Foto pxhere.com, CC0 1.0 DEED
„České vědě chybí sebevědomí,“ pronesla ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová před pár týdny na setkání s mladými vědci, které se pokoušela motivovat k podávání prestižních evropských grantů. Měla pravdu. Důvodů k nesebevědomí má česká věda docela dost, a mezi ty významné patří to, jak s ní společnost nakládá. Exemplárně to je vidět i na postavách ministrů a ministryň pro vědu.
Nyní Helena Langšádlová nedobrovolně odstoupila. Ona sama, média i její straničtí a vládní kolegové šíří obraz dobré političky a tvrdé pracantky, která ale podcenila sebeprezentaci a „neměla lajky“. Jaká je skutečná bilance ministryně pro vědu? Čím to, že po dvou a půl letech svého ministrování sama cítila, že české vědě chybí sebevědomí?
Věda a výzkum jsou v Česku podfinancované. Navíc v této obecné podfinancovanosti existují významné nerovnosti.
Začněme předpoklady. Patrně si neumíme představit, že by se ministrem spravedlnosti nestal právník, natož že by jím byl někdo, kdo nemá o právu ani ponětí, případně společník z pochybné právnické firmy. V případě vědy je podobná představa naivní. Ministryní se mohla stát bývalá starostka Černošic s titulem ze vcelku pochybných a rozhodně zcela druhořadých soukromých vysokých škol (v jedné z nich pak seděla v akademické radě až do jejího hořkého krachu). Stačila dostatečná ambice a nevadilo ani to, že se ministryně nedokáže domluvit anglicky.
Nicméně, osobnost ministryně nemá smysl přeceňovat. Věda potřebuje v první řadě svobodu, v druhé řadě příznivé podmínky a péči. Jak si v tom ministryně vedla?
Mlčení k čistkám a orbánovská reforma
Když se před několika lety slavilo vítězství „liberálních demokratů“ nad „populisty“, jen málokdo varoval, že z hlediska svobody vědeckého bádání půjde možná o změnu k horšímu. Andreje Babiše věda vesměs nezajímala a sociální demokraté ji sice nechali v hanebných podmínkách, ale aspoň neútočili na její nezávislost. Česká pravice naopak svobodu vědeckého bádání a nezávislost výzkumných institucí příliš nerespektuje. Část médií navíc objevila kouzlo akademického skandálu a lehce bulvárním způsobem skandalizují nejen věci, které si skandalizaci jednoznačně zaslouží (sexuální obtěžování nebo jiné zneužívání moci pedagogů vůči studujícím), ale také to, že někteří akademici mají jiný názor, než by si daní novináři představovali. Vrcholem toho byla „kauza Pullmann“, během níž pravicoví novináři, často víc než úzce spojení s budoucí vládní garniturou, dávali jasně najevo, že pluralita odborných pohledů a svoboda vědeckého bádání pro ně není hodnota, ale problém. Už před volbami 2021 se tak dalo očekávat, že hrozba pro badatelskou svobodu může přijít tentokrát zprava.
Útoky na nezávislost vědy se projevily zejména tam, kde byly nejsnazší: u vědeckého výzkumu mimo univerzity a Akademii věd, u institucí, jejichž rolí je více „aplikovaná“ věda a věda ve veřejném zájmu – což ale neznamená, že by potřebovaly méně ochrany. Právě naopak! Jejich role je podobná veřejnoprávním médiím: mají sloužit veřejnému zájmu, ne konkrétní garnituře. V malém ekosystému české vědy navíc hrají často nezastupitelnou úlohu.
Jednou z takových institucí byl Ústav pro studium totalitních režimů. Instituce vznikla dost paskvilně jako cosi mezi chrámem antikomunismu a odborným pracovištěm, v době levicové převahy v senátu se jí ale podařilo zvolit radu, díky níž se z ústavu stalo kvalitní historické a také pedagogické pracoviště. Strany současné vládní koalice ovšem prosadily nové poměry. Šéfem ústavu se stal Ladislav Kudrna, muž, jehož nejdůležitější kniha vyvolává přebíráním dlouhých pasáží z Wikipedie otázky, zda autor vědomě podváděl, nebo jen nechápe základní pravidla vědecké práce. Ve snaze udělat z ústavu opět ideologickou instituci zahájil tvrdé čistky a vyčistil ústav od řady historiků i oceňovaných vzdělavatelů. Snaha nového vedení ústavu zcenzurovat jejich učebnici vstoupila do dějin české vědy jako velké varování – ukázka toho, jak snadno mohou být nové právní úpravy mazání individuálního autorství prostřednictvím autorských práv zaměstnavatelské instituce a „zaměstnaneckého díla“ využity k potlačování svobody slova a vědeckého bádání.
Kdyby ministryni pro vědu skutečně šlo o sebevědomí české vědy, vystoupila by hlasitě na podporu historiků a vzdělavatelů potlačovaných pravicovými ideology. Nic takového ale z jejího resortu nezaznělo. A v případě dalších pracovišť přímo přispěla k omezení vědecké svobody.
Ministryně totiž na podnět různých ministerstev změnila status výzkumných ústavů při ministerstvech a dala konkrétním ministerstvům mnohem větší prostor do nich zasahovat. Byla kolem toho, jak už to tak bývá, spousta řečí v manažerském newspeaku o „efektivizaci“ – a proslýchalo se, že hlavním zájmem jsou lukrativní pozemky, které některé výzkumáky vlastní a na něž by mocipáni na ministerstvech rádi dosáhli. Těžko říct. V oboru, který mohu posoudit, tedy v politologii a mezinárodních vztazích, se jednalo o oslabení nezávislosti jediného neuniverzitního výzkumného pracoviště, o jeho mnohem silnější podřízení ministerstvu zahraničí, které by z jeho pracovníků rádo mělo loajální zpracovatele podkladů, a ne autory špičkové (a tedy také často kritické) vědy, která se na ústavu vytváří. Lidmi, na něž reforma přímo dopadne, byla označena za „orbánovskou“ – a právem. Otevření dveří přímému politickému komandování vědců rozhodně neprospělo jejich sebevědomí. Paní ministryně přesto svůj orbánovský zákon prosadila, a ještě se jím pyšnila.
Víc peněz pro doktorandy?
Největším úspěchem odcházející ministryně má být výrazné navýšení doktorandských stipendií, která jsou dlouhodobě zoufalá a vedou k tomu, že se doktorandi mohou věnovat svým doktorátům spíš na třetinový či maximálně poloviční úvazek, zejména pokud mají (jak jejich věku už často odpovídá) namísto rodinné podpory rodinné závazky. Je třeba dodat, že ministryně také prosadila lepší řešení doktorandek na mateřské dovolené, kterým se dosud ze stipendia nevypočítával rodičovský příspěvek. Obojí lze jistě ocenit.
Jenže ucpání díry, kterou tečou do lodi české vědy litry vody, ještě není „úspěch“, za jaký svou reformu Helena Langšádlová vydává. Ač vláda označuje vědu (a vzdělávání) za prioritu, nevybojovala pro kriticky podfinancované doktorské studium žádné peníze navíc, reforma musela být „rozpočtově neutrální“. To má dva podstatné následky.
Zaprvé, navrhovaná výše stipendia není nijak závratná – 22 000 Kč je stále méně, než kolik už několik let dostávají doktorandi na Slovensku. Mnozí doktorandi se tak stále nebudou moct věnovat vědě naplno, o důstojných podmínkách v situaci, kdy minimální důstojná mzda je prakticky dvakrát vyšší, ani nemluvě.
A zadruhé, navýšení má reforma dosáhnout seškrtáním počtu doktorandů. Jak upozorňuje analýza CERGE, důležitým indikátorem, do něhož se ministřini plánovači zakoukali, je dosavadní včasné ukončování doktorského studia. To zní jako Hlava XXII: posuzovány budou instituce na základě toho, jak se na nich včasně dokončovalo v době, kdy pro včasné ukončování doktorského studia nebyly vytvořené podmínky. Je logické, že v takovém systému se studium protahovalo i neukončovalo, zejména tam, kde si doktoráty uchovávaly vysoké nároky. CERGE varuje, že pokud bude tento indikátor uplatněn důsledně, vezme to doktorandy náročnějším pracovištím a posílí taková, která se včas přizpůsobila pochybným indikátorům i za cenu snížení nároků.
V takové situaci se ještě atraktivnějšími stanou doktoráty vypisované v rámci různých projektů. Doktorandi v nich často získají lepší podmínky, ztratí ale svobodu zvolit si samostatně téma své první velké vědecké práce. Sama ministryně Langšádlová propaguje v technických oborech také „průmyslové doktoráty“, tedy propojení doktorského studia se zájmy soukromých firem.
Napospas kokainovým vizím a grantovým loteriím
Věda a výzkum jsou v Česku podfinancované. Navíc v této obecné podfinancovanosti existují významné nerovnosti: jak ukazuje Štěpán Jurajda, společenské a humanitní vědy dostávají výrazně menší poměrnou část obecně nedostatečných prostředků. V takové situaci by ministryně pro vědu měla bít na poplach, přispívat ke snižování nerovností a upozorňovat, že dlouhodobě podfinancovaná věda znamená zaostávání. Místo toho šíří ministryně vize, že „naše ekonomika má stát na inovacích, má být poháněná vědou“. Jak k tomu má dojít, když je věda podfinancovaná?
Často se tvrdilo, že rozmáchlé vize některých současných investorů a neoliberálních ekonomů pramení z nadužívání kokainu, který oslabuje kontakt s realitou. Nevím, co je na tom pravdy, řekl bych, že megalomanie se šíří i skrze určitou kulturu. Rozhodně nepodezírám paní ministryni ani našeho zcela koženého premiéra z užívání kokainu. Jejich představy o tom, že Česko se stane velmocí ve vědě a výzkumu, které potáhnou ekonomiku, ale nejvíc připomínají ony zmiňované kokainové vize. Patrně jediné, k čemu reálně povedou, bude další osekávání oborů, které nelze zapřáhnout do bezprostředních služeb ekonomického růstu, jak to už avizuje ministr školství Mikuláš Bek.
Realitou českého vědního systému jsou slabé instituce a závislost na projektech nikoli z hlediska rozvoje, ale často i základního fungování. Do toho, jaké to má praktické a každodenní důsledky pro běžný vědecký život, dává nahlédnout třeba prvních pár odstavců nedávného článku iniciativy Věda žije!. Úspěšnost ve velké části grantových soutěž klesá tak nízko (blízko hranici 10–15 %), že logicky musí vypadnout celá řada kvalitních projektů a výsledek má pak v lepším případě hodnotu výhry v loterii. Zatímco normální lidé si kupují losy za pár stokorun, vědci tráví přípravou projektů často celé měsíce. Společnost jim vzkazuje: x let jste se specializovali, společnost si váží vaší práce – a proto vás nechá věnovat měsíce práce psaní nesmyslných projektů, často tak složitých, že je to třeba dělat s externí firmou, takže náklady na ni (a na další projektovou byrokracii) opět spolknou část peněz určených na vědu.
Čeští vědci jsou deptáni neustálým tlakem na nespravedlivou soutěž, neustále se jim zdůrazňuje, že právo na život mají jen ti nejlepší z nejlepších (čti: ti, kteří dosáhnou na publikace v nejlepších oborových časopisech a setkají se v nich s autory, kteří mají pro svou práci řádově lepší podmínky). Duch neustálé soutěže a kult vědeckých hvězd má přitom devastující účinky na to, co skutečná věda potřebuje: étos vstřícnosti, jemuž se říká skoro pozapomenutým slovem kolegialita, a péči o obory. Bez obojího zbydou jen konkurující si skupinky sólistů. Potřebujeme uznání celé škály činností, které vědu utvářejí a nikdy nedosáhnou na jakkoli definovanou „excelenci“, ale bez nichž je jakákoliv vědecká excelence nemyslitelná.
České vědě „chybí sebevědomí“, protože se po ní chtějí vysoké výkony s nedostatečnými prostředky – a protože musí pozorovat lidi, kteří i bez vysokých výsledků získali v tomto systému moc, ač k tomu neměli žádné předpoklady. Ať jde o plagiátora Martina Kováře, autorku článků v predátorských časopisech Alici Němcovou Tejkalovou, nebo o pašu z Vysoké školy ekonomické Miroslava Ševčíka. Helena Langšádlová se navzdory svým zvláštním vazbám na podivnou kolínskou vysokou školu nezařadila přímo do tohoto souboru truchlivých postav a snad se i o cosi snažila. Pokud je ale vydávána za dobrou ministryni pro vědu, svědčí to především o tom, jak pokleslé už máme standardy a jak smíření jsme se špatnými podmínkami, v kterých se v Česku dělá věda.
Autor je politolog a novinář.