Foto z filmu Utéct
Koprodukční film Utéct vynesly do popředí především oscarové nominace, které získal hned tři: za nejlepší zahraniční, animovaný i dokumentární film. Stal se tak vůbec prvním snímkem, kterému se v této kombinaci podařilo skórovat. Film měl premiéru loni v lednu na festivalu v Sundance. Půl roku poté vtrhnul Tálibán do Kábulu a děj snímku začal celosvětově rezonovat.
Vyprávění připomíná terapeutická sezení
Dánský dokumentární režisér Jonas Poher Rasmussen zvolil k vyprávění animaci poprvé. Důvod byl prozaický: chtěl zachovat anonymitu hlavního hrdiny. Amin Nawabi, jak zní jeho filmový pseudonym, je jméno režisérova dávného kamaráda, nyní úspěšného akademika cestujícího po světě. Žije – zdá se – ve spokojeném, stabilním vztahu. Se svým dánským partnerem plánuje koupi domu na venkově a jeho kariéra je v rozkvětu. Všechno vypadá idylicky. Amin je však zároveň afghánským uprchlíkem a ze své křivolaké cesty do Dánska si nese četná traumata.
Jde o vyprávění příběhu, který z dětí příliš rychle dělá dospělé, a o zážitky, které si z bezpečí svých domovů nedokážeme ani představit.
Rasmussen jeho bolestné a překvapivé vzpomínky zachycuje skrze rozhovory, které vznikaly v průběhu několika let. Vydáváme se nejprve do Aminova dětství v Kábulu, seznamujeme se s jeho rodinou i s tím, proč v ní chybí otec. Poznáváme Aminův domov. A postupně se přesouváme k nucenému odchodu rodiny v momentě, kdy vládu v zemi násilně přebírají mudžahedíni. Útěk ovšem pro rodinu není jen nebezpečnou cestou z bodu A do bodu B, ale především neustálým čekáním, nejistotou, nudou a bezútěšností, ať už mezi zdmi moskevského panelákového bytu nebo v estonském záchytném táboře. Právě v Rusku se přitom osudy členů rodiny rozdělí.
Je pravda všechno, co Amin tvrdí?
Aminovo vyprávění se začíná komplikovat, protože se rozchází s tím, co tvrdil, když se do Dánska přistěhoval. Amin avšak není ani tak nespolehlivým vypravěčem, jako spíše opatrným klientem v terapeutické ordinaci. Rasmussen mu pomáhá odkrývat slupky jeho identity, kterou si za pětadvacet let ve své nové domovině vytvořil. Režisér se Amina vyptává zcela otevřeně, jeho hlas slyšíme za kamerou a občas vidíme i Rasmussenovu animovanou podobu. Například když se Amin rozhodne stoupnout natáčení, nebo když se společně probírají jeho památkami ze střední školy.
Napětí mezi naší pamětí a tím, jaký příběh vyprávíme svému okolí, leží ve středu pozornosti snímku. A zároveň je Aminovou motivací, proč do procesu natáčení vůbec vstoupil. Úleva po vyslovení dlouho skrývaného se přitom zrcadlí i v coming outu před rodinou. Kupodivu se však toto napětí mezi jednotlivými identitami nijak výrazně nepropisuje do diváckého zážitku. „Terapeutická“ forma vyprávění jako by to znemožňovala. Aminův hlas (ve filmu slyšíme skutečného protagonistu) nám říká, co viděl, co u toho prožíval a jak se teď kvůli tomu cítí. Ve výsledku má divák velmi málo prostoru cokoliv si domýšlet a se snímkem vstupovat do dialogu. Než se stačíme nadechnout a promyslet si, jaké měl asi Amin za posledních pětadvacet let vztahy, je nám vysvětleno, že „většina lidí nemá ani ponětí, jak člověka ovlivní, když takhle uprchne. Jak to ničí jeho vztahy.“
Jediné vnější vstupy do příběhu přitom představují dokumentární a televizní (neanimované) záběry, které ilustrují dění v Afghánistánu či Rusku. Zbytek je pevně navázán na hrdinovu výpověď. Buď ho sledujeme, jak vypráví, nebo se noříme do jeho vzpomínek a paměti jeho rodiny. Použitá animace přitom působí poměrně konzervativně. Abstraktnější je jen ve chvílích, kdy do vyprávění pronikají extrémní emoce nebo jde o události, u kterých Amin přímo nebyl přítomen a zná je jen z doslechu. Případně v momentu, kdy vyprávět začíná a jeho svět se před námi teprve ustavuje a konkretizuje.
V kontrastu tak proti sobě stojí barevné pasáže a temné, trhané části. Ve šťastnějších chvílích Aminova života film odlehčují rozjásané osmdesátkové songy jako Take On Me od A-ha či Joyride od Roxette. Ve skutečně temných momentech slyšíme skličující smyčce a po obraze se pohybují nejasné tmavé skvrny snažící se utéct.
V čem je Utéct unikátní?
Utéct není prvním animovaným dokumentem ani prvním dokumentem nominovaným zároveň na Oscara za nejlepší zahraniční film. Před dvěma lety se v nominaci na nejlepší dokumentární i zahraniční film objevila makedonská Země medu o houževnaté včelařce žijící mimo civilizaci. Minulý rok to zopakoval rumunský Kolektiv, rozkrývající tamější zkorumpované zdravotnictví.
Nejvíce se však nabízí srovnání s animovaným filmem Valčík s Baširem izraelského režiséra Ariho Folmana, v němž rekonstruuje své vlastní vzpomínky na traumata z palestinských uprchlických táborů. Snímek se stal v roce 2008 prvním zahraničním filmem v historii, jenž získal oscarovou nominaci v kategorii animace. V roce 2013 se to podařilo rovněž kambodžskému snímku Chybějící obraz, popisujícímu hrůzy nastolené Rudými Khmery. Ani jeden z těchto filmů se však už neumístil v dalších kategoriích jako nejlepší zahraniční film nebo nejlepší dokument.
Důvod úspěchu snímku Utéct lze hledat jak v pomyslném „načasování“ tématu, tak ve formě vyprávění, které především nechává hrdinu mluvit sama za sebe. V tom se skrývá síla i slabina snímku. Utéct s vámi neotřese, na to plyne příliš hladce. Nicméně o to tu ani nejde. Jde o vyprávění příběhu, který z dětí příliš rychle dělá dospělé, a o zážitky, které si z bezpečí svých domovů nedokážeme ani představit. A právě proto s námi často skutečně nepohnou – dokud nejsou nepříjemně blízko.
Autorka pracuje ve filmovém marketingu a dramaturgii.