Foto ToukMeasAW, DevianArt, CC BY-SA 3.0
Hajao Mijazaki průběžně odchází do režisérského důchodu a po pár letech se z něj zase vrací s novým projektem už od roku 1997. Tentokrát se vynořil s filmem Chlapec a volavka, na kterém pracoval od roku 2016. Jeho novinka je překvapivě temná a má poměrně komplikovanou zápletku. Přesto je to další autorovo mistrovské dílo a jeden z nejapokalyptičtějších výletů do „Mijazakiho světa“.
V roce 2013 Mijazaki natočil film Zvedá se vítr, který byl do velké míry jeho osobním projektem. Nebyly v něm vůbec žádné fantastické prvky, ale šlo o historické drama o japonském návrháři bojových letadel z doby před druhou světovou válkou. Osobní projekt to nebyl jen proto, že Mijazaki miluje létající stroje, což dojde každému, kdo viděl víc než jeden jeho film. Především je to film, který se odehrává v době, která se Mijazakiho velmi bytostně dotýká.
Chlapec a volavka je zároveň velmi interpretačně otevřený film. Je to další z Mijazakiho pokusů ztvárnit mocné, ale unikavé přírodní síly a emocionální hnutí.
Režisér se narodil v lednu roku 1941, kdy Japonsko pokračovalo v dlouhé invazní válce s Čínou a ještě v prosinci téhož roku mělo napadnout Pearl Harbour. To, co pro Japonsko začalo jako imperialistická ambice, se ale postupně proměnilo v celospolečenskou tragédii. Země utrpěla ohromné ztráty jak na frontě, tak na domácím území kvůli nemilosrdnému bombardování civilních cílů. Všechno vyvrcholilo svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.
Mijazaki sám a jeho rodina byli před nejhoršími následky bombardování ušetřeni díky tomu, že patřili k bohaté vrstvě. Jeho otec totiž vlastnil továrnu na výrobu součástek do bojových letadel. I tak má ale Mijazaki z raného dětství několik vzpomínek na válečné hrůzy. Zatímco ve Zvedá se vítr se autor vyrovnává celkově s dobou, do níž se narodil, Chlapec a volavka je zvláštní delirická fantazie, v níž se dost možná vrací právě k těmto vzpomínkám.
Přízraky války
Hned první scéna filmu nám ukazuje bombardování města, při kterém uhoří matka hlavního hrdiny, dvanáctiletého Mahita. Je to velmi expresivní výjev, který v některých záběrech dokonce opouští typický realistický kresební styl a proměňuje běžící lidské postavy v pohyblivé tvary, které plápolají podobně jako plameny, jež je obklopují.
To, co následuje, je fantazie, která by se dala označit za Mijazakiho odpověď na film Faunův labyrint. V něm režisér Guillermo Del Toro ztvárnil poslední léta druhé světové války ve Španělsku očima desetileté dívky, která kromě reálných hrůz zažívá i imaginativní děsy v hrůzném fantaskním labyrintu plném příšer. Faunův labyrint byl velmi působivou směsí válečného filmu, fantasy a hororu. Ve Chlapci a volavce žádné vyloženě hrůzné výjevy srovnatelné s Del Torovým filmem nenajdeme, ale princip, na kterém je příběh postavený, je velmi podobný.
Mahito se po matčině smrti přestěhuje s otcem na venkov, kde se otec znovu ožení s mladší sestrou své předchozí manželky. Poblíž domu se nachází polorozbořená věž, k níž Mahita láká tajuplná volavka. Uvnitř věže, kterou nechal postavit Mahitův prastrýc, jenž před lety zmizel za záhadných okolností, se ovšem skrývá brána do jiného světa.
Mijazaki si dává na čas, než nás do tohoto jiného světa vpustí. V dlouhé první části filmu naopak sledujeme velmi civilní příběh chlapce, který se vyrovnává se smrtí matky, s válkou a s novým prostředím, do něhož se právě dostal. Podobně nás Mijazaki napínal už několikrát, například v Mém sousedu Totorovi. Tentokrát si ale dává záležet na tom, aby nás provedl zvláštní atmosférou venkovského závětří, ve kterém se ale neustále zjevují příznaky právě probíhající války. Kromě toho je to přehlídka přepečlivě vykreslených prostředí pojatých s puntičkářským citem pro detail, na které je radost se jen dívat.
Opustit starý svět
Po civilním úvodu se Mahito konečně vrhá do fantaskního světa, který je opět extrémně proteovský a proměnlivost je tu základní charakteristikou všech věcí i stvoření. Tentokrát je to ale svět prosáklý smrtí a plný predátorů. Mahito se tu opětovně potkává z různými verzemi své mrtvé matky – jedna se mu rozteče před očima, další má podobu ohnivé dívky neustále obklopené plameny. Dětský hrdina vstupuje do jejích plamenů a v jiné scéně je doslova zaplaven proudem zvířecích vnitřností.
Hladoví ptáci tu pořádají nálety na duše dosud nenarozených bytostí stoupající k nebi, papouškové si pochutnávají na lidském masu. Chvíli se zdá, jako by nás Mijazaki vzal na výpravu do říše mrtvých. Jenže příběh nám dává jasně najevo, že fantazijní svět nemá být žádnou metaforou nebo mystickým zásvětím, ale něčím „reálným“ – důvod jeho existence je ve filmu přímo konkrétně vysvětlen.
Snímek nás ve skutečnosti provází zvláštní metafyzickou verzí válečného Japonska. Neustále se dozvídáme, že svět, ve kterém se Mahito a další pohybují, je „narušený“, je ve fatálním nesouladu a na pokraji vlastního zhroucení. A právě tohle je hlavní téma, kolem nějž Chlapec a volavka od začátku krouží. V samotném závěru se představa světa vyhozeného z rovnováhy přímo zhmotní do jednoduchého metafyzického obrazu – celý fantaskní časoprostor, který jsme s Mahitem navštívili, závisí na stabilitě několika jednoduchých geometrických prvků. Je to svět, který je plný zla, jež z něj nikdy nevymizí, a zároveň je třeba ho neustále vybalancovávat – anebo nechat spadnout.
Mijazaki, jehož filmy jsou plné obrazů opuštěných ruin, tady vlastně vypráví o opuštění starého světa, který je odsouzen k zániku, a odvaze začít znovu v jiném. Stejně jako v jeho dalších filmech je katastrofa zároveň zvláštně očistným procesem. Celý myšlenkový svět starého Japonska, který vyvrcholil válečnou tragédií, bylo lépe nechat spadnout a na troskách začít pokud možno co nejvíce nanovo. A Mijazaki tu samozřejmě nemá na mysli jen staré Japonsko – autor, který je dlouhodobým kritikem environmentálně necitlivé kapitalistické společnosti, jako by naznačoval i potřebu radikálních změn v naší společnosti.
Chlapec a volavka je zároveň velmi interpretačně otevřený film. Je to další z Mijazakiho pokusů ztvárnit mocné, ale unikavé přírodní síly a emocionální hnutí. Nepochybně mu chybí něco z podmanivosti a originality filmů jako Princezna Mononoke nebo Cesta do fantazie. Spíš než výprava do nových světů je to zvláštní bilancování, v němž se vynořují motivy z jeho starších filmů. Přesto je to mimořádně komplexní i strhující film, za nímž je cítit tvůrce, který prohlašuje věci jako „Život je utrpení. Je tvrdý. Svět je prokletý. Ale člověk si stejně najde důvody, proč žít dál.“
Autor je filmový publicista.