Foto Anne Marie Champagne, CC BY-SA 4.0 DEED
Když jsem se v úterý cestou do práce dozvěděla, že Ústavní soud bude vydávat rozhodnutí v případu, kdy trans muž zažaloval český stát za to, že po trans lidech vyžaduje kastraci (tzn. minimálně odstranění dělohy u trans mužů a odstranění varlat u trans žen) jako podmínku pro dosažení úřední změny genderu, nedělala jsem si velké naděje na pozitivní výsledek. Podobné naděje se v minulosti mnohokrát proměnily ve zklamání.
Před pěti lety
Dodnes nemohu zapomenout na transfobní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z roku 2019. I když se tehdy měl řídit rozhodnutím, které v podobném případě učinil Evropský soud pro lidská práva v roce 2017, konstatoval, že česká společnost na zrušení povinnosti sterilizace „není připravena“, a tudíž by k němu nemělo dojít. V rozsudku se trans a nebinární identity označují termíny jako „anomálie“ a nebinární stěžující si osoba je označována v mužském rodě, ačkoliv sama používá rod ženský. Toto chování soud sám sobě zdůvodnil tím, že „účastníky řízení je třeba označovat tak, jak je klasifikuje objektivní právo, nikoli tak, jak se sami pojímají“. To se setkalo s kritikou i části právnické obce. „Čtenář se v textu odůvodnění mnoho právních a faktických argumentů nedozví. O co se v odůvodnění nachází méně věcných argumentů, o to je v něm více vlastního velmi silného a osobního přesvědčení soudců jakožto autorů judikátu, které se navíc neférově vydává za ‚celospolečenské mínění‘,“ napsaly tehdy Kamila Abbasi a Helena Bončkována. Zde je třeba podotknout, že když v roce 2020 daný případ pokračoval k Ústavnímu soudu, i tento soud se rozhodl používat mužský rod – byť alespoň pod záminkou, že užívá generické maskulinum, a tudíž se ze svého pohledu nesnaží danou osobu označovat za muže.
Jako trans aktiviststvo musíme zajistit, že nebudeme opakovat chyby, kterých se za posledních padesát let velmi často dopouštělo gay a lesbické hnutí. Nesmíme se ve svých snahách omezit jen na to, co chceme pro sebe.
Když si rozsudek po letech opět čtu, vybavuje se mi pasáž z knihy Závažná těla od Judith Butler: „Pohlaví (sex) tak není pouze něčím, co někdo má, či statickým popisem toho, čím někdo je: bude jednou z norem, na základě které se ‚někdo‘ vůbec stává realizovatelným, něčím, co kvalifikuje dané tělo k životu v doméně kulturní pochopitelnosti.“ Podle Butler v případech, kdy něčí gender spadá mimo vymezené kulturní normy, dochází k tomu, že se dané tělo stává kulturně nepochopitelným. To dále vede až k jeho abjekci (zavržení) a vyloučení ze sféry lidskosti. Přesně podle tohoto principu tehdy Nejvyšší správní soud očividně rozhodoval.
Nový začátek
Rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS) ze 7. května 2024, které navíc prošlo drtivou většinou hlasů 13 : 2, tak pro mě nebylo jen pouhým překvapením, ale pozitivním šokem. V životech trans lidí v Česku a v boji za trans práva se ten den otevřela zcela nová kapitola a do jisté míry jde o konec éry, kdy diskuse nad sterilizacemi absolutně dominovala veškerým debatám o trans právech. Za tuto skutečnost však nepatří dík ÚS, který nám jako nástroj státní moci a pouze přiznává práva, jež nám po desetiletí upíral, ale především osobám, které k tomu soud svou vytrvalostí donutily, a trans komunitě jako celku, protože se nebála o této situaci hlasitě mluvit. Tohoto vítězství by však nebylo možné dosáhnout bez snahy všech, kteří a které v minulosti bojovali za tělesnou autonomii sebe i jiných. Chtěla bych zde zdůraznit nejen disabled osoby aktivně a urputně bojující za svá práva, ale rovněž lidi bojující za právo na interrupce a zejména boj romských žen (ale i romských trans mužů a romských nebinárních lidí) proti sterilizacím založeným na rasismu a eugenice. Nic si totiž nenalhávejme: i nucené sterilizace trans lidí vycházejí z eugenických základů. Sama jsem si od své dřívější sexuoložky vyslechla, že důvodem sterilizací je zajistit, aby se „trans geny“ (nic takového mimochodem neexistuje) nemohly dále šířit.
Jako trans lidé se nyní nacházíme v novém světě a musíme si určit, kam nadále upírat své snahy. Ráda bych se zde tedy rozepsala nad tématy, která zůstávají palčivá a která si zaslouží pozornost i ze strany cisgender většiny. Naše snahy o osvobození totiž rozhodnutím ÚS nesmí skončit, naopak, máme nyní více prostoru pro řešení dalších otázek. Když konzervativní média s panikou a pohoršením varují, že garantovat marginalizovaným komunitám určité právo povede k tomu, že jich budou chtít více a více, doufám, že v tom mají pravdu: že svůj boj nezastavíme, dokud nedosáhneme plného osvobození, a to nejen pro vlastní marginalizovanou skupinu, ale pro všechny marginalizované a utlačované skupiny kolem nás.
Tvorba zákona
V tuto chvíli je asi nejdůležitější tlačit na to, jakou formu bude mít zákon, který nahradí paragrafy, které ÚS v úterý zrušil. Poslanecká sněmovna má čas do konce června 2025, jinak se stávající paragraf ruší bez náhrady. To by teoreticky umožnilo změnu úředního genderu pouze na základě nespecifikovaného „lékařského potvrzení“, nicméně za potenciálně chaotických okolností. Je tedy důležité zajistit, aby zákon, který ten stávající nahradí, byl co možná nejradikálnější. Ze zahraničí víme, že nejlepším řešením otázky úřední změny genderu je sebedeklarace či Self-ID, kdy ke změně stačí zajít na matriku a o danou změnu požádat.
Proti této možnosti se staví spousta různých konzervativních kruhů pod záminkou, že možnost svobodné změny povede k tomu, že si lidé (v jejich představách muži) budou svůj úřední gender měnit záměrně pro to, aby mohli chodit jiné osoby (ženy) obtěžovat. V praxi však jde o vykonstruovanou transfobní paniku. Nejenže se v zemích jako například Španělsko, kde je sebedeklarace možná, tyto věci neodehrávají, ale navíc se zde zcela heteropatriarchálně opomíjí fakt, že ani žena nemá právo jiné ženy sexuálně obtěžovat. Ačkoliv je nepravděpodobné (i vzhledem ke stanovisku ÚS), že by naše vláda sebedeklaraci odhlasovala, je třeba nedělat předem ústupky a prosazovat právě tu variantu, která trans lidem poskytuje největší míru svobody při určení, jak je stát bude vnímat. V boji za co nejlepší zákon určující změnu úředního genderu by se také neměl opomíjet fakt, že nebinární osoby jsou dodnes limitovány tím, že náš právní systém s nimi vůbec nepočítá a že možnost změny mezi písmeny F a M sama o sobě není dostačující.
Nejen úřady
Trans lidé se navíc nadále potýkají s mnoha dalšími problémy. To, že si gender můžeme změnit bez sterilizace, je důležité, ale v mnoha případech jde jen o písmeno v občance, které nám umožní úředně si změnit jméno. Ačkoliv údaje v občance mohou být důležité při kontaktu s autoritami, ve finále je třeba se zaměřit i na každodenní realitu toho, jaké je to být trans v Česku. Nadále se totiž potýkáme s tím, že zdravotní péče o trans osoby je nejen nedostačující, ale že s trans lidmi nakládá jako s neautonomními subjekty, které nevědí, co chtějí, a jejichž identita musí být „objektivně“ dokázána samozvaným expertstvem v oboru lidské sexuality a genderu – sexuologií. Tento silně patologizující diagnostický proces se odehrává za značně potupných a dehumanizujících podmínek. Samotná sexuologie jako vědecký obor je do značné míry založená na zastaralém chápání lidské sexuality a genderu, jež zůstává silně ukotvené v kolonialismu, eugenice, vědeckém pozitivismu a misogynii. Diagnóza F64.0 („transsexualismus“) je přitom v České republice předpokladem pro získání přístupu k hormonům, které mnoha trans lidem doslova zachraňují životy. Získání této životně důležité diagnózy může v některých případech trvat roky. To platí dvojnásob v dnešní době, kdy si stále více lidí uvědomuje, že jsou transgender, a přitom je nedostatek sexuoložstva (zčásti i proto, že obor je dnes považován za reliktní), což vede k neúměrně dlouhým čekacím lhůtám na těch několika málo sexuologiích, kde se k trans lidem přistupuje s respektem.
Tento problém se sám od sebe nevyřeší, a je proto třeba najít nějaké strukturálnější řešení. Radikálním řešením by byla plná depatologizace. Přístup ke zdravotní péči by měl být zajištěn bez nutnosti diagnózy, která dnes stejně v praxi nic nedokazuje a která existuje pouze proto, aby si stát kryl záda před žalobami. Součástí tělesné autonomie by mělo být právo rozhodovat svobodně o formě svého těla. Hormony a operace by tedy měly být nadále hrazeny pojišťovnou, ale přístup k nim by měl být skrze informovaný souhlas. Pokud bych se rozhodla darovat ledvinu, což je poměrně značný a trvalý zásah do těla, byla bych taky nucena podstoupit zdlouhavý proces, který zajistí, že svého rozhodnutí „nebudu litovat“? Anebo se jednoduše počítá s tím, že jsem svéprávným člověkem, který ví, co dělá?
Je to na nás!
Opomenout nesmíme trans děti a mládež. Právě tato skupina se v posledních letech stává největším terčem jak běžné, tak institucionální transfobie. S trans mládeží se často nakládá jako s objekty bez jakéhokoliv svobodného myšlení, které jsou zmanipulovány médii a nekalou „trans lobby“. V konzervativních kruzích se šíří fámy o tom, jak se do malých dětí cpou hormony, které trvale mění jejich těla, a ve výsledku si většina z nich stejně uvědomí, že trans nejsou, a potom všeho litují. Pomíjí se fakt, že být trans dítětem ve školním kolektivu je ve většině případů velmi těžké a trans mládež se často stává terčem šikany. Ignorována je i skutečnost, že většinou až do věku šestnáct let (někdy osmnácti let) nemají trans děti přístup k testosteronu či estradiolu, ale pouze k tzv. blokátorům puberty, které zajišťují, že se jejich těla nebudou nadále vyvíjet způsobem, který si nepřejí, do doby, kdy budou moci testosteron nebo estradiol začít užívat. Právě tyto roky a vlivy puberty na tělo přitom mohou mít trvalý negativní vliv na to, jak se bude daná trans osoba vnímat po celý zbytek svého života. Co víc, nedůvěra vůči trans dětem se šíří také v rámci české sexuologie a i jedna z mála sexuoložek, která s trans dětmi aktivně pracuje, se veřejně hlásí k akademicky vyvrácené a fakty nepodložené pseudodiagnóze „rapid-onset gender dysphoria“, podle níž je transgender identifikace mezi dětmi „společenskou chorobou“. Za trans děti a mládež je tak třeba nadále bojovat a aktivně upozorňovat na snahy konzervativních politických kruhů omezovat jejich práva a upírat jim možnost tranzice.
A v neposlední řadě jako trans aktiviststvo musíme zajistit, že nebudeme opakovat chyby, kterých se za posledních padesát let velmi často dopouštělo gay a lesbické hnutí. Nesmíme se ve svých snahách omezit jen na to, co chceme pro sebe, ale kontinuálně bojovat i za práva ostatních utlačovaných a marginalizovaných skupin kolem sebe. Pokud nám vadí, že se gay a lesbické hnutí často nezajímá o trans lidi, ačkoliv spousta (ne-li většina) trans lidí jsou lesby, gayové, bisexuální osoby atd., nesmíme sami zapomínat na solidaritu a intersekcionalitu. Nemyslím si, že by ÚS došel ke svému průlomovému rozhodnutí, nebýt práce, kterou již vykonaly jiné marginalizované skupiny před námi. Ke skutečné změně vede právě tato vzájemná podpora a uvědomění, že nikdo z nás nebude svobodný, dokud svobodu nebudeme mít všichni a všechny. V trans aktivismu a trans komunitě jako celku se tedy nemůžeme spoléhat pouze na to, že my budeme mluvit a cis lidé budou naslouchat, ale také se musíme naučit aktivněji naslouchat hlasům, kterým se nedostává prostoru a které jsou v mnoha případech přímo součástí naší komunity.
Přitom všem je důležité mít na paměti, že zdaleka ne všechny změny přicházejí ze strany zákonodárstva nebo soudů. Ty nejrychlejší a nejviditelnější změny si dokážeme vytvářet mezi sebou tím, že se budeme společně organizovat a angažovat ve svých komunitách a hledat způsoby, jak přímo pomáhat lidem v nich i mimo ně. Možnost mít v občance správné písmeno nebo jméno je důležitá, ale mnohem důležitější je, aby člověk měl dostatek jídla a střechu nad hlavou. Skrze vzájemnou výpomoc a solidaritu se dá zajistit i dostatek hormonů pro někoho, kdo na ně stále čeká nebo kdo se bojí jít na sexuologii. Ale trans životy nejsou jenom o přežívání. Vzájemnost je důležitá i k tomu, abychom si vytvářeli*y prostory, kde se cítíme doma, kde se nemusíme lidem ospravedlňovat, kde můžeme společně projevovat radost, lásku i smutek. To jsou věci, které nám nedá žádný parlament ani soud, ale které si musíme vytvořit mezi sebou společně.
Autorka je amerikanistka a tvůrkyně podcastu Transistorie.