Foto U.S. National Archives, CC0 1.0
„Význam Afriky ve světě v posledních letech roste. Afričané mají potenciál k rozvoji v souladu se svými vlastními formami uznání potřeb, zájmů a hodnot a prohlubují vzájemné vztahy s partnery z různých částí světa“, píše v knize Africké století filozof Marek Hrubec. Vývoj poslední doby tento trend potvrzuje, africkým zemím je věnována stále větší pozornost. Země, které byly ještě před pár lety na okraji pozornosti, jsou předmětem zájmu hned několika světových mocností a jejich relevance na mapě světa roste.
Na země tohoto kontinentu také výrazněji dopadají mnohé globální výzvy dneška a nadcházejících dekád. Od klimatické krize, přes migraci, externality globálního kapitalismu až po přeměnu geopolitického řádu. To souvisí i s řadou vážných a neprávem opomíjených konfliktů a společenských procesů, kterými mnohé státy a regiony procházejí.
O několika z nich jsem hovořil se spoluautorem a editorem výše zmíněné knihy – afrikanistou Janem Záhoříkem a geologem Kryštofem Vernerem, který vede několik unikátních rozvojových projektů, včetně vytváření geologických map etiopských regionů. Oba experti v afrických zemích dlouhodobě působí a mají, zejména na region Afrického rohu, silné vazby. Jan Záhořík se dlouhodobě zabývá například tématy československo-afrických vztahů, evropským kolonialismem a konflikty v Africe. Kryštof Verner pak problematikou geologických rizik, jako jsou sesuvy či eroze zemědělské půdy nebo negativními dopady těžby nerostů na životní prostředí. Přinášíme první ze série rozhovorů.
Od roku 2020 došlo v Sahelu, západní nebo střední Africe už k devíti pučům, naposledy letos v srpnu v Gabonu. Můžeme očekávat další vlnu převratů?
Jan Záhořík (JZ): Situace v Sahelu je vyústěním francouzské neokoloniální politiky. Paříž si po desetiletí udržovala při životě „své“ režimy kvůli přístupu k nerostným surovinám, nebo z důvodu kontroly strategického území. To, že dochází k sérii převratů v Mali, Burkině Faso, Guineji, Nigeru, tak není úplně překvapivé. Gabon byl trochu jiný případ, tam šlo spíše o „rodinný“ byznys. Ale samozřejmě ten trend zde je, nedivil bych se, kdyby se v blízké budoucnosti něco přihodilo třeba v Čadu. Je to součást trendu odklonu od závislosti na bývalých koloniálních mocnostech směrem k multipolarismu. Do toho zapadá vzestup popularity skupiny BRICS a snaha řady afrických států se do tohoto uskupení dostat.
To koreluje i s průzkumy veřejného mínění, které naznačují, že důvěra vůči zastupitelské demokracii napříč kontinentem klesá. Naopak stoupá aktivní podpora vojenským formám vlády.
JZ: Nedivím se tomu. Je totiž otázkou, zda mladí lidé a zejména pak ti z nízkopříjmových rodin, což je v těch zemích, které jsem zmiňoval, většina obyvatel, přišli nějak do kontaktu s „demokracií“. To, že se v západních médiích nějaká země označí za „demokratickou“ a jiná za nedemokratickou, neznamená, že se v té první žije lépe a v druhé hůře. Lidé mají obecně tendenci měřit svou spokojenost přes své žaludky. Pokud nemáte co jíst, je vám demokracie k ničemu.
Čína nepřemýšlí v horizontu čtyřletého vládního období jako my. Přemýšlí ve staletích a nemá problém zainvestovat v tento okamžik stovky miliard dolarů do toho či onoho, protože ví, že se jí to vrátí za padesát nebo sto let.
V celé řadě afrických zemí můžeme pozorovat absenci toho, čemu se říká „accountability“ – tedy vyvozování odpovědnosti za skutky veřejně činných představitelů. Když nějaký činovník v Nigerii zpronevěří pět milionů dolarů, nic se mu nestane. Není nikým popoháněn k zodpovědnosti. Naději vidím v narůstající industrializaci kontinentu a formování africké občanské společnosti. Ta se většinou tvoří právě ve městech, mezi lidmi, kteří mají nějaké vzdělání a mají nějaká očekávání od fungování státu a veřejné správy. Takže vidím potenciál v rozvoji občanské společnosti v těchto zemích.
Kryštof Verner (KV): Souhlasím, čím silnější občanská společnost, tím je odolnější i stát.
Proč je v tomto ohledu podle vás klíčová industrializace kontinentu?
JZ: Industrializace je klíčem k mnoha dalším průvodním jevům. Když tyto země zůstanou primárně rurálními a venkovskými, těžko můžeme požadovat nějakou změnu, která povede k zocelení občanské společnosti a nastavení zrcadla establishmentu. Jsou to vzájemně propojené nádoby, které takto musíme vnímat.
Výrazné vzedmutí občanské společnosti proběhlo právě například v Nigérii, kde bylo silné hnutí proti policejnímu násilí a zneužívání moci, což se nakonec odrazilo i v letošních prezidentských volbách a v kampani Petera Obiho. Můžeme něco podobného očekávat i jinde?
JZ: Určitě, toto vzedmutí společnosti je stále silnější, ať už v Nigérii nebo třeba Ugandě. Stále to ale do velké míry naráží na moc peněz. Nicméně je to otázka času, protože ty procesy už se rozbíhají. Můžeme uvést několik příkladů: Ghana, Senegal, Botswana, Tanzanie, svým způsobem Keňa. Určitě bychom našli víc a víc příkladů. Je to otázka vývoje. Já jsem v tomto smyslu takzvaný „afrooptimista“. Je třeba si uvědomit, že ty státy jsou často velmi mladé a získaly nezávislost relativně nedávno. Když se podíváme na vývoj v Evropě, tak ty státotvorné a národotvorné procesy trvaly několik set let a vyústily ve dvě největší války v dějinách světa. Africké státy jsou často staré třeba šedesát nebo sedmdesát let.
KV: Souhlasím, je to proces na další dekády. To si dobře uvědomuje i zbytek světa, zejména Čína, která v takovémto horizontu uvažuje. Pro Peking je enormně důležitý růst vlivu v afrických zemích a jedním z efektivních nástrojů je financování výstavby místní infrastruktury. Touto formou má státní aparát těchto zemí pod kontrolou, dobře vidí pod pokličku strategických politických rozhodnutí a může je ovlivňovat ve svůj prospěch. Jsem přesvědčen, že význam afrického regionu se s přihlédnutím k předpokládanému ekonomickému rozvoji v poměrně blízké budoucnosti výrazně zvýší. Geograficky má ale k Africe nejblíže právě Evropa, a proto bychom v současné době měli hledat spojence na africkém kontinentě.
Vztah mnohých afrických vlád, potažmo obyvatel vůči Číně je často skloňován jako „neokoloniální“. Jaký je váš pohled a zkušenost?
KV: Čína, ale i Rusko se dnes všemožně snaží získat přístup k informacím o nerostných surovinách a vlastní těžbě na africkém kontinentu. V tomto smyslu je vztah mnoha afrických vlád k Číně pragmatický. Většina zemí Čínu neadoruje, nicméně Peking s ohledem na své eminentní zájmy přináší peníze. V těchto zemích vědí, že to s sebou do budoucna nese negativa a rizika, ale nic jiného jim často nezbývá, protože západní země až na výjimky investice tohoto druhu a výše neposkytují. V kontextu současného geopolitického vývoje je však pro vzájemné budoucí vztahy nezbytné dělat s africkými zeměmi více a posílit zde v dobrém smyslu slova svůj vliv.
JZ: Ve většině afrických zemí jsou Číňané velmi aktivní a staví tam páteřní infrastrukturu. Jakákoliv dálnice v Africe, po které dnes pojedete, bude pravděpodobně postavena Čínou. Nemůžeme někam přijít a říci: „my vám tady něco postavíme, ale nesmíte se kamarádit s Pekingem.“ Takhle to nefunguje. Můžeme ale jít cestou pozitivního příkladu, poskytovat kvalitnější produkty a služby, než jsou ty čínské. Situace je dnes nesrovnatelná s tím, jaká byla před třiceti lety. Africké země si dnes mohou vybírat z širokého spektra mocností, se kterými mohou navazovat partnerství.
KV: Jsem přesvědčen, že v tomto ohledu je nesmírně důležitá investice do vzdělání. Člověk získává jednak nové odborné znalosti, učí se kritickému a tvůrčímu myšlení, v pozitivním smyslu nasává kulturní zvyklosti a mentalitu země, kde studuje. Přirozeně také získá blízký vztah k zemi, kde studuje.
JZ: V jednom projektu jsem mapoval působení bývalých afrických studentů v Československu z perspektivy toho, čemu se říká „transfer of knowledge“. Vysledoval jsem, že Česká republika neumí s těmito bývalými studenty pracovat. Stali se z nich přitom významní podnikatelé, ministři ve vládách a tak dále. Čína to ale umí, každoročně tam dostuduje několik desítek tisíc lidí a velmi pečlivě si je vychovávají. Dělají to z toho důvodu, že se pak vrátí zpět do svých zemí a mohou se z nich za několik let stát třeba ministři nebo vysoce postavení činitelé. Tím se upevňují vazby mezi těmito zeměmi.
Tady musím být kritický vůči všem polistopadovým vládám, které na tuto roli rezignovali a neumějí s tím pracovat – na rozdíl třeba od Německa. A přitom těch studentů, kteří prošli Československem v sedmdesátých nebo osmdesátých letech a jsou stále na vysokých pozicích, je spousta. Mnozí z nich přitom stále hovoří velmi dobře česky. Tohoto by se mělo daleko lépe využít. Tady se nebavíme o pár jedincích, ale stovkách lidí. Čína nepřemýšlí v horizontu čtyřletého vládního období jako my. Přemýšlí ve staletích a nemá problém zainvestovat v tento okamžik stovky miliard dolarů do toho či onoho, protože ví, že se jí to vrátí za padesát nebo sto let.
Já to teď záměrně zjednodušuju, ale tak nějak to v podstatě je. To, že se cestou ztratí miliarda tady nebo támhle, to nikoho netrápí. Ten výsledek je daleko významnější. My tohle samozřejmě jako Česká republika nemůžeme trpět, ale právě sektor vzdělávání je v mnoha různých oborech něčím, co bychom z dlouhodobého hlediska mohli přetavit v nějaký úspěch. Efekt se může projevit třeba za dvacet let. Zrovna v tomto ohledu bychom se mohli od té Číny i lecčemu přiučit.
Čína si je tedy lépe vědoma současného významu Afriky a proměny mezinárodního řádu na kontinentu?
JZ: Na celém kontinentu v posledních dvaceti letech pozorujeme nástup nových mocností. Nejen Číny, ale i Indie, Turecka, Brazílie a celé řady dalších zemí, které jsou v Africe čím dál viditelnější. Jsou viditelnější zejména ve smyslu financování výstavby klíčové infrastruktury, včetně dálnic, železnic, ale i různých továren nebo elektráren.
Vliv Evropy ale ustupuje. Vlna protifrancouzských nálad v mnoha afrických zemích byla rámována novými vojenskými vůdci jako novodobá fáze africké dekolonizace. Mizející vliv Francie mezitím využila řada jiných zemí – od Turecka a Spojených arabských emirátů až po Čínu, Indii a Rusko. Zažíváme to, co někteří nazývají novým bojem o Afriku?
JZ: Ano, ten už dávno probíhá a Česká republika by tyto trendy měla vnímat a neměla by zůstat stát stranou. Kromě ekonomických a strategických zájmů jde samozřejmě každé straně také o hlasy v OSN, protože Afrika disponuje velkým počtem hlasů. Tento nový boj o Afriku může ale prospět africkému rozvoji, protože bez industrializace není rozvoje, není zvýšení životní úrovně velké části populace. Bez industrializace bude řada lidí nucena své domovy opouštět. Pominu Rusko, jehož působnost v Africe je sektorově omezená a zaměřená především na vojenství a důlní průmysl, a vyzdvihl bych především Čínu a Turecko jako dva hybatele změn, jejichž aktivity v Africe jsou skutečně širokospektrální. Většina letišť, silnic, dálnic a železnic byla postavena právě z čínských či tureckých peněz. Je jasné, že tím obě země posilují svůj vliv v Africe, protože nabízejí také tisíce stipendií africkým studentům a mnoho dalších věcí.
Nemůže ale důsledkem tohoto „boje“ být jen transformace do jiného, „neokoloniálního“ postavení, pouze v režii nových mocností?
JZ: To je samozřejmě legitimní otázka, neidealizujme si působení Číny v Africe. Jde primárně o přístup k surovinám, mnohdy bez ohledu na dopady na životní prostředí. Mnohé projekty jsou navíc provázeny masivní korupcí. Legendární je v tomto případě výstavba železnice Nairobi-Mombasa. Bez infrastruktury to ale nejde, takže z toho Afrika v konečném důsledku profituje. Musí toho ovšem využít správným směrem.
Jaké jsou možnosti „soft power“ České republiky?
JZ: Česká republika má v Africe velmi dobré jméno a česká nebo československá kvalita je stále pojmem. Můžeme proto na kontinentu hrát nějakou roli úměrnou naší velikosti. Rozvojová pomoc ve smyslu vzdělávání, vědy a výzkumu, stavění studní, to jsou samozřejmě všechno úctyhodné a záslužné aktivity. Spolu s tím by ale Česká republika mohla hrát daleko významnější roli a poskytovat mnohem větší investice do klíčové infrastruktury. Ono se to někde děje, ale stále jde spíše o střípky, které reálně nereflektují ekonomický potenciál možných budoucích vztahů České republiky a afrických zemí. Tyto země přitom mají čím dál pestřejší, jak já tomu říkám, „švédský stůl“ partnerských zemí, ze kterého si chtějí vyzobávat. Africké země skutečně nechtějí být plně závislé na jedné mocnosti a usilují o různorodé partnerství napříč světem. Neměli bychom v Africe zaspat. Hrozí totiž, že všechny pozice obsadí Čína a za deset, patnáct let můžeme zjistit, že jsme zplakali nad výdělkem.
Současná vláda, respektive ministerstvo zahraničí, představilo strategii pro Afriku. Jaký na ní máte názor?
JZ: Jsem rád, že po třiceti letech máme konečně nějaký dokument, který se Afrikou vůbec zabývá. Jsem totiž osobně velmi zklamán postojem předchozích vlád. Afriku jsme ze zahraničněpolitického hlediska v podstatě opustili. Na kdysi intenzivní vztahy jsme takřka zapomenuli a kontinent odsunuli někam do tmavého koutu místnosti. To, že jsme zde byli aktivní v období komunismu, neznamená, že jsme si z toho nemohli vzít to dobré a klíčové. Oceňuji, že ministerstvo vůbec s něčím přišlo.
KV: Já nemohu než souhlasit a považuji za velmi pozitivní, že v nové strategii je věnována samostatná kapitola také vzdělávání. Druhá věc je samozřejmě rychlost a hloubka implementace tohoto materiálu do praxe. Pevně věřím, že současná vláda v tomto smyslu podnikne maximum možného.
Já z té strategie měl místy dojem, že je spíše reakcí na odlišný postoj mnohých afrických vlád na současné, probíhající konflikty, v nichž se Západ diplomaticky angažuje. Není to zase jedna z mnoha snah obracet se k Africe jen tehdy, když Evropa, potažmo Západ, po Africe něco potřebuje?
JZ: Ano, tohle je podle mého soudu principiálně špatně. Afričané nejsou hloupí a tohle moc dobře vědí. Nesmíme za žádných okolností k Africe přistupovat z pozice nějakého mentorování. To nemůže nikdy fungovat. Tyto státy mají dnes velmi rozsáhlý „švédský stůl“, ze kterého si mohou vybírat. Mohou si tak říct: „Tihle s námi jednají jako s kusem hadru, tak půjdeme k Číňanům nebo k někomu, komu je to jedno.“ Stejně tak to funguje i v případě války na Ukrajině a v otázkách ruské propagandy. Ta samozřejmě v Africe existuje, ale my si nemůžeme na Afriku vzpomenout jen v momentě, když se nám to hodí. Oni si to samozřejmě budou pamatovat. Musí tady být skutečně dlouhodobá strategie, která ideálně vychází z historických kořenů československé diplomacie. Tradice hydrobiologie a biologie v Etiopii, to je něco velmi zásadního. Která jiná země podobné velikosti se může něčím podobným pochlubit? Na tyto věci musíme navázat a přetavit je v něco konstruktivního. A nejen, když se nám to hodí.
KV: Zvyšování intenzity spolupráce mezi Evropou a Afrikou vnímám jako velmi účinnou obranu proti dezinformačním kampaním, které Rusko a Čína vedou. Pouhé mentorování ze strany Západu opravdu fungovat nemůže. Je třeba africké země přesvědčit, že jsme spolehlivým a důležitým partnerem, kterému je možné věřit. To bude mnohem efektivnější obrana proti aktivitám Ruska a Číny.
Mnoho kritických komentářů, například na Foreign Policy, argumentuje, že Evropa by měla nabízet rovnocenné partnerství, a stejně tak se zajímat i o konflikty na africkém kontinentu, které jsou dlouhodobě přehlížené.
JZ: Na toto téma jsem narazil prakticky kdekoli na africké akademické půdě v posledním roce či dvou. Všichni přitom jako by unisono tvrdili to samé. „Podívejte se, vy jste přispěli svým dílem k pádu Kaddáfího v Libyi.“ Ať už byl jakýkoli, tak sponzoroval půlku afrického kontinentu. Libye tehdy podporovala řadu infrastrukturních projektů v několika zemích. Po jeho pádu se celý region Sahelu stal velmi nestabilní. Jde o negativní důsledky toho, co se stalo před dvanácti lety a čeho jsme byli součástí. Přitom zpravidla dodávají: „A nyní po nás chcete, abychom vám dali podporu ve válce, která je od nás vzdálená tisíce a tisíce kilometrů? Vždyť je to nefér.“ Proto jsem mluvil o tom, že k Afričanům nesmíme přistupovat jako k malým dětem, kterým za něco vynadáme. Svět se vyvinul a vypadá dnes jinak než před třiceti lety.
Afričané mají plné právo si o tom konfliktu na Ukrajině myslet, co chtějí, stejně jako třeba Latinská Amerika. Musíme se zbavit toho „ad hoc“ bratření se s Afrikou. Doufám, že strategie, o které jsme se bavili, bude strategií ve smyslu dlouhodobé spolupráce na desítky let dopředu, která bude mít finanční zázemí a bude probíhat v konzultaci s akademickou půdou nebo občanskou společností.