Foto Marjan Blan, Unsplash
Navzdory očekávání, že přes dva roky probíhající válka s Ruskem vyvolá na Ukrajině nárůst radikálních nacionalistických tendencí, se tak nestalo. Současný prezident Volodymyr Zelenskyj je opatrnější než jeho předchůdci a snaží se přiživování ukrajinského nacionalismu vyvarovat. Na Ukrajině je nicméně stále přítomný kult ukrajinského fašisty Stepana Bandery, který s Organizací ukrajinských nacionalistů plánoval vytvořit za druhé světové války samostatnou etnicky čistou Ukrajinu. Kvůli tomu jeho skupina zpočátku kolaborovala s nacistickým Německem, proti kterému se nicméně později obrátila. Ukrajinský historický diskurs ovšem Banderu rámuje jako národního hrdinu. I politici z demokratických prozápadních stran vzývali jeho kult jak během oranžové revoluce, tak během Euromajdanu.
V kontextu současného konfliktu se tento kult přesunul z mainstreamu spíše do okrajových sfér. I tak ale stále škodí a už jeho samotná existence nahrává ruské propagandě, kterou pak přenáší do českého kontextu populisté jako Tomio Okamura. Ten v nedávném rozhovoru pro Novinky tvrdil, že ukrajinský režim nesplňuje demokratické parametry, a šířil strach, že ukrajinští uprchlíci vzývají právě Banderu. Stejnou rétoriku využívá i slovenský premiér Robert Fico. „Metody těchto politiků a ruské propagandy jsou podobné. Začínají obyčejně pravdivou, nicméně negativní informací obecnějšího rázu, ovšem její následná konkretizace a popis její geneze už bývá smyšlený nebo zásadním způsobem zkreslený,“ říká ukrajinista z Masarykovy univerzity v Brně Petr Kalina.
Zvýšila se s probíhající válkou na Ukrajině nějak míra nacionalistických projevů? Dochází k radikalizaci Ukrajinců?
Překvapivě jsem nezaznamenal, že by se ukrajinská společnost nějak radikalizovala. Je možná trošku zvláštní, že radikálně nacionalistické tendence jsme na Ukrajině mohli vidět spíše před válkou, a to zejména během prezidentování Petra Porošenka. Ten tyto nálady silně rozdmýchával. Současný prezident Volodymyr Zelenskyj je na rozdíl od něj trošku opatrnější. Je logické, že radikální ukrajinský nacionalismus nepřiživuje, protože je původem rusky mluvící Žid.
Ukrajinci si po napadení své vlasti uvědomili, že jejich politika vůči národnostním menšinám nemůže už nadále být tak málo tolerantní, jak bývala.
To samozřejmě neznamená, že by se se Zelenským nacionalistické tendence ze společnosti vytratily. V některých sférách jsou stále živé a velmi silné. A Zelenskyj a vláda proti nim nijak aktivně nevystupují, protože se bojí, že by ztratili podporu. Můžeme ale říct, že celkově tyto tendence zeslábly a přestávají být celospolečenským narativem, jak tomu bylo dříve.
Čekal bych přesný opak. Čím si vysvětlujete, že válka s dlouholetým nepřítelem – a z ukrajinského pohledu historickým utlačovatelem – nezpůsobila nárůst nacionalismu?
Jedno z mých vysvětlení zní, že Ukrajinci si po napadení své vlasti uvědomili, že jejich politika vůči národnostním menšinám nemůže už nadále být tak málo tolerantní, jak bývala. Začali hledat cesty, jak žít s jinými národnostmi, a pomalu se smiřují s tím, že Ukrajina zůstane mnohonárodnostním státem. Ale chápat to tak, že by upouštěli od koncepce unitárního státu, by bylo chybné. To samozřejmě nelze říct o vztahu s Ruskem. Zloba a hněv na ruský lid, a dokonce i na ruštinu, je stále opravdu velká. Když mluvím o ústupu nacionalismu, myslím vztah s maďarskou menšinou nebo postoj k Rusínům. Revidují se i historické vztahy Ukrajinců a Židů. Právě to, jak moc napjaté donedávna byly, se ukazuje na tom, že Izrael projevil určitou neochotu Ukrajinu vojensky podpořit.
Vztah Ukrajiny k národnostním menšinám můžeme ilustrovat na příkladu Rusínů. Ukrajina je totiž jediný stát s rusínskou menšinou, který odmítá uznat existenci rusínské národnosti a tento lid, jenž se sám jako národ identifikuje, považuje za pouhou etnickou skupinu, která je součástí ukrajinského národa. Tvrdí, že jde o vymyšlenou národnost a že Rusíni jsou podporováni Ruskem v separatismu. Důsledkem toho je, že se na Ukrajině mnoho lidí bojí k rusínské národnosti přihlásit. Přitom jiné země, kde žijí Rusíni, tuto národnost bez problému uznávají. V Polsku, na Slovensku, v Maďarsku i v Srbské Vojvodině jsou plnohodnotnou národnostní menšinou. Ve Vojvodině je dokonce rusínština jedním ze čtyř úředních jazyků a můžete si tam jakýkoliv oficiální nápis přečíst i v rusínštině.
Je to vlastně absurdní, protože za ukrajinského národního obrození v 19. století zažívala Ukrajina v carském Rusku analogickou situaci. Státní moc tvrdila, že žádný ukrajinský národ ani ukrajinský jazyk neexistuje a že jde o pouhé odnože ruského národa a ruštiny, což jak víme, v Rusku do značné míry přetrvalo do dnešní doby. Ukrajina se nyní k Rusínům bohužel chová podobně jako Rusko k ní.
Na Ukrajině je stále silný kult ukrajinského fašisty Stepana Bandery, který je považován za národního hrdinu. Jak do upadajícího nacionalismu zapadá adorace fašisty?
Je diskutabilní, do jaké míry Organizaci ukrajinských nacionalistů, kterou Stepan Bandera určitou dobu vedl, můžeme označit za fašistickou. Je pravda, že jejich postuláty definované ideologem Dmytrem Doncovem nám v mnohém mohou připomínat manifesty italských fašistů. Nesmíme také zapomenout na kooperaci těchto nacionalistů s nacistickým Německem. Ta ale trvala jen do určité doby, kdy se to hodilo pro jejich cíle. Organizace poté otočila a naopak bojovala proti nacistům. Pokud bych to ale měl zjednodušit, jejich ideologie opravdu připomíná spíše fašismus než německý nacismus.
Sám Stepan Bandera je ovšem jen ikonou, za kterou se skrývá především činnost Organizace ukrajinských nacionalistů. Sám Bandera se totiž za války žádného nelidského zvěrstva nedopustil, ani k němu nevydal příkaz, protože jej nacisté zavřeli do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Což neznamená, že tyto zločiny nebyly v souladu s jeho vizí způsobu boje. Bandera je tedy především symbolem a ztělesněním činnosti Organizace ukrajinských nacionalistů, respektive její ozbrojené složky – Ukrajinské povstalecké armády.
Ukrajinci ho vidí jako národního hrdinu, jímž z určitého pohledu Bandera skutečně byl. Pro Ukrajince to je člověk, který bojoval za jejich nezávislost. To ale není celá pravda. Musíme totiž vidět všechny ty obludnosti, které Organizace ukrajinských nacionalistů páchala. Obzvláště děsivá je ideologie, kterou se řídila. Nezávislá Ukrajina by podle nich totiž měla být etnicky čistým státem, na čemž aktivně pracovali za druhé světové války. Halič a Volyň chtěli očistit od všech neukrajinců, od všech Poláků, Židů a do značné míry i Čechů. Podotýkám, že se nejednalo zdaleka jen o vojenské oběti z různých samozvaných armád, které na západní Ukrajině tehdy operovaly. Byli to obyčejní civilisté, kteří přišli o život jenom kvůli své národnosti. Mnoho Ukrajinců, se kterými jsem mluvil, o těchto hrůznostech ani neví. Vidím to především u studentů z Ukrajiny, kteří studují na naší univerzitě a se kterými jsem takřka v denním kontaktu.
Co s tímto kultem udělalo vyhlášení samostatné Ukrajiny?
Obdiv k Stepanu Banderovi zaznamenal po roce 1991, kdy Ukrajina získala samostatnost, poměrně zajímavý vývoj. Předtím byl totiž Banderův kult vždycky silnější na západní Ukrajině, především v Haliči a na Volyni. Historický rozdíl je v tom, že tyto západní země nebyly v meziválečné době součástí Sovětského svazu, nýbrž Polska.
Pamatuji si, jak jsem byl na návštěvě v centru téhle oblasti, ve Lvově, po přelomu nového tisíciletí. Banderovi příznivci a někdy i samotní bývalí členové Organizace ukrajinských nacionalistů, kterých tehdy bylo ještě dost naživu, pořádali každý týden pravidelné demonstrace. Sám Bandera má ve Lvově už několik let svoji ulici a pomník. To bylo před patnácti lety na zbytku Ukrajiny naprosto nemyslitelné. Na východě, který spadal mezi světovými válkami pod Sovětský svaz, se západu dokonce vysmívali, že adorují fašistu. Sám jsem se tam s obdivem k Banderovi vůbec nesetkal.
To se ovšem začalo měnit během oranžové revoluce v roce 2004. Tehdy se k moci na čas dostaly spíše prozápadní síly, byl odstaven proruský prezident Jankovyč a k vládě se dostal prezident Viktor Juščenko a premiérka Julija Tymošenková. Právě v této době začal Banderův kult nabývat na síle i v centrální a východní Ukrajině. Jestli si dobře vzpomínám, byla to právě Tymošenková, která na demonstracích oranžové revoluce zavedla pozdrav „Sláva Ukrajině“, na který se odpovídá „Herojam slava“ (sláva hrdinům). Tímto dovětkem se zdravili právě členové Organizace ukrajinských nacionalistů. Dnes se takto zdraví a identifikují vlastně všichni Ukrajinci loajální se svým státem, aniž by většina z nich tušila, kde má tento pozdrav původ.
Kromě toho se během oranžové revoluce a později i na Euromajdanu v roce 2013 začaly na protestech objevovat vedle státní vlajky Ukrajiny také červeno-černé prapory. Ty používala opět Banderova organizace. Tyhle motivy se poté díky napojení na demonstrace přesunuly i do Kyjeva a okolí, kde kult Bandery neměl žádnou tradici.
Podle svobodných voleb by to ale mohlo vypadat, že nacionalismus v ukrajinské společnosti nebyl až tak všudypřítomný, protože vyhrály demokratické prozápadní strany. Ultrapravicová a silně nacionalistická hnutí u voličů takovou podporu nemívala. Banderovým kultem se ale zaštiťovaly i vítězné demokratické strany, včetně těch, které se deklarovaly jako prozápadní a proevropské. Asi by bylo dobré připomenout, že samotnou státní mocí byl Banderovi v roce 2010 prostřednictvím prezidenta Viktora Juščenka udělen in memoriam titul „Hrdina Ukrajiny“. Ten mu posléze odňal Janukovyč, ale za Porošenka mu byl přiznán znovu. Takže argumenty, že jeho kult vlastně skoro nikoho nezajímá, je jen výsadou určité části společnosti a mezi demokraticky volenou reprezentací vlastně vůbec nerezonoval, považuji za naprosto liché.
Nenahrává to ruské rétorice a rámování okupace jako „boje proti fašismu“?
Myslím, že to bohužel mohlo hrát do určité míry roli. Ale ne samo o sobě. Šlo třeba i o ukrajinské jazykové zákony z let 2012 a 2019, které rusky mluvící obyvatelstvo považovalo za diskriminační. Je ale potřeba zdůraznit, že přestože to Rusům hraje do karet, žádným způsobem je to neospravedlňuje k tomu, aby situaci řešili takto zločineckým a naprosto neomluvitelným způsobem.
Před válkou to Ukrajině do značné míry škodilo. Pokud totiž oficiální politická reprezentace, především tedy za prezidenta Porošenka, deklarovala, že chce jít demokratickou evropskou cestou a začlenit se do evropských struktur, ale přitom podporovala nacionalistický kult hlásající něco tak obludného, jako je etnicky čistý stát, pak to nepůsobí vůbec dobře. První věc, kterou by Ukrajina měla udělat, aby mohla působit důvěryhodně, je jednou provždy tento kult odhodit a postavit se k vlastní minulosti čelem. Ti, kteří to nechápou a zatvrzele zůstávají v pozici adorace Bandery a jeho souputníků, se možná domnívají, že Ukrajině prospívají, ale ve skutečnosti jí škodí.
Vznáší Západ kritiku Banderova kultu? Zaznívá něco od evropských politiků?
A víte, že ani moc ne? Západní politici přebírají ukrajinský narativ, čemuž dávám za vinu neznalost historie a problematické části tohoto fenoménu. Nicméně v Polsku, kde je tato zkušenost stále živá, se kritika objevuje. O to více mě překvapilo, jak od začátku aktuálního konfliktu stálo Polsko pevně za Ukrajinou, a to právě i přes tyto stále nevyjasněné stránky minulosti.
Banderův kult je častým tématem ruské páté kolony. Jak s ním pracuje a nemůže to ovlivnit ukrajinsko-české vztahy?
Jestli myslíte některé české populistické politiky a jejich časté výroky namířené proti Ukrajině, pak si nejsem jistý, jestli je to přímý vliv ruské propagandy, kterému by upřímně věřili, anebo jde jen o laciné podbízení se elektorátu, který se rekrutuje spíše z méně vzdělaných společenských vrstev. Ale je pravda, že metody těchto politiků a ruské propagandy jsou podobné. Začínají obyčejně pravdivou, nicméně negativní informací obecnějšího rázu, ovšem její následná konkretizace a popis její geneze už bývá smyšlený nebo zásadním způsobem zkreslený.
Některé Čechy se asi pokusí takto burcovat populističtí politici, jiní považují shodně s Ukrajinci Stepana Banderu za správného vlastence a hrdinu, jehož je třeba následovat, a někteří smýšlejí podobně jako já, tedy tak, že je nutné ukrajinské radikální nacionalisty přestat adorovat, ale Ukrajině i nadále pomáhat, jak to jen půjde. Je ale fakt, že strašení Banderou je jednou z rétorických zbraní nejen ruských propagandistů, ale i západních populistů. Už proto by o tom měli Ukrajinci a jejich nekritičtí přívrženci začít konečně hovořit objektivně a oněm politikům i nejrůznějším hospodským rozumbradům vzít vítr z plachet.
Takže ano, Bandera a Organizace ukrajinských nacionalistů by negativní roli sehrát mohli, ale věřím, že tomu lze do značné míry zabránit.
Je alespoň západní historický diskurs k ukrajinskému narativu kritičtější?
U některých západních historiků vidíme snahy o jakousi nápravu tohoto kultu. Nenazval bych to asi úplně kritikou, ale spíš snahou přinášet objektivnější informace. V češtině například vyšla kniha amerického vědce Timothyho Snydera Obnova národa. V ní se snaží objektivně popsat mimo jiné ukrajinsko-polské vztahy, které byly po celá staletí velmi složité. Hlavně tím ale relativizuje to, co tvrdí ukrajinští historici. Někteří z nich se totiž snaží zamlčet či bagatelizovat například to, že Ukrajinci povraždili několik stovek volyňských Čechů.
Snyder má výhodu, že může pohlížet na proběhlé události bez zaujetí – pohledem někoho, kdo není ani Polák, ani Ukrajinec a evidentně nefandí ani jedné straně. Mezi českými historiky v této věci velmi objektivně postupuje například Jan Rychlík. Ale řada našich historiků selhává. Přiklánějí se spíše k ukrajinskému dějinnému diskursu, který nebývá objektivní.
Svým způsobem je tato bagatelizace běžná a nemusíme pro příklady chodit daleko. Na současném izraelsko-palestinském konfliktu vidíme, že obě strany mají jakési neviditelné mrtvé. Zastánci Palestiny tolik nevidí mrtvé Židy, podporovatelé Izraele ignorují desetitisíce mrtvých civilistů v Gaze. Namísto toho se debatuje o tom, kdo začal a kdo má právo něco oplácet. Podobné to bylo i mezi Ukrajinci a Poláky za druhé světové války. I v dnešní reflexi této historie vidíme, že Ukrajinci popírají vraždy Poláků. Zdá se mi, že polská strana k tomuto sporu v poslední době přistupuje objektivněji. Faktem ale je, že si nemají co vyčítat. Mrtví byli samozřejmě na obou stranách.
Zpochybňuje Banderův kult někdo na Ukrajině? Jak se k němu staví členové ukrajinské akademie?
Nic takového jsem nezaznamenal. Prezident Porošenko šel směrem revizionismu sovětské historiografie, která na Banderu a ukrajinské nacionalisty nalepila spoustu mýtů, jež z nich dělaly ještě větší zvířata, než byli. Právě tyto mýty se podle mě snaží ukrajinští historici vyvrátit a vychýlit pomyslné kyvadlo opačným směrem. Chybí mi ale rovnovážná poloha. Neslyšel jsem, že by se někdo z ukrajinských historiků snažil o revizionismus opačným směrem. Musíme to ale nechat na nich. Nemáme žádné právo říkat Ukrajincům, ani historikům, ani občanům, co mají dělat a jak mají smýšlet. To si samozřejmě musí zvolit sami.
Je vůbec možné, aby se to teď během války změnilo?
Radikálně nacionalistické tendence a uctívání kultu Stepana Bandery momentálně slábnou. Pokud tento trend bude pokračovat, mohlo by se to změnit. Ale úplně tento kult vykořenit nebude vůbec lehké. Přesto vývoj vidím pozitivně a osobně bych to Ukrajincům, kterým moc fandím, velmi přál.