Foto Elekes Andor, CC BY-SA 4.0 DEED
Volební kampaň do Evropského parlamentu je v plném proudu. Politici se navzájem urážejí na sociálních médiích, Andrej Babiš vytváří složky a billboardy kvetou podél cest více než ovocné stromy, které nedávno zmrzly. Z mnoha billboardů se na nás už měsíce v různých obměnách usmívá Alexandr Vondra z ODS, lídr kandidátky Spolu, kterého ta část koalice, která není ODS, nemůže ani vidět, a už vůbec ne na společných billboardech.
Vondra je pro voliče – na rozdíl od většiny ostatních europoslanců – celkem známou postavou. Jeho křížové tažení proti zlému Bruselu ho v minulých evropských volbách díky preferenčním hlasům dostalo ze zadních pozic právě až do Bruselu, když přeskákal třináct kolegů na kandidátce. To už ale uspěl nový „Saša 2.0“, pečlivě předělaná verze dřívějšího hladce oholeného, klukovsky roztomilého Saši Vondry, který v české vrcholné politice začínal už v roce 1989. „Saša 1.0“ byl více než dvacet let etalonem liberální pravice s havlovským étosem, ať už ve funkci ministra zahraničí a ministra pro evropské záležitosti v Topolánkových vládách, nebo jako ministr obrany ve vládě Nečasově.
Saša 1.0
Vondra ve své první verzi během svých ministerských působení razil mnoho názorů. Například společně s premiérem Nečasem propagoval myšlenku co nejrychlejšího přijetí eura už v roce 2009. V Topolánkově koaliční vládě se Zelenými se zase bil za otevření hranic a pracovních trhů v Evropě. Tehdejší ostych západních států, které si nechtěly na své území pustit bez kontrol desítky či stovky tisíců lidí z jiného kulturního okruhu (tedy našeho postsocialistického), tvrdě kritizoval.
Vondra tušil, že na vlně pravicového populismu by se mohl svézt zpět do aktivní politiky. Nebyl první ani poslední, kdo prodělal takovouto změnu.
Velmi aktivně se také zasazoval o vznik česko-německého muzea Collegium Bohemicum – dle jeho slov bylo „poznávání minulosti a společného soužití Čechů a Němců v českých zemích předpokladem pro to, aby si Češi a Němci rozuměli v budoucí integrované Evropě“. Tehdejší Vondra se vlastně z dnešního pohledu názorově poměrně podobá svému nejlepšímu nepříteli – kolegovi z eurokandidátky Luďku Niedermayerovi.
Co se tedy stalo? Kam zmizel Saša 1.0 a kde se vzala verze 2.0? Vondra i přes své neposkvrněné pozadí v protikomunistickém disentu v národní politice zkrátka příliš neuspěl. Jeho angažmá jako ministra pro evropské záležitosti bylo sérií průšvihů. Nejprve rádoby vtipné heslo evropského předsednictví „Evropě to osladíme“ uvedlo do rozpaků jak koaliční partnery, tak evropskou veřejnost. Kromě Topolánka a Vondry se nezasmál nikdo, dokonce ani předsednictvo ODS. Podobně tomu bylo i s Černého Entropou, placenou z Vondrova ministerského budgetu, které se zasmáli leda Černý s Vondrou. A do třetice toto Vondrovo angažmá zakončila kauza Promopro, kde stát ztratil až 938 milionů korun za cinknuté zakázky právě na Vondrovu ministerstvu. Dle dostupných informací se této kauze Vondra nezasmál a nikdy za ni také nepřijal politickou zodpovědnost.
Když kauza v roce 2011 praskla, byl Vondra čerstvým ministrem obrany. V této funkci horoval za zvýšení výdajů na obranu, a to až na hyperoptimistických pět procent HDP. Tento cíl nejenže nesplnil, ale v roce 2012 armáda hospodařila s 1,11 procenta HDP, tedy s nejmenším rozpočtem v českých dějinách. Ministr financí Kalousek pak Vondru počastoval slovy: „Tento nářek je pouze nářek nad vlastní neschopností šetřit. Rozumím tomu. Ve svém minulém vládním angažmá si pan ministr Vondra nechal rozkrást pod zadkem polovinu vlastního rozpočtu. Nemám důvod se domnívat, že na obraně si teď počíná jinak. Aspoň víme, kde škrtat.“ Když pak Vondra pohořel v senátních volbách na Litoměřicku, kde ho hned v prvním kole porazil Hassan Mezian, bylo jasné, že je čas na změnu. Nečasova vláda se touto dobou zmítala v bouři skandálů a nepopularity, a to ji ještě čekala aféra Nagyová.
Vondrův velký reset
Vondra tedy rezignoval na všechny své funkce, opustil potápějící se vládní loď a stáhl se do ústraní. Na rozdíl od jiných politiků, kteří by v takové situaci šli do politického důchodu, se však nehodlal vzdát. Mezi lety 2012 a 2018 se transformoval jak tělesně, tak názorově. Image pečlivě učesaného a oholeného slušňáka vyměnil za androšskou máničku a hustý vous. Havlistické liberální názory vyměnil za pravicový populismus. Podobně jako u vzhledu nešlo o změnu ze dne na den. Zatímco v roce 2015 ze svého politického exilu vzkazoval, že Západ málo mluví s Ruskem a nese spoluvinu za invazi Krymu, o tři roky později už jako ředitel Centra transatlantických vztahů Cevro Institutu zval do Prahy tehdejšího Trumpova poradce Stevea Bannona, samozvaného nepřítele liberální demokracie. S ním se také následně vydal do Budapešti na akci pořádanou Viktorem Orbánem.
Vondra tušil, že na vlně pravicového populismu by se mohl svézt zpět do aktivní politiky. Nebyl první ani poslední, kdo prodělal takovouto změnu. Můžeme namátkou zmínit Miloše Zemana a jeho názorové veletoče. Nebo Tomia Okamuru, který se z hyperliberálního podnikatele, podporujícího migraci ve velkém a legalizaci marihuany, stal hlasem ortelovských rasistů a nostalgických Čechoslováků. Navíc nový Saša 2.0 se tomu starému Sašovi 1.0 už ani vzhledem moc nepodobal a jeho dřívější angažmá a názory už byly veřejností pozapomenuty.
Vondra pro jistotu ale ještě po oznámení kandidatury do Europarlamentu na 15. místě vykurýroval své osobní stránky. Zmizely z nich nejen všechny fotky oholeného Vondry z dob předchozích vlád, ale také starší články vyjadřující někdejší názory, kterým nyní už protiřečil. Zmizely také zmínky o jeho roli v Collegiu Bohemicu, zřejmě aby angažmá pro česko-německé smíření nerušilo image národního rebela, který to v zahraničí všem nandá. I z této snahy lze vyvodit, že přes 15. místo na kandidátce si Vondra věřil. A sázka mu vyšla. Nový Vondra získal místo v nenáviděném Bruselu. Od té doby se stylizuje do role předního bojovníka s „eurohujerstvím“ – a s názory, které sám dříve zastával. Saša 2.0 zvítězil, Saša 1.0 nadobro zmizel.
Autor je publicista.