Foto Manhai, Flickr, Creative Commons, CC BY 2.0 DEED
Jméno současného ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Ladislava Kudrny se v posledních dvou letech objevovalo v médiích převážně ve dvojích souvislostech. Jednak to byly jeho metody řízení ÚSTR, které měly za následek masivní exodus zaměstnanců, jejich nahrazování osobnostmi s problematickou kvalifikací a následné protesty odborné veřejnosti a četné předžalobní výzvy všem, kdo na nové pořádky na ÚSTR upozorňovali.
Druhým tématem byla kauza Kudrnova plagiátorství, kdy se ukázalo, že jeho habilitační práce Bojovali a umírali v Indočíně. První vietnamská válka a Čechoslováci v Cizinecké legii obsahovala rozsáhlé pasáže, které byly doslovně opsány z děl jiných autorů. Tato díla byla sice na konci kapitoly hromadně uvedena v poznámce pod čarou, v textu samotném ale nebylo nijak rozlišeno, které pasáže jsou původní a které převzaté. Jedná se tedy o plagiátorství. Kudrna ovšem chybu nepřiznal a za podpory části novinářské obce se pokusil udělat z obvinění politickou záležitost a spiknutí neomarxistů.
V souvislosti s kontroverzemi ohledně formální stránky knihy však poněkud zapadla jiná problematická rovina Kudrnova díla, jíž je samotný obsah. Ladislav Kudrna se v publikaci a poté i v dalších textech věnoval účasti československých exulantů ve francouzské Cizinecké legii a jejich angažmá v první válce v Indočíně v letech 1945–1954. Boje Čechoslováků ve Vietnamu Kudrna interpretoval jako součást celkového odporu proti světovému komunismu a tím pádem i jako součást tzv. třetího odboje.
I sám Ladislav Kudrna nakonec připouští, že legionáři bojovali v nepřátelském prostředí a že drtivá většina místního obyvatelstva si přála nezávislost a podporovala Viet Minh. Jaká je za těchto podmínek legitimita vojenské intervence?
Jako podklad pro tato tvrzení si bere znění zákona č. 262/2011 Sb. o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Toto téma začal po Kudrnově nástupu na ředitelský post prosazovat i celý ÚSTR; vzdávání holdu československým účastníkům ve válce v Indočíně se objevuje na sociálních sítích Ústavu i na jeho akcích. Ústav propagoval také dokumentární film Pochoduj nebo zemři z roku 2018, ke kterému napsal Kudrna scénář a který události rámuje stejným způsobem boje proti komunismu. Nový ředitel ÚSTR dokonce zahájil projekt, jehož cílem je padlým Čechoslovákům ve službách francouzské Cizinecké legie postavit ve Vietnamu pomník.
Polozapomenutou historii Čechoslováků ve válce v Indočíně je jistě důležité si připomínat a Kudrnovi nelze upřít zásluhy za otevření tohoto tématu. Jejich heroizace a glorifikace je ovšem z vícero důvodů problematická. Jedná se jednak o chování příslušníků Cizinecké legie v této válce a jednak o limity interpretace, která rámuje válku v Indočíně jako střet bojovníků za svobodu s komunisty.
Špinavá válka
V první řadě je třeba zaměřit pozornost na to, jakým způsobem byla francouzská válka v Indočíně vedena a jakým způsobem do ní byli Čechoslováci zapojeni. Svědectví nám v této věci může zprostředkovat sám Kudrna a jeho knihy Bojovali a umírali v Indočíně. První vietnamská válka a Čechoslováci v Cizinecké legii z roku 2010 a První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta z roku 2012. Zatímco první kniha je dosti popisná a dává rozsáhlý prostor vyjádřením bývalých příslušníků Cizinecké legie, o třetím odboji a ospravedlnění války se dočteme ponejvíce až v knize následující. Kniha Bojovali a umírali v Indočíně ovšem podává rozsáhlé svědectví o válečných zločinech, jichž se legionáři dopouštěli – ne nadarmo se konfliktu přezdívalo „špinavá válka“.
Prostřednictvím vzpomínek a výpovědí legionářů kniha na mnoha místech popisuje, jakým způsobem byla protipartyzánská válka vedena. Běžným postupem při příchodu do vesnice bylo zapálení sýpek a polností a postřílení či zabavení hospodářských zvířat, což bylo ospravedlňováno tím, že by jinak zásoby mohly připadnout partyzánům. To bylo navíc často doprovázeno vypálením celé vesnice. Jeden z legionářů dokonce s pobavením vzpomínal, jak se mu jeho druhové smáli, když se při pálení své první vesnice polekal, jelikož rákosová obydlí vydávají při hoření práskavé zvuky nikoli nepodobné výstřelům. A také jak se on sám nedlouho poté stejně bavil na účet nových zelenáčů (s. 108).
Legionáři, jejichž svědectví Kudrna ve své knize zprostředkovává, vzpomínali, že ve válce v Indočíně jim bylo prakticky všechno dovoleno. K vypalování vesnic patřilo také zabíjení civilistů. Při vypalování jedné vesnice, kterou její obyvatelé ve strachu před blížící se armádou opustili, se legionáři poschovávali po okolí a čekali, až se budou Vietnamci vracet, aby z hořících domů zachránili, co se dá – a poté byl vydán rozkaz k palbě. „Když se jednotky cizinecké legie setkaly s civilisty, kteří prchali z vesnic, dali důstojníci rozkaz ke střelbě z kulometu. Tak bylo odstřeleno mnoho mužů, starců a dětí,“ uvedl jeden z legionářů. Popsal také případy dalších legionářů, kteří měli v oblibě věšení civilního obyvatelstva či usekávání jejich hlav. Doplnil, že „mnohdy se stalo, že legionář si řekl, že půjde vyzkoušet zbraň, a klidně zastřelil kolemjdoucí ženu.“ (s. 134) Stejně tak bylo standardním chováním popravování zajatců (s. 116).
To všechno bylo možno činit v podstatě bez obav z jakéhokoli postihu. Takové chování tedy rozhodně nebylo anomálií, nýbrž spíše typickým projevem. Běžné dokonce bylo, že velitel výslovně vydal rozkaz „carte blanche“, což znamenalo, že si „každý voják dělal v napadeném území, co chtěl. To znamená, že mohl rabovat, znásilnit ženy, pálit a ničit vesnice, krást, co chtěl, a zabíjet, co chtěl. Jestli to byla žena, dítě nebo muž, nehrálo žádnou roli.“ (s. 134) Jiný legionář k tomu poznamenal: „To činil každý bez výjimky, neboť nebylo člena cizinecké legie, který by k tomu nedostal rozkaz. Dokonce v letech 1946–1948 byli mezi legionáři dobrovolníci, kteří se nabízeli k usekávání hlav Vietnamců.“ (s. 172). Tento legionář následně popisoval patrně nejbrutálnější vraždění civilistů a jejich vynalézavé mučení, a systematické okrádání obyvatelstva. „Nikdo z nás se nemůže vytáčet, že by takové věci neviděl nebo dokonce nedělal,“ uvedl. „Jaká je to sebeobrana, když ráno o půl páté přepadnete vesnici a postřílíte všechno, co se hýbe?!“ (s. 179)
Zvláště odporné je při zpětném pohledu, jak vojáci vzpomínali na znásilňování vietnamských žen. Jeden z nich popisoval, že byl svědkem, jak se pětice jeho kamarádů i se seržantem pokoušela hromadně znásilnit vietnamskou dívku, až se hrůzou pokálela. To ovšem legionáře neodradilo, dívku umyli a pokračovali v činnosti (s. 110). Jiný muž uvedl, že „každý příslušník naší jednotky (dostal) prezervativ a profylakční prostředky, protože bylo povoleno při operaci, která trvala jeden měsíc, zneužít a znásilnit jakoukoli ženu.“ (s. 144) Nejbrutálnější případ popsal další legionář, jenž uvedl, že „znásilňování žen bylo tak obvyklé, že každá chycená Vietnamka již předem věděla, co ji čeká. (…) Když na takové patrole chytili nějakou ženu, která nesla v košíku třeba konzervy, o kterých se dalo předpokládat, že jsou určeny pro partyzány, tuto ženu nejdříve znásilnila celá řada legionářů, nakonec jí vložili do pohlavního ústrojí granát a odjistili ho, takže ji roztrhal.“ (s. 174) Zajaté ženy se prodávaly za kus chleba a jeden kapitán (Čech) prý dokonce zajatkyně propouštěl „za týden zábavy“.
Zaplatí Ho Či Min!
Brutální zacházení s civilisty a jejich dehumanizace se neomezovaly jen na válečné operace samotné. I v týlu si vůči místnímu obyvatelstvu mohli dovolit, co chtěli. „Mezi další legionářské kratochvíle patřilo přepadávání obchodů,“ uvedl jeden z Čechoslováků. „V Hanoji byly ulice, které se specializovaly na určité výrobky, to znamená, že prodávaly pouze hodinky, šaty, boty, rádia apod. Nejčastěji se přepadaly obchody s hodinkami. Skupina legionářů zastavila s džípem u obchodu, vešla dovnitř a začala se zajímat o hodinky. Vietnamský obchodník jim je ochotně vyložil na pult. Legionáři se tvářili, jako že si vybírají, nakonec je shrábli všechny, vykřikli ‚Zaplatí Ho Či Min!‘ a zmizeli v džípu pryč.“ (s. 122) Jiný legionář popisoval: „Stávalo se dost často, že si legionář zašel do domorodého krámku něco ‚koupit‘, a když došlo na placení, zaplatil ručním granátem. Když chceš zaplatit, tak tady máš. Když to obchodníka náhodou nezabilo, bál se jít žalovat, protože věděl, že by to zaplatil životem později.“ (s. 140)
A ani v zázemí neměli legionáři o moc lepší vztah k ženám. Jeden z Kudrnou citovaných veteránů popisoval, jak fungovalo kšeftování s místními dívkami: „Já jsem nenáviděl vojenské nevěstince a často jsem se snažil koupit si lásku od dívek mimo bordel. V Hanoji byla každá dívka na prodej, čím hezčí a mladší, tím dražší. Bylo běžné přijít do obchodu, cukrárny nebo jiného podniku, kde pracovaly pěkné dívky. Když o ni měl někdo zájem, musel promluvit s patronem podniku, aby s ním dívku pustil. (…) Bylo to dražší než v bordelu, ale kvalita byla prvotřídní.“ Další možností, jak pokračoval tentýž veterán, bylo uzavřít dočasné manželství – tedy v podstatě koupit si ženu k dlouhodobému užívání. „Když se ‚manžel‘ manželky nabažil, mohl ji klidně prodat kamarádovi,“ dodal (s. 121).
Pozornost je ovšem třeba věnovat také okolnostem, za nichž se Čechoslováci ve válce vůbec octli. Legionáři se rekrutovali primárně v zahraničí z řad uprchlíků a zajatců, kteří měli velmi omezené možnosti. Kudrna sám připouští, že se většinou jednalo o mladé muže, kteří nijak zvlášť nestáli o ozbrojený boj proti komunismu; z poúnorového Československa většinou prchali z jiných důvodů. Zpravidla byli k útěku motivováni vidinou lepších příležitostí nebo i prostou touhou po dobrodružství. Někteří se tímto způsobem pokoušeli uniknout před svatbou, když zjistili, že přivedli své dívky do jiného stavu.
V utečeneckých táborech v okupovaném Německu však byla bída a francouzští agenti cizinecké legie je obcházeli, aby zoufalé mladíky rekrutovali pod falešnými sliby a vidinou pohodlné služby v exotických zemích. Za těchto okolností se mnoho emigrantů nechalo zlákat. Největší množství rekrutů – přes 40 procent – ostatně bylo německé národnosti. Pro bývalé vojáky Wehrmachtu s válečnými zkušenostmi byla možnost úniku ze zbídačené domoviny lákavá. Kudrna i připouští, že mezi Němci nechyběli váleční zločinci, i když důsledně popírá účast esesmanů v Cizinecké legii.
Navzdory líbivým slibům verbířů rekruti velmi brzy poznali, že realita bude jiná – ve sběrných táborech již bylo běžné pravidelné bití a zavírání do vězení za sebemenší prohřešky. Zavíráni byli ti, kdo nechtěli vstup do legie nakonec podepsat. „Slyšel jsem, že ti, kteří nechtěli podepsat, byli v bunkru zavření i dva měsíce, až dostali rozum a podepsali. Byla jim hodně snížena strava, a proto každý raději podepsal. Ti byli bráni každý den do kanceláře, kde byl na ně dělán nátlak bitím, aby podepsali. Když nepodepsal, byl zbit a znovu dán do bunkru. To se opakovalo do té doby, než podepsal,“ uvedl jeden pamětník (s. 34).
Ještě tvrdší podmínky panovaly ve výcvikových táborech v Alžírsku. Samotný trénink v tvrdých kázeňských i klimatických podmínkách byl velmi náročný a řadu rekrutů přiměl přehodnotit své rozhodnutí. Pokusy o útěk ovšem byly trestány pobytem v káznici, kde vězni museli snášet takové zacházení, jež by si nezadalo s chováním dozorců v koncentračních táborech. Cely měly rozměry pouze 180 x 60 x 200 centimetrů, a vězni museli snášet bití, ponižování a mučení. Opakované prohřešky si každý raději rozmyslel, jelikož takoví rekruti pak byli posíláni do káznice v Colomb-Béchar, mezi legionáři známé jako „mlýn smrti“, neboť se z ní řada rekrutů již nevrátila.
Již v Alžírsku se také projevily některé pozdější způsoby Cizinecké legie, později uplatňované ve Vietnamu. Jak vzpomínal jeden československý legionář, před odjezdem do Indočíny se pilo v restauraci a na konci večera se místo uhrazení účtu na stůl postavily tři odjištěné granáty, načež se společnost rozprchla. Souběžně jiná skupina zdemolovala kancelář místní komunistické strany. Kudrna tyto manýry fašistických bojůvek nazývá „taškařicí“ a „drsným legionářským vtipem“ (s. 63).
Legitimita boje proti komunismu
Je skutečně pozoruhodné, že Ladislav Kudrna, který všechny tyto příběhy zpracoval, přesto dospěl k závěru, že českoslovenští příslušníci francouzské Cizinecké legie byli hrdinové a je na místě jim skládat hold. Jistě, o povaze výpovědí je možno spekulovat a pochopitelně je třeba je podrobit kritice (což ovšem Kudrna příliš nečiní). Ty výpovědi, které legionáři podali československým úřadům poté, co padli do zajetí a byli repatriováni, je nutné zkoumat obzvláště pečlivě. Je samozřejmě možné, že některé výpovědi byly přibarvené, aby si zajatci očerněním „francouzských imperialistů“ u svých věznitelů šplhli.
Ne všechny ovšem pocházejí z vyšetřovacích spisů. Mnohé z výše uvedených citací převzal Kudrna z pamětí československých legionářů vydaných po roce 1989 nebo přímo z rozhovorů s legionáři, které pro potřeby knihy vyhledal a zpovídal. Lze předpokládat, že v takových případech skutečně již nebyla žádná potřeba sebe a své druhy zpětně falešně očerňovat. O tom, jakým způsobem byla válka vedena a jaký byl modus operandi Cizinecké legie, navíc existuje dostatek svědectví i ze zahraničních zdrojů.
Způsob vedení války i otřesné poměry v Cizinecké legii samotné jsou dosti hrozné, ale to není jediná obtíž. I kdyby se legionáři žádných válečných zločinů nedopouštěli, byla by jejich heroizace problematická. Je totiž na místě zkoumat i legitimitu samotného vojenského zásahu.
Tuto legitimitu spatřuje Ladislav Kudrna v boji proti komunismu. Samotný fakt, že se někdo v boji střetl s protivníkem, který se identifikoval jako komunista, postačí, aby tento jedinec byl považován za bojovníka za svobodu. Ústav pro studium totalitních režimů pod Kudrnovým vedením napsal při příležitosti Dne veteránů 11. listopadu 2022 na Facebook: „Po komunistickém puči se Čechoslováci účastnili odboje proti rudé totalitě jak na domácí, tak zahraniční frontě. Se zbraní v ruce bojovala proti komunismu nejen odbojová skupina bratří Mašínů, ale i mladí Čechoslováci v Indočíně a později v Jižním Vietnamu. (…) Svoboda, jak známo, se lehce ztrácí, ale těžce nabývá. Neměli bychom zapomínat, že pokud si ji dnes můžeme připomínat, užívat plnými doušky, stalo se tak díky nezměrné oběti tisíců statečných mužů a žen. Čest jejich památce!“
V případě zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu z roku 2011 považuje ve vztahu k účasti Čechoslováků ve válce v Indočíně za klíčový paragraf 2, odstavec b: „Odbojem a odporem proti komunismu (se rozumí) účast na akcích směřovaných proti komunistickému režimu v Československu projevená ať již jednotlivě, či ve skupině na základě politického, náboženského či mravního demokratického přesvědčení nebo vědomá a veřejná vyjádření takového odporu na území státu i v zahraničí, a to ve spojení s cizí demokratickou mocností, některou z forem uvedených v § 3 s cílem odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii.“
Kudrna dále argumentuje, že Čechoslováci sice neutekli ze své vlasti s vidinou boje proti komunismu, avšak tohoto boje se nakonec přece zúčastnili. „Nepřítel, jemuž čelili, se nepokrytě hlásil ke komunistické ideologii a byl součástí východního bloku.“ Z toho vyvozuje jasný závěr, že československé příslušníky francouzské Cizinecké legie lze dle litery zákona také považovat za účastníky třetího odboje (První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta, s. 45–49).
Studená válka a dekolonizace
Tyto závěry svědčí o Kudrnově mimořádně schematickém chápání studené války a jejího vztahu k procesu dekolonizace – tedy chápání studené války jako zápasu „komunistické totality“ a „svobodného světa“. Při pohledu z Česka se zdá, že takový výklad dává smysl. Vždyť v socialistických zemích skutečně panovaly diktatury, zatímco v západní Evropě převažovalo demokratické zřízení. Pokud však zorné pole rozšíříme z Evropy na celý svět, obraz se ukáže být mnohem méně černobílý.
Těžko totiž považovat západoevropské státy za demokratické, vezmeme-li v úvahu jejich způsob správy kolonií. I když tedy ve Francii, Británii, Belgii či Nizozemsku probíhaly svobodné volby, platila svoboda tisku a politické strany se střídaly u moci podle platných pravidel volební soutěže, jimi kontrolovaná rozsáhlá území v Asii a Africe k těmto výdobytkům neměla přístup. Alžírsko bylo například integrální součástí Francie, jeho území bylo rozděleno na tři departementy. Avšak muslimská většina i francouzská menšina v Alžírsku zůstávala v oblasti volebního práva i dalších občanských práv i po druhé světové válce nerovnoprávná.
Při zdůrazňováním mýtu „svobodného světa“ se snadno zapomíná, jak se západoevropské koloniální státy držely svých imperiálních představ a jak si při jejich držení špinily ruce. Druhá světová válka v Evropě ještě neskončila, když Francouzi na obranu svého impéria zakročili v severní Africe. V květnu 1945 probíhaly ve francouzském Alžírsku oslavy vítězství, které byly zároveň demonstracemi za ukončení koloniální správy. Naděje vzbuzovala Charta OSN, která o právu na sebeurčení výslovně hovořila. Toto právo bylo ovšem uplatňováno i nadále selektivně. Násilné potlačení demonstrace vedlo k eskalaci násilí a k brutálnímu ozbrojenému zásahu, během něhož Francouzi pozabíjeli v následujících dvou měsících až třicet tisíc Alžířanů. Těžko se pak divit, že Alžířané za své osvobození zahájili válku, včetně použití teroristických metod.
Ani na dalších místech nehodlali Francouzi ustoupit. Po porážce Japonců a Němců očekávaly národy Afriky a Asie, že koloniální vláda již nebude obnovena. Jejich naděje však rychle vzaly za své. Na Madagaskaru proto v roce 1947 vypuklo povstání, proti němuž Francouzi zasáhli neméně brutálně než v Alžírsku. Počet obětí je odhadován na nejméně osmdesát tisíc.
Francouzské (neo)koloniální intervence
Francouzská Indočína, jíž se věnuje ve své práci Ladislav Kudrna, se stala dějištěm dalších bojů. Vietnam přešel z války proti Japoncům prakticky rovnou ve válku proti Francouzům. Válka definitivně skončila až po ukončení americké a posléze čínské intervence v roce 1979. Ho Či Min se zpočátku pokoušel nalézt zastání u amerického prezidenta Harryho Trumana. Aby na něj zapůsobil, citoval při vyhlašování nezávislého vietnamského státu v září roku 1945 úvodní věty z americké Deklarace nezávislosti. Gesto ovšem zůstalo oslyšeno. Francouzi se následně pokusili zemi konsolidovat silou, v čemž jim s narůstající tendencí asistovaly Spojené státy.
I poté, co získaly státy Afriky a Asie nezávislost, se v nich bývalé koloniální mocnosti dále vojensky angažovaly. Francie samotná provedla v postkoloniální Africe přes padesát ozbrojených intervencí, z nichž řada proběhla na podporu násilných diktátorů. Pokud bychom zařadili i operace tajných služeb a angažmá zprostředkované skrze žoldácké jednotky, bude seznam francouzských intervencí ještě podstatně delší. Nátlakové metody, jež Francie využívala, byly vskutku nevybíravé – od destabilizace měny přes sabotáže, vyvolání povstání až po vraždu (příkladem může být kamerunský lídr Félix Moumié v roce 1960). Velmi populárním nástrojem byl státní převrat, o nějž se Francouzi prostřednictvím žoldáků či podpory opozičních subversivních hnutí – úspěšně či neúspěšně – pokoušeli mnohokrát.
Dle tradicionalistického výkladu se v případech státních převratů, vražd cizích politiků a zabíjení civilistů jedná o nutnost či politováníhodné omyly, ale vždy je možné je obhájit tím, že se bojovalo proti komunismu. Jelikož komunismus je absolutním zlem, všechno, co je proti němu, je ve službách dobra, i kdyby byly následky strašlivé. Pro země Afriky, Asie a Latinské Ameriky se ovšem nejednalo o volbu mezi svobodou a komunismem – naopak, Západ byl ztotožňován s kolonialismem a tedy nesvobodou. Mnozí proto viděli možnost osvobození v komunismu a hledali inspiraci v socialistických zemích a především v „prvním dělnickém státě“, v Sovětském svazu.
I sám Ladislav Kudrna nakonec připouští, že legionáři bojovali v nepřátelském prostředí a že drtivá většina místního obyvatelstva si přála nezávislost a podporovala Viet Minh. Jaká je za těchto podmínek legitimita vojenské intervence? V jakém světě můžeme příslušníky Cizinecké legie, kteří válčili za obnovu a udržení francouzské koloniální nadvlády, oslavovat jako bojovníky za svobodu? Kudrna tvrdí, že vnímání první vietnamské války jako koloniálního zápasu „mezi upadající evropskou mocností a nastupující, dynamicky se rozvíjející vietnamskou společností“ je příliš zjednodušující.
Namísto toho navrhuje věnovat se širšímu kontextu války a dekolonizačnímu procesu s ohledem na státní a nestátní aktéry, napětí mezi politickými a ekonomickými silami, sociokulturní roztříštěnost daného prostředí, populační růst obyvatel a další okolnosti (První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta, s. 50–51). Takový přístup by zcela jistě byl na místě, ale Ladislav Kudrna jej ani zdaleka nenabízí, naopak interpretuje události pouze v intencích klasické diplomatické a vojenské historie a bipolární studené války jakožto střetu těch hodných a těch zlých.
Zcela nekriticky hodnotí Kudrna i další působení Cizinecké legie a jejích československých představitelů. Vojenské zásahy legie v Africe v šedesátých a sedmdesátých letech nejsou nikterak problematizovány, naopak jsou obhajovány. Legie přitom sloužila k prosazování francouzské neokoloniální vlivové politiky v subsaharské Africe a samozřejmě se nevyhýbala ani zabíjení civilistů. Nezdá se, že by pamětníkům, kteří v knihách vystupují, Kudrna kladl nějaké nepříjemné otázky. Naopak se společně s nimi dojímá nad tím, jaké vládlo v Cizinecké legii kamarádství a jak všichni legionáři musí ctít heslo „Čest a věrnost“.
Je jistě důležité, abychom si „špinavou válku“ v Indočíně připomínali. Způsob, jakým to činí Ladislav Kudrna, je ovšem velmi nevhodný; zjednodušující ve svých interpretacích, ignorující globální kontext a heroizující způsob války založený na válečných zločinech.
Autor je historik. Působí na Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a na Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.