Foto Shaine Mata, CC BY-NC 2.0
Česká centrální banka lehce snížila úrokovou sazbu, hypotéky mírně zlevnily a developeři plánují zdražit byty v průměru o 4,5 procenta. Důvodem nejsou rostoucí náklady, ale takzvané oživení trhu a rostoucí poptávka. Jinými slovy developeři vycítili příležitost lidi víc oškubat a více si nahrabat. Ostatně prakticky každý předchozí rok je lemován zprávami o rekordních ziscích developerů, za které nakupují nové pozemky, na nichž staví nové předražené komplexy. Krize je problém pouze pro chudé.
V České republice máme v posledních letech jedno z nejméně dostupných a nejdražších bydlení v Evropě, kdy za tuto elementární lidskou potřebu, bez níž není možné žít, platíme absurdní ceny. Kdyby developeři zkusili něco podobného jinde v Evropě, dávno by se pořádaly referenda o jejich vyvlastnění. V Česku se však ujala teze, že je bydlení čistě soukromá záležitost, o kterou se buď nějak postaráte sami, nebo máte smůlu.
Dalších pár set bytů by přinesla miliarda, za kterou chce město postavit lanovku na plašení havranů.
Pravidelně v průběhu roku vycházejí články, které nás informují, že Česko vévodí žebříčku nedostupnosti bydlení v Evropě. Třeba v loňském roce byla Praha třetí nejdražší po Amsterdamu a Bratislavě, kdy na pořízení malého bytu o 70 metrech čtverečních bylo v hlavním městě potřeba 13 ročních průměrných platů. V letošním roce se na tom nezměnilo samozřejmě nic.
Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy zpracoval v letošním roce studii, ve které podle různých charakteristik srovnával Prahu s vybranými městy Evropy. Jednou z těchto charakteristik byla dostupnost bydlení, a to jak vlastnického, tak bydlení v nájmu. V Česku převládá podobně jako ve zbytku bývalého východního bloku vlastnické bydlení, kdy skoro 80 procent lidí bydlí takzvaně ve vlastním. Pokud je tedy možné přistoupit na tezi, že smrtelný člověk může skutečně něco vlastnit.
Česká republika, největší slum ve středu Evropy
Navzdory této orientaci to neznamená, že by u nás bylo snadné si byt pořídit. Jak ukazují statistiky výše, je to přesně naopak. Nemovitosti jsou v Česku jedny z nejdražších. Dle zmíněné analýzy IPR je dostupnost vlastního bydlení v hlavním městě nejhorší po Amsterdamu a Barceloně. A jak asi tušíte, když se podíváme na dostupnost nájemního bydlení, situace se nezlepší.
V Praze je situace nejhorší, kdy za průměrný nájem zaplatí člověk v Praze největší část svého průměrného příjmu: okolo 40 procent. Ve zmíněné Barceloně to bude 30 procent a v Amsterdamu dokonce jen 17 procent. Sice si tam nekoupíte byt, ale pronájem vás nezruinuje a vy můžete žít v jednom z nejlepších evropských měst jako člověk.
Podobně se to má s jinými etalony kvality života. Koupit si nový byt ve Vídni je drahé, i když ne tak jako v Praze, ale průměrný pronájem se rovná zhruba 12 procentům průměrné mzdy. To je jako byste v Praze nebo v Brně platili za pronájem bytu necelých pět tisíc korun. A podobné je to v Kodani nebo ve Stockholmu.
Bydlení je problém všude, ale málokde je to takový Klondike jako v Česku, kdy se ze základní lidské potřeby mít střechu nad hlavou stal luxus. Investice a nikoli právo. Regulace je zde mizivá, nájmy mohou být jakékoli, práva nájemců jsou minimální a smlouvy na jeden rok standardem. Povinnost vlastníků pronajímat byty, tak jako je tomu v civilizovaném světě, zde přitom neexistuje. Z toho pak také plyne, že v Česku máme statisíce neobydlených nemovitostí, přičemž majitele těchto nemovitostí nikdo nenutí je pronajmout nebo prodat, ani nejsou za jejich prázdnotu penalizováni. Což nejsou praktiky totalitních režimů, ale běžné zákonné metody různých nejen evropských zemí, v nichž současně často platí různá omezení na maximální výše nájmů.
Máme štěstí, že podobně nepřistupujeme k pitné vodě. Být to jako s bydlením, skoupili by přehrady a vrty developeři. Kdyby se rozhodli, že vodu někde poskytovat nebudou, tak by nebyla. Většinou by vodu distribuovali po kapkách v ceně zlata a její cenu pružně měnili podle toho, jak by zrovna rostly mzdy. Aby voda byla vždy předražená, vzácná a prakticky nedostupná. Bylo by to šílené, ale takto funguje v České republice takzvaný trh s bydlením, který ze všeho nejvíce připomíná lichvu.
Stačí zabrousit do materiálů a vyjádření samotných developerů. Na portálu Estate, který se věnuje developerům a nemovitostem, se tak od jednoho z nich dočtete, že „spousta developerů z Prahy dnes hledá investiční příležitosti v Brně, protože procentuální nárůst hodnoty na metr čtvereční je v Brně nejvyšší. To znamená, že zhodnocení kapitálu vychází v Brně velmi dobře.“ Jinými slovy developer říká, že v Brně se dají lidé momentálně na bydlení oškubat nejlépe. Za levno postavíte, za draho prodáte.
To doplňují zprávy, podle nichž Brno prakticky v cenách nemovitostí dohnalo Prahu, tedy jedno z nejhorších míst k bydlení v Evropě, a současně lokální brněnské zprávy, že si lidé v Brně nemohou byty dovolit, nicméně developeři zlevňovat neplánují. Jejich lichvářskou hantýrkou: nárůst hodnoty z metru čtverečního si rozhodně od huby neurvou. Tím nárůstem hodnoty jsou vaše peníze a vaše potřeba bydlet.
Ve stejném textu avizují, že se ceny za byty přiblíží Vídni. Tím chtějí říct, že absolutní cena bude stejná jako u sousedů, v zemi, kde je průměrná nominální mzda oproti české skoro trojnásobná. V zemi, kde za o něco více než desetinu tamní hrubé mzdy můžete bydlet v pronájmu v hlavním městě.
Nový moderní trend: hlad
Vskutku kuriózní jsou pak úvahy zdivočelých developerů, realiťáků a médií, že mají lidé větší zájem o malé byty. Mají, protože si nic většího, kam by se mohli vejít i s rodinou, nemůžou dovolit. A tak se upíšou na zbytek života ke splácení 2+kk. Média sice píšou, že tine house je moderním trendem dostupného bydlení, ale to je asi podobně moderním trendem jako slum na předměstí slepený z lepenky. Příště můžeme oslavovat, že je moderním trendem hlad. Zprávy, že v Česku kolabuje porodnost nejsou zas takovou záhadou. Kde by ty děti asi tak měly vyrůstat?
Situaci by šlo řešit různě. Třeba by developeři prostě zlevnili a stát by jejich lichvu začal regulovat. Nebo by obce a stát začaly opravdu masivně stavět, pronajímat a snižovat tak aktivně ceny nájmů ve městech, že by existovaly limity na výši nájmu a současně povinnost byty a domy pronajímat. Tomu ale také nic nenasvědčuje.
Místo toho například Brno vymýšlí, jak vyřadit z žádostí o byt co nejvíce lidí nebo pronajímá městské byty za ceny, které jsou někdy vyšší než ty tržní. Projekt zabydlování lidí bez domova město dávno potopilo, protože lidé bez domova jsou varováním pro ostatní, pokud se nespokojí s moderním trendem 1+kk za doživotní výpalné, tedy hypotéku.
Brno by také mohlo samo stavět vlastní byty. Peněz má dost. Průměrná cena výstavby jednoho bytu je zhruba tři miliony korun. Pokud by Brno místo zbytečné hokejové haly za sedm miliard postavilo byty, stačilo by to na bezmála dva a půl tisíce nových bytů. Dalších pár set bytů by přinesla miliarda, za kterou chce město postavit lanovku na plašení havranů. Samozřejmě by šlo peníze utratit jinak, třeba za stavbu chybějících školek, škol a gymnázií. Ale to by město a potažmo stát museli řídit lidé s elementární empatií, kteří tuší, co je pro život důležité.
Pro politiky je bydlení nepochopitelné téma. Většina zavedených politických stran na lokální úrovni fungovala jako realitní agentura, která převáděla městské domy a pozemky do osobního vlastnictví straníků, jejich příbuzných a známých. Bytové nouzi tak politici hlásající osobní odpovědnost nerozumí. Ostatně každé město je těmito kauzami zasaženo a kauzy brněnské primátorky a dalších členů ODS spojených s bydlením jsou neustálou součástí politiky města, kde si lidé nemohou dovolit žít.
Autor je redaktor Alarmu.