Foto EU Civil Protection and Humanitarian Aid, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0 DEED
Vyhlášením sbírky na psychologickou pomoc dětem v Gaze vyvolal Člověk v tísni menší pozdvižení na sociálních sítích. Popuzené reakce na sebe nenechaly dlouho čekat:
„Měla by se na vás zaměřit policie a BIS. Vládní půdorys jasně řekl, že stojíme za Izraelem. Izrael má právo se bránit proti teroristům Palestincům a ukončit jejich životy za diskotéku. Musíme Izraeli poslat další bomby a granáty. Chce to i váš zřizovatel ČT.“
„Jim nic, když vraždili Izraelce, tak tancovali v ulicích a smáli se.“
„Až vyhlásíte sbírku pro židovská rukojmí, dejte vědět. Banda klaunů.“
„Dokud bude v Gaze byť jen jediný člen Hamásu a izraelští rukojmí, neměla by do Gazy přicházet žádná pomoc. Je to stejné, jako kdybyste krmili za druhé světové války nacisty. Izrael musí zlikvidovat Hamás a jeho podporovatele, a to má ještě hodně práce, dá se říci, že pořádně ani nezačal.“
„Kdybyste opravdu chtěli pomoct civilistům v Gaze, vyhlásili byste sbírku na podporu IDF.“
To jsou jen některé z reakcí na sociálních sítích, které vyhlášení sbírky podnítilo. Probírat se komentáři plnými nenávisti, dehumanizace a propagandy je pro silné povahy. Tyto komentáře přitom píší často lidé pod svými pravými jmény a neobjevily se ve vzduchoprázdnu. Skutečnost, že si je lidé troufnou klidně psát, je mimo jiné důsledkem toho, jak se u nás o aktuálním masakru v Gaze referuje v médiích a jak se k němu staví naše politická reprezentace. A to si Člověk v tísni vybral něco tak neproblematického, jako je pomoc dětem. Jaké by asi byly reakce, kdyby chtěl pomáhat třeba dospělým, ani nechci domýšlet.
Známé tváře se vymezují
Kromě stovek různých nenávistných komentářů z řad „slušných občanů“ se proti sbírce vymezily i některé osobnosti veřejného života. Fotograf Jan Šibík napsal status, kde se ptá, zda Šimonu Pánkovi „nevadí téměř stoprocentní podpora Hamásu od místních obyvatel, kteří masakry nikdy neodsoudili, naopak je oslavovali“. Šibík také píše, že v Gaze se neuskutečnila jediná demonstrace proti Hamásu a obyvatelstvu je prý úplně jedno, že zajatí Izraelci jsou měsíce terorizováni v tunelech a nejspíš už jsou mrtví.
Mediální šílenství, kterého jsme svědky, nedovoluje jinou interpretaci, než že u mnohých chápání celého konfliktu vychází z rasistického vnímání světa.
Dalším veřejným hlasem proti sbírce se stal vyšinutý starosta Řeporyjí. O úrovni naší veřejné debaty svědčí i to, že jeho dřívější výrok, ve kterém přirovnal Palestince k opicím a byl za něj počátkem roku odsouzen k vysokému peněžitému trestu, lajkovala naše ministryně obrany Jana Černochová. A že se najdou lidé, kteří ho v jeho tažení proti Palestincům stále podporují a není jim to ani po jeho zcela nepřijatelném, brutálně rasistickém výroku trapné.
Z hlediska veřejné kultury projevu je nejzajímavější tweet moderátora České televize Jakuba Železného: „Léta v Člověku v tísni úžasně pomáháš, mám tu čest znát Tě od dětství, moc si Tě vážím. Tak se snad můžu dnes zeptat: Šimone, jsi si jist, že ty peníze půjdou na pomoc dětem? Jak to zajistíš? A kdo podobně pomůže dětem, co jim zrůdný Hamás zavraždil, znásilnil či unesl blízké?“
Vyvážení novináři
Stavět proti sobě utrpení dětí, jak to činí Železný, je samo o sobě odporné. Vyjádření jednoho z nejznámějších moderátorů ČT navíc přichází poté, co televize odmítla analýzu svého zpravodajství, která doložila, že její pokrývání války je nevyvážené a jednostranné, tedy že upřednostňuje izraelské stanovisko. Je rovněž otázka, jak jsou Železného komentáře na sítích v souladu s desaterem ČT, podle něhož se novinář nemá vyjadřovat tak, že by podrýval důvěru v nestrannost, objektivitu a vyváženost – pokud tedy ještě toto desatero platí.
Z jeho prohlášení navíc plyne, že Izrael potřebnou pomoc pro oběti masakru ze 7. října nedostal, což jednoduše není pravda. Dostal a bylo samozřejmě správné, že se zvedla vlna solidarity a byly vyhlášeny sbírky právě na pomoc přeživším. A co si myslet o obavách Železného, že peníze nebudou využity správně? Člověk v tísni sám v Gaze neoperuje, sbírkou chce podpořit partnerskou organizaci War Child, která na místě poskytuje psychologickou pomoc dětem.
Domnívat se, že lidé v Člověku v tísni nedokáží posoudit, jestli půjdou peníze opravdu na pomoc dětem, by bylo úsměvné, kdyby skutečné důvody těchto obav neležely někde úplně jinde. Na tuto otázku ostatně nejlépe odpověděl sám Člověk v tísni, když na síti X napsal: „Jak si to zneužití představujete? Hamás unese naše psychology a bude je nutit poskytovat jim terapii? Sebere dětem omalovánky? Nechte nás dělat naši práci, které rozumíme.“ Existují jen dvě možnosti. Železný buď informace o sbírce ani nečetl, nebo je nepochopil, anebo si myslí, že by se dětem v Gaze pomáhat nemělo. Nevím, co je u novináře horší.
Kdo podporoval Hamás
Co se Šibíkovy proklamované stoprocentní podpory Hamásu týká, je dobré si připomenout, že Palestinci si Hamás zvolili před osmnácti lety, tedy v době, kdy většina z nich nebyla ještě na světě, a to poměrně těsnou většinou. Lidé, kteří ho volili, se nerozhodovali na základě toho, co se stalo 7. října o osmnáct let později. Protesty proti Hamásu v minulosti probíhaly a až do 7. října se jeho podpora pohybovala mezi 25 až 50 procenty podle toho, jak byly formulované otázky. Každopádně mu ve většině průzkumů vycházela nižší podpora než Fatahu. Nejdůležitější ale je zjištění, že 93 procent lidí nevěří tomu, že by se Hamás dopouštěl násilí na civilistech, což je jednak způsobeno tím, že arabskojazyčná média referovala o 7. říjmu jinak, a jednak asi i přáním, aby byla jiná skutečnost. Palestinci mají ale hlavně dlouhodobě nedůvěru v izraelská média a zprávy, které o nich přinášejí. Je potřeba si také uvědomit, že Gazané rozlišují mezi Hamásem a dalšími skupinami, které 7. října překročily hranici, přičemž Hamás mohou považovat za méně brutální než ty ostatní. Můžeme lidem v Gaze vyčítat, že nemají stejné informace jako my, ale vzhledem k tomu, že jim krátce po útoku začaly padat na hlavu bomby, bych s morálními odsudky šetřila. Zvlášť, když přicházejí od lidí, kteří konzumují propagandu IDF jako nezpochybnitelná fakta.
Na druhou stranu ale víme, že Hamás měl podporu Benjamina Netanjahua, kterému to pomáhalo vyhnout se jednání o palestinském státu. Z rozdělení Palestinců pro něj vyplynulo, že nemá partnera pro mírové rozhovory. Proto se mu podpora Hamásu zdála výhodná. Ve světle těchto faktů je zajímavé, že nekritičtí zastánci postupu současné izraelské vlády v Gaze Netanjahuovi tuto jeho taktiku nevyčítají, zato ale pořád dokola vyčítají podporu Hamásu obyčejným obyvatelům Gazy.
Palestinci si musí všechno zasloužit
Všechny nenávistné, rasistické a dehumanizující reakce na vyhlášení sbírky spojuje představa, že by si Palestinci měli pomoc nějak zasloužit. Lidé v Gaze procházejí nezměrným utrpením, denně umírají, množí se důkazy o záměrném zabíjení civilistů, včetně úplně malých dětí, padají jim na hlavu bomby, jsou odstřelováni snipery, přicházejí o své blízké, vidí své děti umírat hlady nebo žízní. Představa, že by se za této situace měli vzbouřit proti Hamásu, udělat revoluci, možná dokonce uspořádat svobodné volby a začít vyjednávat s představiteli Izraele, kteří veřejně říkají, že chtějí zničit všechny obyvatele Gazy, je absurdní (kdo by se nechtěl probírat všemi odkazy, může se podívat na čerstvé vyjádření ministra izraelské vlády nebo si o něm přečíst text). Může toto někdo vůbec myslet vážně?
Není to ostatně jediný případ, kdy si Palestinci musí něco zasloužit. V české veřejné debatě se stále dokola opakuje, že se musí nějak zasloužit o to, aby měli svůj stát. A jak jsme se o svůj zasloužili konkrétně třeba my? Mít občanská práva je něco, co se dostává za odměnu za dobrý charakter a statečnost? Mít svůj stát, možnost cestovat do zahraničí a vracet se do své země není přece nic, co by si měl kdokoliv zasloužit. Je to normální lidské právo a z tohoto hlediska je úplně jedno, jací jsou Palestinci lidé.
O co tu vlastně jde?
Vlna nesouhlasu se sbírkou, která má pomoci dětem uprostřed šíleného válečného konfliktu, je vyvolaná tím, že existence takové sbírky podtrhuje fakt, že v Gaze jsou děti, které trpí. Neříká nic o tom, kdo za to může, nevynáší žádné soudy, pouze nám připomíná, že tu je někdo, kdo potřebuje naši pomoc. A právě v tom je jádro problému. Všichni ti, kdo se proti sbírce veřejně vyslovují, nechtějí nic takového slyšet. Celkový obraz, který přes různé pozitivní deviace česká mediální scéna o situaci v Gaze – ale i Západním břehu – přináší, má dvě podoby. V jedné jsou Palestinci vyobrazováni jako „nelidé“, jako lidská zvířata nebo šílenci, v té druhé pak neexistují, prostě nejsou. Řada reportáží České televize se v posledním půlroce informování o situaci civilistů v Gaze elegantně vyhnula. Ale problém je to letitý. Noviny jsou už dlouhé roky plné článků, ve kterých Palestinci „byli zastřeleni“, velmi často poté, co zaútočili nožem na ozbrojené izraelské vojáky. A nikomu to nepřipadá divné.
Dlouhé roky – a posledního půl roku o to víc – si lámu hlavu nad tím, čím je bezuzdná nenávist vůči Palestincům způsobená. U některých lidí vychází snad původně z pozitivních motivací, tedy z lásky k Izraeli. Jenže mediální šílenství, kterého jsme svědky, nedovoluje jinou interpretaci, než že u mnohých chápání celého konfliktu vychází z rasistického vnímání světa. Neexistuje totiž správná odpověď na otázku, zda jsou Palestinci zlí, nebo dobří lidé. Jsou mezi nimi zcela nepřekvapivě lidé dobří i zlí, chytří i hloupí, vzdělaní i nevzdělaní, soucitní i krutí, stateční i zbabělí – úplně stejně, jako je tomu u všech lidí na světě. Jen jsou nejen aktuálně, ale desítky let v naprosto zoufalé situaci, ze které se nedostanou, pokud nedostanou ani šanci žít normální životy. Současná izraelská politická reprezentace jim to sama od sebe zcela jistě neumožní a bude naopak dělat všechno proto, aby se to nezlepšilo. Proto je potřeba tlaku mezinárodního společenství, aby se to změnilo.
Etnicita nebo národnost nejsou žádné povahové vlastnosti a princip kolektivní viny je cesta do strašlivého pekla. Měla jsem za to, že jsme to jako lidstvo koncem minulého tisíciletí alespoň v hrubých rysech pochopili – a srdce v tomto případě puká mně, že takovou banalitu vůbec musím psát.
Autorka je redaktorka Alarmu.