Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Ať už proběhne dnešní den jakkoliv, jedno je jisté: nebude to den velkých demonstrací pracujících, kteří by se organizovali, aby bojovali za lepší pracovní podmínky. Velké průvody pracujících, jako byly ty v Chicagu ve třicátých letech, už v ulicích možná nikdy neuvidíme. Nejen v Česku, kde je možné i po více než třiceti letech svádět skoro nulovou kulturu protestu na předlistopadový režim, ale i jinde ve světě dnes jen těžko můžeme mluvit o dělnickém hnutí, jeho požadavcích a boji. Poslední dobou se sice objevují příklady, které má slova vyvracejí, ale stále jde o kapky v moři.
Protesty ovšem nevymizely proto, že bychom všichni dosáhli dobrých pracovních podmínek a nebylo za co bojovat. Dá se skoro říct, že pracovní podmínky se oproti období před třiceti lety naopak zhoršily. Jenže je těžké nacházet jazyk, který by sjednotil problémy všech pracujících. Jiné problémy mají lidé, kteří pracují v továrně u pásu, jiné ti, kdo v různých povoláních nevidí žádný konec své práce a jsou nuceni pracovat i v noci a o víkendu, zvedat telefony, odpovídat na e-maily…
Velké průvody pracujících, jako byly ty v Chicagu ve třicátých letech, už v ulicích možná nikdy neuvidíme.
Na otázku, proč už neprotestujeme, existuje více odpovědí, ale jednou z nich je prekarizace. Lidé v kreativních povoláních často nejsou zaměstnanci, průmysl zase rád využívá práce lidí zaměstnaných přes agentury a pocházejících ze vzdálených zemí. Jeden příklad za všechny: ukrajinští dělníci nepřipadají už mnohým českým zaměstnavatelům atraktivní, proto do Česka začali vozit Filipínce, kteří prý „nedržkují“ a jsou ochotni pracovat více hodin. Svou roli v tom bude hrát jistě i to, že současná migrační vlna z Ukrajiny není zapříčiněna ekonomickým nedostatkem, nýbrž válkou. To znamená, že řada lidí přišla se svými rodinami, se kterými chtějí také trávit čas, a také, že si dávají pozor, aby měli aspoň trochu důstojné podmínky. Jenže místo toho, aby pracovní trh zareagoval úpravou pracovních podmínek, hledá jiné lidi ochotné pracovat do úmoru. Protože poučky o nabídce a poptávce v globalizovaném světě nefungují. Stále je kde brát. A nefungují dokonce ani v případě, že už ani moc kde brát není. Například v podfinancované oblasti péče, kde se nám kvalitních pracovníků hrubě nedostává, přestože pečující profese často vykonávají migranti.
Když jsem před dvěma lety pracovala na německé farmě s polskými kolegyněmi, zažila jsem něco, co jsem si předtím vlastně ani neuměla představit. Celá ta práce byla založena na předpokladu, že člověk udělá cokoliv, aby si ji udržel. Že poslechne jakýkoliv rozkaz, že bude pracovat nekonečně dlouho, že neexistuje žádné jeho já, ale jen práce, které podřídí všechno, i kdyby u toho měl vypustit duši. Od té doby na různých debatách dostávám pravidelně otázku, co s tím. Jak to změnit? Měla bych samozřejmě pár dobrých rad, jak lépe vymáhat zákony, ale nemůžu nevidět, že jsou to jen kosmetické úpravy, které si rozhodně neporadí s invencí zaměstnavatelů, kteří chtějí hlavně vydělávat, a globalizovaný pracovní trh jim k tomu dává nekonečně možností. A že jít cestou větší kontroly všeho není řešení, protože to nakonec vždy dopadne víc na obyčejné lidi než na kapitál. Příkladem mohou být všechny ty kontroly, které provádějí inspektoráty práce spolu s cizineckou policií a jejichž výsledkem bývá vyhoštění těch, kdo neměli pracovní povolení. Agentura, která je zaměstnala, se zatím docela v klidu rozpustí, protože je dceřinou společností jiné společnosti, a než se dojde k matce, peníze jsou uložené jinde.
Další kapitolou je takzvaná gig economy neboli kapitalismus platforem, který rozhodně k lepším pracovním podmínkám také nepřispívá. Analýz toho, co všechno je špatně, máme ostatně už poměrně dost. Chtít něco měnit v takovém světě je skutečně těžké – promýšlet nové strategie boje proti stále sílícímu kapitálu se může jevit jako marná snaha. Kromě prekarizace tomu brání také ohromná roztříštěnost pracovního trhu, kvůli které je těžké se na společném postupu i společných zájmech vůbec domluvit.
Světlo na konci tunelu vidím jen v solidaritě, která je za současných podmínek strašně složitá. Ve světě kulturních válek to navíc znamená solidarizovat s lidmi, kteří sami mnohdy nejsou solidární, alespoň slovně. Jenže jiná cesta není. Nedávno se v Německu klimatičtí aktivisté solidarizovali s řidiči autobusů. Vyšli z celkem logického předpokladu, že je potřeba více hromadné dopravy a že by její řidiči měli mít dobré pracovní podmínky. Vzhledem k tomu, že současný kapitalismus kromě pracujících decimuje i planetu, dává takové spojenectví velký smysl. A protože se Prvnímu máji říká také „svátek lásky“, napadá mě, že cesta je právě v lásce, kterou k solidaritě potřebujeme. Příkladem z historie jsou LGBTQ+ aktivisté ve Velké Británii, kteří podpořili stávkující horníky. Nečekané spojenectví, které ale vytvořilo příběh tak silný, že podle něj byl natočen film.
Odpusťte mi ten patos, ale jiné východisko nevidím. Když budeme hledat spojenectví s lidmi, kteří by nás na první dobrou jako spojenci ani nenapadli, když budeme schopni vžít se do jejich problémů a hledat styčné body, když budeme ochotni stávkovat a protestovat i za někoho jiného než za sebe, možná budeme mít šanci kapitalismus porazit.
Autorka je redaktorka Alarmu.