Foto TNS-Sofres, Flickr, CC BY-SA 3.0
Kyberpunk jako podžánr science fiction je poslední dekády v hlubokém útlumu. Stalo se z něj něco na způsob nového retra, které předvídatelným způsobem recykluje nápady, jež kdysi působily svěže a originálně. Svébytný upgrade žánru, který zažil největší slávu na přelomu osmdesátých a devadesátých let, teď přichází z dost nečekaného zdroje. Postarala se o něj anime adaptace ceněného japonského komiksu z let 2003–2009, který je sám převyprávěním povídky z poloviny šedesátých let.
V osmidílném animovaném seriálu Pluto, který vznikl v produkci Netflixu a objevil se na streamovací službě na konci října, se robotický detektiv Gesicht vydává vyšetřovat vraždy nejmocnějších světových robotů, jež jsou nejspíš spojené s jejich angažmá v brutální válce na Středním východě. Ve světě budoucnosti už mají umělé bytosti práva, která je řadí na úroveň lidí, což se ale leckomu nelíbí. Gesicht se musí vydat do undergroundové sítě antirobotických aktivistů, sám ale přitom zjišťuje, že část jeho paměti byla z nějakého důvodu vymazána jeho nadřízenými.
Vrstevnatý příběh Pluta klade otázky po původu lidskosti, hranicích mezi člověkem a robotem, ale také jestli je umělá inteligence schopná zabít. Vrací se zde klasická kyberpunková otázka, zda bude mít nejdokonalejší inteligence ještě s lidstvem a jeho poklesky trpělivost. To vše je zabalené do dechberoucí animace, na níž se podílelo několik špičkových japonských studií.
Násilí plodí násilí
Pluto bylo původně manga, za kterou její tvůrce Naoki Urasawa v nulté dekádě získal v Japonsku všechny prestižní ceny. Po časopisecké publikaci vyšla v osmi knihách, a to i v anglickém překladu. Tvůrce, který stojí třeba také za předlohou anime seriálu Monster, je ve své zemi považovaný za žijícího klasika science fiction mangy, tady na počátku tisíciletí si však troufl na nevídanou věc. Pustil se do převyprávění jedné povídky „boha mangy“ Osamua Tezuky, který je zodpovědný za boom komiksu v poválečném Japonsku.
Pluto je jedním z nejlepších sci-fi seriálů posledních let a přívlastky „anime“ nebo „kyberpunk“ jsou vlastně nadbytečné.
Tezukovou asi nejmilovanější postavou je robotický kluk Atom (známý na Západě jako Astroboy), superhrdina s dobrým srdcem, ale komplikovaným původem. Jeho stvořitel, geniální robotický vědec Dr. Tenma, ho vyrobil, aby nahradil svého syna, který zemřel při autonehodě. Když se ale ukáže, že Atomovi chybějí některé lidské vlastnosti, Tenma ho odvrhne a kluk skončí v robotím cirkuse. Naštěstí ho tam ale najde japonský mistr věd, ujme se ho a Atom se díky svým výjimečným schopnostem stane superhrdinou. V srdci je ale pořád zvídavým dítětem, které dál hledá své místo ve světě.
Povídka Nejsilnější robot na světě z roku 1964 posloužila Urasawovi jako předloha k Plutovi. I v Tezukově originále postupně supersilný robot Pluto vraždí sedm nejsilnějších světových robotů – mezi nimiž je i Atom – a stopy vedou k tajemnému sultánovi, který se chce pomstít světu za křivdy spáchané na jeho národu.
Urasawa původní příběh určený hlavně pro děti proměnil v psychologický noirový thriller a vágní motivaci tvůrce vraždící mašiny Pluta spojil s příběhem 39. středoasijské války, v níž se mocní roboti podíleli na potlačení režimu, který vyráběl zbraně hromadného ničení. Tady se nepochybně ozývá reminiscence na spojeneckou invazi do Iráku z roku 2003, opodstatněnou velmi diskutabilními důkazy – vůdce fiktivního perského národa, který stane před mezinárodním soudem, vzezřením připomíná Saddáma Husajna. Všichni nakonec zjistí, že násilí plodí jen další násilí, ať už jsou jeho obětmi lidé nebo stroje.
Roboti obdaření emocemi
Jiné temné podtóny příběhu nicméně pocházejí už z Tezukova originálu. Atomovy příběhy začaly v padesátých letech jako laciné dětské čtení, v němž superhrdina bojuje s mimozemšťany přilétajícími z kosmu, ale těžiště série se postupem času posunulo do líčení vztahu lidí a robotů, kteří ve světě budoucnosti – začátek 21. století – žijí bok po boku jako rovnoprávné bytosti. Téma údajně vychází z Tezukova zájmu o dobový boj Afroameričanů za občanská práva.
Poselství, které Tezuka do svého primárně dětského seriálu vetkal, je humanistické a také buddhistické: chovejme se ke všem bytostem slušně, i když jsou třeba z kovu. Roboti nakonec nejsou lidem tak vzdálení, jak se může zdát, a mírové soužití s nimi je součástí nového lidstva, jež dokáže tolerovat jinakost. Obrovská potenciální síla skrytá v robotech ale pochopitelně nedá mnohým lidem spát a Atom se musí chtě nechtě postavit i proti svým kovovým bratrům, což se děje právě v Nejsilnějším robotovi na světě, a tedy i v Plutovi.
„Na rozdíl od křesťanského okcidentu nerozlišují Japonci mezi člověkem, nadřazenou bytostí a světem kolem něj. Všechno je spojeno, a proto přijímáme roboty tak snadno jako další součásti světa,“ prohlásil na začátku osmdesátých let Tezuka na konferenci o robotice v New Yorku, a než v roce 1989 zemřel, promýšlel svět budoucnosti, v němž roboti slouží lidem, ale lidé zároveň slouží robotům, protože všichni jsme součástí harmonického univerza.
Ve světě Pluta už jsou roboti obdařeni nejen inteligencí a schopností se učit, ale i emocemi. Hranice mezi člověkem a robotem se tak smrskává na pouhé detaily. Atom je dokonce v mnohém lidštější než sami lidé – schopnost soucitu s druhými bytostmi (ať už jsou vyrobené z čehokoliv) se nakonec stává řešením hlavního konfliktu mezi Atomem a Plutem. Mezitím ale do děje musí vstoupit i Atomův „frankensteinovský“ otec Dr. Tenma, který je přesvědčený, že stojí mimo dobro a zlo. A dokonalou umělou inteligencí vybavený detektiv Gesicht musí zjistit, že klíčem k rozlousknutí případu je něco, co svět algoritmů přesahuje.
Urasawa vypráví Pluta jako detektivku, v níž ale brzy zjistíme, že kdo je vrah, vlastně není důležité. Anime plynule střídá dynamické bojové sekvence s vyloženě meditativními pasážemi, které nám dají možnost zjistit víc o světě, v němž už roboti a lidé nepůjdou rozeznat. Sledujeme třeba příběh nevidomého skladatele českého původu Paula Duncana (původně Holého), který se skrz hudbu sbližuje s robotem North 2 a zjišťuje, že to není jen obyčejný mechanický pomocník, ale je nadaný i uměleckým talentem.
Metafyzika kyberpunku
Příběh Atoma/Astroboye jako nejslavnějšího robota japonské popkultury patří do kontextu japonské robotiky, která je dlouhodobě posedlá vývojem humanoidních robotů, což jsou projekty s nejméně jistou investicí. Strach z robotů jako příliš dokonalých bytostí, které jednou nahradí lidstvo, v japonské sci-fi obvykle nefiguruje. Ostatně když před bezmála sto lety měla v Tokiu premiéru Čapkova hra R.U.R., nedívali se na ni Japonci jako na varování, ale viděli v ní budoucnosti, v níž nám roboti výrazně ulehčí život.
V Urasawově příběhu nejsou nakonec původci největší krutosti a zla roboti, ale sami lidé, kteří v sobě potlačili svoje „kokoro“ – což je japonský termín částečně se překrývající s našimi pojmy duše, srdce nebo mysl. Pluto tak nabízí svébytnou japonskou odpověď na klasické kyberpunkové otázky o hranicích mezi člověkem a strojem, které otevřel Blade Runner nebo Neuromancer. Má v sobě ale i něco z Watchmenů, příběhu o superhrdinech, kteří přestali věřit v smysluplnost lidstva. A samozřejmě také z anime klasiky Neon Genesis Evangelion, která dokázala napojit „tvrdé“ sci-fi motivy (mimozemský útok na Zemi) na metafyzické otázky identity.
I u Pluta může mít divák někdy pocit, že scénář už ujíždí do přílišné mystiky, kde spletitosti děje nechápe ani autor sám. Ale i to je nakonec typické pro kyberpunkové příběhy, v nichž se naráží na hranice představ toho, jak definovat člověka. Urasawův příběh se musel také vyrovnat s původním Tezukovým koncem, kde se jako deus ex machina zjeví ještě jeden supersilný robot a změní motivace hlavních aktérů. I v anime verzi může působit toto zakončení trochu zbrkle, ale to nic nemění na tom, že Pluto je jedním z nejlepších sci-fi seriálů posledních let a přívlastky „anime“ nebo „kyberpunk“ jsou vlastně nadbytečné.
Autor je redaktor Alarmu.