku, která nemá moc přátel a evidentně lže o spoustě věcí. Například není renomovanou právničkou, jak tvrdí. Jinak by si pití mohla zaplatit sama. A zřejmě by den co den od rána do večera neseděla v Donnyho hospodě a nesnažila se stále agresivněji vetřít do jeho soukromí.
Následující vývoj událostí je naznačen v samém prologu série, který se odehrává šest měsíců po úvodním setkání. Viditelně rozrušený Donny přichází na policejní stanici, aby nahlásil, že jej Martha stalkuje. Policista, kterému by prospělo pár školení o práci a komunikaci s oběťmi trestných činů, se jej ptá, proč s oznámením vyčkával půl roku. Stejnou otázku si v sebezpytném a sebeobviňujícím mimoobrazovém komentáři pokládá Donny.
Jeho voiceover toho chvílemi možná vysvětluje víc, než je třeba. Neponechává divákům prakticky žádný prostor pro domýšlení. Pomáhá nám nicméně do detailu pochopit psychické mechanismy stojící za jednáním, které se při pohledu zvenčí pohybuje na škále od „lehce matoucí“ po „totálně iracionální a sebedestruktivní“. Hledání odpovědi na policistovu otázku je zároveň podstatou série, která se od černé komedie nebo true crime thrilleru záhy odklání k hloubkové psychologické sondáži toho, co s člověkem udělá sexuální trauma a stalking.
Odesláno z iPhonu
Sobík není dalším nervy drásajícím příběhem nebohého chlapíka, kterého za přihlížení policie pronásleduje nebezpečná psychopatka s několika zářezy v trestním rejstříku. Respektive je víc než jenom tím. Donny je osamělý, trochu deprimovaný muž bez přátel. Žije v bytě, který mu pronajímá matka jeho bývalé přítelkyně. Jeho kolegové v práci jsou homofobní burani, kteří se mu posmívají za zády. Jako komik stále nedokáže prorazit. Publikum pozoruje jeho legrační převleky s kamennými výrazy.
Jediná bytost, která mu věnuje plnou pozornost, je ironicky Martha. Směje se jeho vtipům, přijímá ho ve vší jeho neohrabanosti. Je jím fyzicky přitahována. Navíc jej oslovuje mazlivou přezdívkou „Sobík“, což mu spolu se vším ostatním lichotí. A taky proto nechává události dojít do bodu, kdy se v ohrožení ocitá on i jeho rodina. Richard Gadd pečlivou dekonstrukcí jednotlivých psychologických vrstev odhaluje, že základem stalkingu může být komplexní, těžko zaškatulkovatelná citová vazba. Její autenticita je z velké části dána tím, že Gadd při psaní vycházel z toho, co sám zažil.
Ze svých psychických traumat čerpal již v autobiografické divadelní hře Monkey See Monkey Do z roku 2016. Muž na běžeckém pásu se v ní vypořádává se znásilněním, marně se před ním snaží utéct. V následujícím představení Baby Reindeer, oceněném mnoha prestižními divadelními cenami, zpracoval Gadd svou osobní zkušenost se stalkerkou, která mu během tří let nepolevujícího obtěžování poslala asi 350 hodin hlasovek a 40 tisíc e-mailů s mizernou gramatikou. Většinu zakončila větou „odesláno z mého iPhonu“.
Minisérie na Netflixu je kompilátem obou počinů. Gadd měl prostor pořádně prozkoumat všechna špatná rozhodnutí, kvůli kterým se nakonec ocitl ve slepé uličce bizarního spoluzávislého vztahu. Abychom co nejlíp porozuměli devastujícím vzorcům jeho chování, bere nás ve čtvrté epizodě seriálu do vzdálenější minulosti, kdy potkal úspěšného televizního scenáristu, který mu sliboval skvělé pracovní příležitosti. Namísto toho opakovaně využil, že byl Donny pod vlivem drog a nedokázal se bránit. Ke stalkingu se tak přidává téma znásilnění a traumatické vazby, kdy si oběť vytváří citovou závislost na pachateli, aby utišila bolest, kterou jí dotyčný způsobil.
V průběhu série, jejíž každé epizodě by ideálně mělo předcházet varování před všemi možnými spouštěči traumatického stresu, se Donny snaží vyrovnat s násilím, kterému čelil, a přitom reflektuje, jak tento zážitek ovlivňuje jeho stávající vztahy. Schází se například s trans ženou Teri, kterou poznal přes online seznamku. Ačkoli tvrdí, že ji miluje, jeho chování, zahrnující lhaní a vyhýbání se kontaktu na veřejnosti, je poháněno studem a strachem.
Donny nedokáže překonat svou úzkost ani promluvit o jejím zdroji. Navíc má kvůli narušenému vztahu k vlastní sexualitě problém s tělesnou intimitou. Teri jeho jednání nechápe, právem se cítí odmítnutá. Série tak věrně zachycuje cyklický charakter traumatu, kdy lidé, kteří byli zneužíváni, někdy sami ubližují. A do toho Donnyho pronásleduje Martha. Bombarduje jej zprávami, komentuje každý jeho post na facebooku, navštěvuje jeho stand-upy, vysedává na autobusové zastávce před jeho domem. A nezůstává jen u verbálních výhružek.
„Proč jsem zamrzl? Proč jsem to nechal být?“ ptá se Donny ve voiceoveru poté, co jej Martha jednoho večera sexuálně napadla. Sobík s nebývalou přesvědčivostí ukazuje, že odpovědi na podobné otázky, které bývají bohužel velice často adresované skutečným přeživším znásilnění, bývají málokdy jednoduché a jednoznačné. Donny například zjišťuje, že jej vzrušuje pomyšlení na Marthu. Stalkerka se stává součástí jeho sexuálních fantazií při masturbaci.
Na první pohled jde o nepochopitelné chování – proč by se někdo uspokojoval při pomyšlení na člověka, který mu způsobil tolik trápení? Problém ale není tolik v Donnym, jako v našich omezených představách o tom, jak by se měla chovat „správná“ oběť. Gadd si naopak dává záležet, abychom protagonistu jako nevinného chudáka nevnímali. Chová se egoisticky, zbaběle, nerozumně. Je manipulován a sám manipuluje, udržuje Marthu v iluzi, že by mohli tvořit pár. Jedná se o začarovaný kruh ovládání, vyvolávání pocitu viny a zastrašování. Sledovat jeho počínání je frustrující. Ne ovšem proto, že by neodpovídalo realitě. Naopak. A potvrzují to i názory odborníků, kteří sérii viděli.
Zraňující laskavost
Ani Martha, jejíž četné rozpory bravurně vystihla Jessica Gunning, není hororové monstrum, jak tomu u filmových a seriálových stalkerů mnohdy bývá. Její chování bezesporu je děsivé. Třeba když v restauraci zaútočí na Teri, zahrne ji nadávkami a vytrhne jí chomáč vlasů. Donny, potažmo celá série, se navzdory tomu snaží pochopit, proč je taková, jaká je, dobrat se podstaty jejích psychických problémů.
Když si utrápený hrdina v závěrečné epizodě pouští další z jejích hlasových zpráv, zjišťuje, proč mu dala zrovna přezdívku „Sobík“. Jde o poslední dílek skládačky stvrzující, že je stejně jako on zraněným člověkem, který „jen“ volí krajně nezdravé způsoby, jak zpracovat vnitřní bolest. Plasticita všech postav, syrovost, niternost a emocionální pravdivost, unikátní i v kontextu prestižních seriálů s většími rozpočty a ambicemi, vede k tomu, že musíme epizodu od epizody přehodnocovat svůj postoj k jednotlivým aktérům. Výsledkem je přes střípky suchého humoru dílo podobně znepokojivé, emocionálně náročné a skoro fyzicky nepříjemné jako série Můžu tě zničit, ve které svou zkušenost se sexuálním napadením zpracovala britská autorka Michaela Coel.
Ani jedna série nekončí očistnou, dramaticky uspokojivou katarzí. Donny v poslední epizodě, po setkání, které bude jistě předmětem mnoha diskuzí, přichází do baru, objednává si vodku s kolou a zjišťuje, že si zapomněl peněženku. „To neřeš,“ utěšuje ho barman, „zvu tě“. Dochází tak k převrácení situace ze začátku, k návratu do momentu, kterým vše začalo. Teď vše ale vnímáme z jiného úhlu. Člověk, který si mnohé protrpěl, se ve zvlášť citlivou chvíli dočkal laskavosti od cizince. Nejspíš to neznamená, že se z Donnyho stane stalker stejně jako z Marthy. Je ale zjevné, jak málo stačí, aby se koloběh traumat, někdy paradoxně začínající projevem lidskosti, rozeběhl nanovo.
Přestože Donny na konci Sobíka zůstává zajatcem své minulosti a stále má daleko k tomu, aby byl v pohodě, jsou alespoň zasety zárodky budoucích změn. Víme, že mu jeho klubové one-man show vystoupení, z něhož se stává virální video, pomůže prorazit, že díky němu bude jednou mít sérii na Netflixu. Své trauma externalizuje a proměňuje v nástroj komunikace s okolním světem, od kterého byl dlouho izolovaný.
Sobík je jednak mimořádně odvážnou, nesmlouvavou uměleckou autoterapií, jednak důležitým podnětem k diskuzi. I díky dostupnosti na velké streamovací platformě může zpochybnit některá pomýlená přesvědčení o stalkingu a traumatu a podpořit kulturu toho, čeho se Donnymu a milionům jiných přeživších nedostává – kulturu empatie a porozumění.
Autor je filmový publicista.