Foto Mark Fischer, Wikipedia Commons, CC BY-SA 2.0 DEED
Témata migrace a klimatické krize jsou podle analýzy politologů Ivana Krasteva a Marka Leonarda vedle stavu ekonomiky nebo války na Ukrajině jedněmi z hlavních štěpících linií před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu. V rámci předvolebních kampaní i debat je tendence k těmto fenoménům zaujímat jednoznačná stanoviska a tematizovat je jako oddělené problémy. Pohled do zemí, které jsou postiženy rekordními teplotami, suchem a extrémními výkyvy počasí ale ukazuje, že jde o jevy silně propojené. Nejaktuálněji se to projevuje v Africkém rohu, kde se rekordní výkyvy počasí odehrávají souběžně s mnoha etnickými konflikty, jejichž smutným vyústěním byla i krvavá občanská válka v Tigraji. V severním regionu Etiopie se odehrál jeden z nejkrvavějších konfliktů poslední doby. V letech 2020 až 2022 tigrajští povstalci bojovali proti federálním etiopským silám a vojskům sousední Eritrey. Podle odhadů Africké unie v důsledku konfliktu zemřelo nejméně 600 tisíc lidí. Francouzský deník Le Monde v nedávné reportáži popsal, jak jsou dopady extrémního sucha zneužívány a jak se stal hladomor v Tigraji politickým nástrojem centrální etiopské vlády. Otázka ozbrojených konfliktů je problematikou klimatických změn i migrace rovněž úzce ovlivněna.
O zmíněných jevech jsme hovořili s afrikanistou Janem Záhoříkem a geologem Kryštofem Vernerem, který vede několik unikátních rozvojových projektů, včetně vytváření geologických map etiopských regionů. Oba experti v afrických zemích dlouhodobě působí a mají silné vazby zejména na region Afrického rohu. Jan Záhořík se dlouhodobě zabývá tématy československo-afrických vztahů, evropským kolonialismem a konflikty v Africe. Kryštof Verner pak problematikou geologických rizik, jako jsou sesuvy či eroze zemědělské půdy nebo negativními dopady těžby nerostů na životní prostředí. Povídání o vlivu klimatických změn na konflikty a migraci v Africe navazuje na náš rozhovor z loňského listopadu.
Od října 2020 Etiopii a celý Africký roh sužuje nejhorší sucho za posledních čtyřicet let. V kombinaci s dalšími globálními problémy v oblasti propukla potravinová krize a riziko hladomoru pro miliony lidí. Jaká je současná situace?
Kryštof Verner (KV): Nedostatek srážek, jejich nepravidelná distribuce nebo naopak enormní srážkové úhrny mají v Etiopii okamžitý negativní dopad na zemědělství, chov dobytka a tím i na místní obyvatelstvo. S ohledem na omezenou ekonomickou sílu Etiopie a extrémně podfinancovaný státní aparát nedokáže země tyto negativní faktory efektivně řešit a poskytnout rychlou a cílenou podporu tam, kde je to životně důležité. Problémem je také nedostatečná infrastruktura nebo to, že pomoc zkrátka přijde pozdě. Lidé v postižených oblastech jsou pak víceméně odkázáni sami na sebe. Obyvatelstvo se snaží na tyto podmínky mentálně adaptovat a maximálně se přizpůsobit. Místní lidé jsou zvyklí žít v opravdu drsných, permanentně život ohrožujících podmínkách… Etiopie je a bude závislá na zdrojích podzemní vody. Populace totiž rychle narůstá a země bude muset uživit enormní množství obyvatel.
O 21. století se hovoří jako o století, kdy hlavním zdrojem válek bude boj o vodu. To už vidíme na Blízkém východě nebo právě v Africe.
Jan Záhořík (JZ): Problém nedostatku srážek a od toho se odvíjející nemožnosti intenzivní zemědělské činnosti, souvisí také s masivním odlesňováním, které probíhá v celé oblasti tzv. Sahelu (tedy například Mali nebo Nigeru). Důsledkem je rozšiřování pouště a suché půdy, která po čase přestává být úrodnou. Zároveň to způsobuje problém s nezadržováním vody v krajině a neustálé ustupování podzemních vod. Takže je to otázka i toho, jak člověk nakládá s krajinou. Například Madagaskar je typickým příkladem toho jak to nedělat – tedy naprosto nekontrolovatelného odlesňování. Můžeme zde narazit na všechny negativní důsledky – eroze půdy, zavalování vesnic, hroucení celé krajiny. Tyto klimatické jevy pak vyvolávají i společenské změny – ať už v podobě konfliktů, prohlubování chudoby nebo migrace. Vzhledem ke křehkosti mnoha států a jejich obrovské rozloze nejsou často místní vlády schopny tyto problémy komplexně řešit.
KV: Tento proces funguje jako spirála. Máme výrazně rostoucí populaci a s tím spojené zvyšující se požadavky na využívání přírodních zdrojů, které mají své limity. K tomuto faktoru se přidává značná destrukce přírodních zdrojů, například eroze kvalitní zemědělské půdy, kontaminace pitné vody a podobně. Nedostatek přírodních zdrojů nebo jejich snížená dostupnost či horší kvalita vyvolávají nespokojenost a jsou zdrojem často již otevřených konfliktů.
Do jaké míry ale z těžby surovin profitují samotné místní komunity? Není to spíše dobrý byznys pro velké nadnárodní společnosti?
JZ: Asi ano, obecně se dá říct, že těžba surovin v mnoha oblastech Afriky je nelegální, a tudíž ji provází únik financí, což ve finále oslabuje tamní ekonomiky a nepřispívá to k obecnému blahu.
Jak to na krajinu v kombinaci s klimatickou změnou dopadá?
KV: Kvůli odlesnění a klimatické změně původní úrodná půda podléhá rychlé erozi – na mnoha místech došlo k její úplné a nenávratné destrukci. Tento jev dále násobí nešetrná pastva dobytka, který spásá rostliny a ničí kořenový systém. Půda na těchto územích přestává poskytovat elementární obživu. Místní obyvatelstvo pak často nemá na vybranou a dochází k masivní migraci.
JZ: V současné době vidíme iniciativy, které se s tím snaží něco dělat. Například etiopský premiér Abyi Ahmeda po nástupu do úřadu vyhlásil program na zalesnění Etiopie v podobě vysazení čtyř miliard stromů. Podobná iniciativa proběhla už před několika lety v Mali a Nigeru. Tyto závazky nejsou jen nějaká prázdná gesta – je to zásadní otázka přežití. Souvisí to i s demografickou křivkou. Je třeba si uvědomit, že všechny africké země, zejména ty v Sahelu, mají velmi mladou populaci. To znamená, že populační růst bude ještě několik let pokračovat. V kombinaci s odlesňováním a čím dál méně úrodnou půdou to pak může vést k hrozivým následkům. Pokud nevezmeme v potaz širší souvislosti klimatu, půdy, zemědělství a nakládání s přírodou, můžeme se dočkat apokalyptických scénářů.
Je možné situaci ještě zvrátit? Jak by k řešení mohla přispět například Evropská unie?
JZ: V zájmu evropských zemí by měla být intenzivnější spolupráce právě s africkými zeměmi v této oblasti na řešení krize. Kdokoli, kdo někdy strávil nějaký čas v Africe, si nemohl nevšimnout hrozivých důsledků sucha, odlesňování a nedostatku podzemních vod. Myslím si ale, že stále není pozdě a je možné tuto situaci řešit adekvátní a komplexní politikou. Ta by se měla zabývat jak problematikou zalesňování, tak udržitelné urbanizace. Všechny země, které tu zmiňujeme, ať už Etiopie, Nigérie, Niger nebo Mali, mají velký podíl venkovského obyvatelstva – okolo 80 procent. Rostoucí demografická křivka se přitom týká zejména venkova, odkud se pak lidé, často i v důsledku problémů, o kterých hovoříme, stěhují do měst.
JZ: Africké země se proto budou stále více urbanizovat a industrializovat, bez čehož nelze dosáhnout rozvoje. To by ale mělo probíhat tak, aby to bylo přijatelné jak pro přírodu a kulturní krajinu, tak i pro stát a společnost. Jde o výrazné společenské změny, při kterých je nutné myslet i na sociální smír. Jak vidíte, začali jsme u půdy a končíme u urbanizace a společenských dopadů. Problém má celou řadu dimenzí, které vyžadují mnoho chytrých řešení na poli různých disciplín. A bude nutné je realizovat v rozmezí několika dekád.
KV: V České republice se problémy afrického kontinentu často zdají jako vzdálená záležitost, která se nás netýká. Není to ale úplně pravda, jedná se o spojité nádoby. Nesoulad v jiné části světa vždy dříve nebo později negativně ovlivní i nás. Nemůžeme samozřejmě spasit svět, nicméně úměrně našim možnostem je třeba učinit maximum. Jsem rád, že Česká republika formou rozvojové pomoci tak činí. Tato pomoc je nyní velmi cílená a efektivní v sektorech bilaterální a humanitární pomoci. Z mého pohledu je až neskutečné, jaké portfolio rozvojových aktivit jsou zainteresované organizace schopné za omezené finanční prostředky nabídnout.
JZ: Byť jsem jinak k rozvojové pomoci vcelku kritický, existují sektory, kde vidím její přínos: vzdělávání, věda, výzkum, zdravotnictví. Musí být ale cílená, což je v tomto případě splněno.
KV: Důležitá věc v otázce rozvojové pomoci je nejen praktická stránka realizace, ale vůbec celá filozofie české rozvojové pomoci. Nesmírně důležitá je složka udržitelného vzdělávání, což bývá nedílnou součástí rozvojových projektů. To je skutečná investice do budoucnosti, kdy s postupem času v mnoha zemích vznikla vrstva kompetentních, vzdělaných lidí, kteří jsou schopni odbornost předávat dál. V případě našich projektů v Etiopii na to klademe velký důraz. Zpravidla pracujeme ve smíšených česko-etiopských týmech, nadaní etiopští kolegové dostávají možnost si svá studia doplnit na českých univerzitách. Dále pořádáme školení a praktické workshopy pro místní komunity i další rozmanitou výukovou činnost.
V Addis Abebě je vidět, jak se město neustále rozrůstá o venkovskou populaci. Přichází do města zejména proto, že se venkov stává stále více neobyvatelnou, spálenou zemí? Situaci ale navíc komplikují četné konflikty. V zemi se nachází přes čtyři miliony vnitřně vysídlených osob. Jaká je souvztažnost mezi klimatickou krizí a těmito konflikty?
JZ: Když se bavíme o konfliktech v Etiopii, nemusí to být jen ty takzvaně etnické. Důležité jsou konflikty právě ve vztahu k půdě a přírodním zdrojům obecně, což přesně pozorujeme v oblasti Sahelu. Je to dokumentováno z Mali, Nigeru, ale i z Etiopie. V těchto zemích jsou stále častější konflikty ohledně půdy. Většina populace jsou zemědělci, pastevci nebo „agropastevci“. Konflikty narůstají v reakci na to, že té úrodné půdy je méně a méně. To znamená, že zemědělci se posouvají do teritoria, které obvykle obývají pastevci a naopak. V Nigérii se například pastevečtí Fulbové posouvají víc a víc na jih, a dochází tak často ke střetům s usedlými zemědělci.
Tyto konfliktní zájmy v souvislosti s úbytkem úrodné půdy pak vedou k různým sporům, které mohou gradovat. Státy jsou někde více, někde méně schopné tyto konflikty řešit. Někde to pak samozřejmě může působit jako rozbuška pro nějaké rozsáhlejší konflikty, které už mohou mít etnický, náboženský nebo jiný charakter. Bezesporu klimatická změna a otázka úrodnosti půdy má konfliktní potenciál. Koneckonců o 21. století se hovoří jako o století, kdy hlavním zdrojem válek bude boj o vodu. To už vidíme na Blízkém východě nebo právě v Africe. Není to tedy ropa nebo nějaké další nerostné suroviny, ale naopak ty nejzákladnější suroviny, bez nichž nemůžeme žít – voda a půda. A právě Sahel vzhledem k tomu, že pravidelných srážek je zde méně a méně a lidí více a více, je křehký a náchylný ke konfliktům.
Četl jsem zprávy o odhalování hromadných hrobů, ať už v Oromii, Amharsku nebo jinde, a tyto případy byly rámovány jako etnické konflikty. Tohle hledisko je tedy spíše druhotné a primárním původcem rozbušky bývá boj o základní komodity?
JZ: Záleží případ od případu. Etiopie je jednou ze zemí, kde je etnická a nacionalistická problematika třaskavá. Má velmi konfliktní potenciál, ať už s ohledem na válku v Tigraji, nebo oromský či amharský nacionalismus. Etnická nebo náboženská identita je ale většinou spíš mobilizační faktor. Na počátku jsou obvykle nejzákladnější příčiny, jako je přístup k půdě, vodě a dalším komoditám. Když to zjednoduším: pokud nám někdo sáhne na chleba nebo obživu, jsme schopni vyjít do ulic a bojovat za svá práva. Pak se k tomu může nabalit nacionalismus či další fenomény. Tím ale nezpochybňuji existenci etnických konfliktů právě v Etiopii, kde vlivem etnického federalismu, který vznikl po pádu dřívějšího marxistického vojenského režimu Dergů v roce 1991 a etnické identitě přiřkl zásadní význam – institucionalizoval etnické rozdíly. Zadělal tak na celou řadu současných i budoucích konfliktů. Etiopie je dnes skutečně jako sud s prachem a obávám se, že to nejhorší teprve přijde.
Etiopie nebo Demokratická republika Kongo patří co do počtu vnitřně vysídlených obyvatel k nejpostiženějším zemím na světě. Zabýváte se také migrací: jaké trendy jste během své praxe vysledovali v této oblasti?
JZ: Uvnitř Afriky a jednotlivých států je vnitřní migrace venkov–město stále daleko větším fenoménem než migrace mezinárodní. Všechny ty země, o kterých se tu bavíme, typicky v regionu Sahelu, mají vysoké procento venkovského obyvatelstva. To souvisí s klimatickou změnou, v jejímž důsledku lidé čelí nedostatku vody, úbytku úrodné půdy, a tím pádem nedostatku potravin. Když pole plodí méně pšenice nebo kukuřice, ale lidí je více, logicky pak dochází k tomu, že ti lidé nebo části rodin se stěhují do měst, kde doufají v lepší živobytí. K tomu pak ale často nedochází, protože města na takové množství lidí nejsou uzpůsobena a životní podmínky tam jsou mnohdy neutěšené. Ve městech jsou totiž daleko více než na venkově rozevřeny sociální nůžky, takže člověk je konfrontován s mnoha protiklady – s obrovským bohatstvím i masivní chudobou.
V souvislosti s migrací z Afrického rohu jsem narazil na rozsáhlá data Mezinárodní organizace pro migraci, která analyzovala motivace lidí k migraci. Ekonomické faktory figurovaly nejvíce u migrace na východ, do zemí Perského zálivu. U vnitřně vysídlených osob v rámci regionu byly faktory proporčně rozděleny napříč – ať už šlo o ty ekonomické, klimatické, nebo o konflikty. Ta data byla ještě z období před konfliktem v Tigraji. Předpokládám, že tento brutální konflikt a sucho situaci ještě výrazně zhoršily.
JZ: Situace se proměnila. Válka sice oficiálně skončila, ale stihla metastázovat do jiných lokálních konfliktů. Hovoří se o jednom a půl milionu lidí vnitřně vysídlených a dalších pěti a půl milionu bezprostředně ohrožených hladem – stav byl velmi kritický. Jak to v oblasti vypadá dnes, to nedokážu říct. My si to z perspektivy středoevropské kotlinky, kde nám v zásadě nehrozí rozsáhlé přírodní katastrofy, těžko dovedeme představit. Když se ale někdo rozhodne odejít ze své domoviny do velkého města nebo z velkého města na jiný kontinent, má to zpravidla mnoho příčin. Většinou je to kombinace více faktorů, ať už klimatických, bezpečnostních, nebo politických. Já jsem si to uvědomil během pobytů v Nigérii. Nigerijci se nacházejí po celé Africe a vlastně každý mladý Nigerijec, když to zobecním, touží po tom odejít do Ameriky nebo do Evropy. Já jsem si vždy kladl otázku, proč to tak je. Nigérie je největší africká ekonomika, největší producent ropy v Africe. Mohla by to být teoreticky africká Dubaj. Stát ale neplní svoji roli. Mám na mysli každodenní korupci, zneužívání policejní moci. Byl jsem toho sám kolikrát svědkem, na každém rohu byl policista, který tam je jen proto, aby vybíral úplatky. Když tomuto dennodenně čelí běžný Nigerijec, který pobírá měsíční mzdu kolem sto dolarů, hromadí se v něm hněv vůči vlastnímu státu a mnoho lidí potom chce zemi co nejdříve opustit. Těch faktorů je celá škála a jsou vzájemně propojené. Když jsme mluvili o Etiopii, kde je naopak nejobvyklejší migrace město–venkov, tady největší roli hrají klimatické faktory.
KV: Migrace obyvatelstva je vždy vícefázová. Pokud bereme v úvahu běžného obyvatele venkova, zemědělce, který nezná jazyk, velkoměsto je to první, co zkusí. Tito lidé však bohužel často zjistí, že si příliš nepolepšili a životní podmínky jsou tu často i horší, a posouvají se dále, často za hranice své země.
JZ: Já bych jen opět zdůraznil, že ta migrace venkov–město je daleko výraznější než migrace z Afriky do Evropy, ale stejně tak významná je i migrace na Blízký východ. To se týká zejména dívek a žen, které se často za prací stěhují do Libanonu, Ománu, Kuvajtu, kde často pracují na méně kvalifikovaných pracovních pozicích – jako uklízečky, pečovatelky. A to je neméně významná migrační cesta. Takže to není zdaleka tak, jak je to často v českých médiích rámováno, že migrace z Afriky směřuje zejména do Evropy.
Navíc cesta přes Středozemní moře je nákladná…
JZ: Ano, to je další věc. Nejchudší lidé si nemohou dovolit cestovat do Evropy ani do zemí Perského zálivu. Taková rodina musí disponovat nějakým obnosem peněz, aby vyslala jednoho ze svých synů či dcer, kteří pak mají za úkol posílat peníze zpátky. Na tom je pak celá řada rodin závislá. Většina imigrantských komunit v diasporách posílá ze svého výdělku zpátky do země původu pravidelně velkou část peněz, aby tím pomáhaly svým příbuzným. I toto je důležitý aspekt migrace.
KV: Lidem v některých regionech jednoduše už nezbývá nic jiného než se přesunout, je to často otázka holého přežití. V důsledku klimatické změny, rostoucí populace a často velmi omezené schopnosti rozvojových zemí řešit elementární problémy obyvatel se stále více lidí bude dávat do pohybu. Hlavním důvodem budou nesnesitelné podmínky k životu. V mnoha regionech nebude dostatek pitné vody, úrodné půdy, a tedy dostatečné zemědělské produkce. Naší odpovědností je těmto lidem pomoct, protože za klimatickou změnu neseme odpovědnost všichni.
Je možné, aby se část světa, která je klimatickou změnou poškozena nejvíce, chovala udržitelně a zároveň ekonomicky rostla, budovala si infrastrukturu a mohla se dále rozvíjet? Je to v rozporu, nebo se to dá nějakým způsobem kombinovat?
KV: Já jsem přesvědčen, že je nezbytné takovou cestu najít. Ekonomický rozvoj, který africké země v současnosti zažívají, bude pravděpodobně pokračovat. Vzhledem k technologické vyspělosti dnešního světa je možné poměrně efektivně eliminovat negativní dopady ekonomického rozvoje na životně důležité přírodní zdroje. I za cenu vyšších nákladů bychom se měli snažit chudším africkým zemím pomoct implementovat ekologicky šetrné moderní technologie, aby ekonomický růst šel cestou minimální destrukce přírodních zdrojů.
JZ: Já bych k tomu dodal, že zcela zásadní je uvědomit si, že to nejlepší pro Afriku je, aby dosáhla plné industrializace a snižovala se sociální nerovnost. Představa „nerůstu“ v africkém kontextu je naprosto naivní a pro africké obyvatelstvo by mohla být destruktivní. Takže klíč vidím v industrializaci a zmenšování sociálních nůžek, které jsou v řadě afrických zemí neuvěřitelně rozevřené – typickým příkladem je opět Nigérie. Samozřejmě při tom musí docházet k co nejmenší destrukci životního prostředí. Je to běh na generace.
Myslíte si, že nová česká strategie pro Afriku i případně debaty, které probíhají na evropské úrovni o potřebě nového přístupu k Africe, vnímají komplexnost problémů, o kterých jsme se bavili? Mám pocit, že evropské země spíše reagují až na poslední důsledek problémů – tedy migraci přes Středozemní moře nebo Turecko. A zpravidla to dělají formou bilaterálních dohod s Tureckem či Tuniskem.
JZ: Obávám se, že česká strategie pro Afriku přichází pozdě. Patrně nám někdo v EU „poradil“, že bychom se měli také zajímat o Afriku, například kvůli potřebě hlasů v OSN. Evropská unie a USA vidí, že jim v tomto směru ujíždí vlak. Na straně druhé jsem rád, že se začaly dávat různé věci do pohybu. Bylo každopádně škoda, že všechny české vlády od pádu komunismu až do současnosti Afriku takřka ignorovaly. Přitom ČR má na co navazovat a co nabídnout. Zájmem celého vyspělého světa by měla být industrializace Afriky se vším, co to provází, jen tak lze přispět ke snížení porodnosti, zvýšení kvality života, lepšímu přístupu ke vzdělání a zdravotnictví, a v důsledku ke snížení migrace. Romantizaci africké chudoby považuji za zločin… Ale je pravda, že vždy reagujeme na nějaké události a trendy, aniž bychom měli dlouhodobou, ucelenou koncepci.
Ve své akademické praxi se pokoušíte o propojení přírodních a společenských věd. Jak se vám to daří?
JZ: Kryštof Verner mě přizval do projektu mapování Etiopie, konkrétně regionu Sidama na jihu země. Výstupem by měla být komplexní geografie tohoto regionu. Dlouhodobě se ale chceme věnovat celé řadě projektů v oblastech migrace, klimatické změny a sucha. Ty jevy jsou totiž natolik komplexní, že si člověk nevystačí s jednou disciplínou nebo jedním přístupem. Logicky se tak nabízí nějaká míra spolupráce nejen napříč společenskými vědami, ale i těmi přírodními. Jsme pořád na začátku, ale do budoucna je plánujeme čím dál více propojovat.
KV: Přírodní procesy, které v minulosti formovaly geologické prostředí a krajinu, bezprostředně ovlivňují každodenní život člověka, a to od kulturních aspektů přes historii po společenský vývoj. Člověk v první řadě využívá atributů, které příroda poskytuje. Každý region má svá specifika a ta je třeba zkoumat z různých úhlů pohledu.
Četl jsem, že pracujete na projektu geologické a hydrogeologické mapy Etiopie, na němž spolupracujete přímo s etiopskou vládou. Můžete přiblížit, o co jde?
KV: Naší partnerskou organizací je v první řadě etiopské ministerstvo vodárenství a energetiky. Aktuálně v Etiopii společně řešíme tři velké projekty, které jsou financovány z prostředků české rozvojové spolupráce. Etiopie patří v tomto smyslu pro Českou republiku mezi pět prioritních zemí. Hlavním cílem našich rozvojových projektů je komplexní zhodnocení geologického a hydrogeologického prostředí ve vybraných částech Etiopie, a to včetně analýzy zásob podzemních vod nebo tvorby nových územních a krajinných plánů. Výsledky pomohou dostupnosti pitné vody, udržitelnému a efektivnímu zemědělství, rozvoji místní infrastruktury a v neposlední řadě také ochraně místních obyvatel před geologickými riziky, jako jsou sesuvy půdy nebo eroze. Ty informace jsou důležité jak pro úřady na federální úrovni, tak pro menší samosprávní jednotky a lokální komunity.
Důležitý je projekt geologické a hydrogeologické mapy celé Etiopie v generalizovaném měřítku 1 : 1 000 000, což spočívá v integraci všech dosavadních mapových výstupů a nového geologického a hydrogeologického mapování. V podstatě poslední takto podrobný výstup byl vytvořen v sedmdesátých letech minulého století. Jedná se o poměrně unikátní dílo, které bude dostupné také v on-line interaktivní formě. Pro nás i Českou republiku je to v kontextu rozvojové pomoci velká příležitost. Tvoříme novou koncepci geologické a hydrogeologické stavby pro zemi, která je čtrnáctkrát větší než Česká republika. Půjde o materiál, ze kterého bude moct čerpat etiopská státní správa, odborné komunity a univerzity i nevládní organizace působící v oblasti ochrany vod a zemědělství. Na tyto naše aktivity pak navazuje třetí projekt, kterým je analýza zásob podzemních vod ve vybraných regionech jižní Etiopie s využitím nástrojů geostatistiky a umělé inteligence. Přitom bychom rádi zohlednili dopady klimatických změn.