Foto David Sedlecký, Wikipedia Commons, CC BY-SA 3.0 DEED
Když před třemi lety začala společnost TV Nova posilovat původní obsah své streamovací služby Voyo, jedním z prvních velkých projektů byl životopisný seriál Iveta režiséra a scénáristy Michala Samira. První třídílná část seriálu napsaného na motivy života zpěvačky Ivety Bartošové měla premiéru v květnu 2022, další díly následovaly o rok později a na dokončení Iveta čeká letos v květnu. Ještě, než se tragédie pophvězdy v seriálu definitivně uzavře, přichází Voyo s trojdílným dokumentem Málo mě znáš, který o Ivetě Bartošové a kontextu českého popu doříkává některé zásadní informace v seriálu spíše jen naznačené.
Samirova Iveta v dosavadních šesti dílech možná až příliš trpí dojímáním se nad příběhem naivní holky z venkova, před níž se otevřel celý svět a následně ji spolkl a vyplivl. Osud Bartošové zobrazuje s pomocí kýčovité snové stylizace a vypomáhá si vyhroceně černobílými postavami. Moc nefunguje ani to, že ho zobrazuje jako úplně odříznutý od všeho, co se dělo v české společnosti a soustředí se skoro výhradně na zpěvaččiny toxické vztahy.
Že by ženy měly v popovém průmyslu jakoukoliv autonomii, neplatilo jen o osmdesátkách, ale i v následujících dekádách, a právě na tento aspekt nerovnoprávnosti v kontextu hudebního průmyslu devadesátých a nultých let dokument ústy Anety Martínkové poukazuje.
Dokumentární série Málo mě znáš tak měla nejspíš za úkol optiku o trochu rozšířit. Zhruba čtyřicetiminutové díly v režii Tomáše Kleina, s nímž na scénáři spolupracovali Jana Patočková a Radim Lisa, nepůsobí na první pohled příliš ambiciózně. Na produkci nejspíš nebylo moc peněz, mluvící hlavy střídají archivní záběry z televizního vysílání a ani hosté z řad celebrit jako Tereza Pergnerová, Bára Basiková nebo Lenka Hornová nejprve úplně neslibují, že by dokument mohl jít o moc hlouběji než poněkud plytký seriál.
První díl se soustředí na osmdesátá léta, znovu vypráví magickou story talentované dívenky z Frenštátu pod Radhoštěm, která uhrane normalizační popový průmysl a vystřelí ke hvězdám. Když respondenti mluví o Bartošové, napadají je varianty na přídavná jména „hezká“ a „křehká“, ale postupem času dostávají větší prostor hudební publicisté Pavel Klusák, Jaroslav Špulák nebo Aneta Martínková a Málo mě znáš začne být košatější, komplikovanější a také mnohem zajímavější.
Autenticita v normalizaci
Iveta Bartošová se jak známo nejprve proslavila díky několika duetům s Petrem Sepešim. S o šest let starším zpěvákem tvořili i pár, ale když ten v roce 1985 zemřel při autonehodě, vydala se na sólovou dráhu. Její první velký sólový hit Léto z roku 1986 vypráví o dívce truchlící nad jakousi nespecifikovanou ztrátou a fanoušci si píseň nutně spojili se smrtí Sepešiho.
Splynutí textu písně a osobního života popového interpreta (byť Bartošová se na Létu nijak autorsky nepodílela) bylo pro normalizační československý pop něco úplně nového a dodalo hitu do té doby nevídanou autenticitu. Pop do té doby existoval víceméně ve vakuu, hvězdičky z osvědčených a prokádrovaných stájí protřelých producentů, jako byli František Janeček nebo Ladislav Štaidl, málokdy disponovaly výraznější osobností, což posilovalo husákovský sen společnosti zbavené individualismu.
Bartošová nejprve představovala typologii nevinné a nepříliš sebevědomé „holky od vedle“ – spárování se Sepešim, který byl o dost horším zpěvákem, než byla ona – bylo účelové, a že se z toho vyvinula medializovaná lovestory, samozřejmě jejich naivním písničkám o prvním poblouznění výrazně pomohlo. Později se ukázalo, že Sepeši paralelně udržoval i jiný vztah a v době, kdy byl již po smrti, se jeho partnerce narodil syn.
Sepešiho smrt dodala příběhu Bartošové další vrstvu a tady někde se začala rodit její nová image – dívka, které se v životě dějí tragické věci, z nichž se může tak maximálně vyzpívat. Role oběti se Bartošová už nikdy nezbavila. Platilo to o nerovném vztahu s hitmakerem Ladislavem Štaidlem, pro něhož byla – jak v dokumentu dodává Aneta Martínková – víc prodejním produktem než milující partnerkou, ale i ve všech dalších.
Veřejnost ji jako oběť brala i po únosu Romanem Třískou z roku 1994. Ten nikdy nebyl uspokojivě vysvětlen, soud muže nicméně uznal nevinným, a i dokumentu nezbude než kolem kauzy jen opatrně kroužit, protože je opředena příliš mnoha záhadami. Nicméně z úst zpěvaččiny stylistky se dozvídáme důležitou věc – Iveta se po únosu nenávratně změnila.
Všichni jsme vinni
Když někoho ocejchujete jako oběť, bude to znamenat, že se nad jeho životem můžete dojímat, aniž byste ale měli vůbec nějakou potřebu mu pomoci. To přesně se stalo Bartošové, která se v novém tisíciletí stala vděčným objektem zájmu bulváru, jenž se ochotně pásl na jejích psychických i rodinných problémech. Tady dokument přesně pojmenovává zdivočelou éru, v níž palcové titulky s informacemi ze zpěvaččina života vyprodávaly náklad Blesku a dalších tiskovin. Autenticitu obsaženou v písních zneužil devadesátkový bulvár pro svoji vlastní hru.
Bartošová se ve skutečnosti snažila dát svůj život dohromady – rozešla se s tyranským Štaidlem, chtěla znovu nakopnout svoji uhasínající kariéru, ale český popový průmysl ji měl už pevně zaškatulkovanou a dovolil jí tak maximálně hrát pořád dokola tu stejnou roli romantické naivky. Živobytí jí zajistily papundeklové muzikály, které pohřbily šanci na cokoliv umělecky ambicióznějšího.
Připodobnění Ivety Bartošové k „princezně“ se v Málo mě znáš opakuje hned několikrát. Sedí k jejímu trochu nadpozemskému vystupování i rychlému, pohádkovému vzestupu na kariérním počátku. Princezna je nicméně v klasických pohádkách odsouzena k čekání na vysvobození princem, skoro nikdy nemá šanci vydobýt si cokoliv vlastní snahou a očekává se od ní pasivita.
Že by ženy měly v popovém průmyslu jakoukoliv autonomii, neplatilo jen o osmdesátkách, ale i v následujících dekádách, a právě na tento aspekt nerovnoprávnosti v kontextu hudebního průmyslu devadesátých a nultých let dokument ústy Anety Martínkové poukazuje. Nakonec neplatilo to jen tam – erupce svobody a nevídaných možností se týkaly hlavně mužů, od žen se čekalo, že budou dál konzervativně naplňovat svoji příslušnou a jasně definovanou roli, ať už jako ozdoby mužů, matky jejich dětí nebo případně jejich pečovatelky. V této představě o ženských rolích ostatně žijeme dodnes.
Pavel Klusák si v závěru povzdechne, že publicisté jeho generace měli možná věnovat víc pozornosti dobovému českému popu a poukazovat na jeho problematické aspekty, mezi něž patří i zacházení s ženami. S časovým odstupem se všechno zdá přehlednější a jednodušší, dokument Málo mě znáš si poctivě odškrtává všechny známé zápletky ze života Bartošové, ale navíc se mu daří pojmenovávat věci, které obyčejně v domácím popu přecházíme bez reflexe.
Bartošová zpívala kýčovité romantické slaďáky o touze po pravé lásce, sama ale žila uvězněná ve stereotypech, které udržovaly její desky v prodejích. A když se z ní stalo sousto pro dravý bulvár, zastal se jí málokdo. Tereza Pergnerová v závěru dramaticky říká, že na její smrti máme podíl tak trochu všichni, zní to možná pateticky, ale zase tak vzdálené pravdě to není.
Jeden z posledních hitů Bartošové je pseudoromantická píseň Tři oříšky od Karla Svobody. Je o dívce, která čeká na pohádkový zázrak. Ten ale v případě zpěvačky nikdy nepřišel a na konci dubna 2014 si vzala život. Dokument Málo mě znáš pomáhá pochopit, že za tragédií bylo i něco víc než jen údajné životní selhání jedné ženy, která nebyla připravena na nesmlouvavý svět hudebního byznysu. Co když ve skutečnosti ani nikdy neměla šanci?
Autor je redaktor Alarmu.