Psilocybe bohemica. Foto Gerhard Koller, Wikipedia Commons, CC BY-SA 3.0
V pátek 3. února odpoledne se policie Libereckého kraje pochlubila na X, že v Doksech namátkovou kontrolou zabavila muži zavařovačku se zhruba šesti sty sušenými lysohlávkami. Popisný status uzavírala strohá výhružka „trestu neujde“. Událost je zcela v souladu se zdejším potíráním „feťáků“, kam patří policejní plundrování zahrádek s nižšími desítkami rostlin konopí, stíhání mastičkářů nebo právě medializované výsledky policejního přepočítávání ukořistěných houbiček.
Událostí je pak lapení větší ryby – a začátkem letošního roku se policii dařilo. Zhruba před dvěma týdny byli v Praze zatčeni dealer se svou pravou rukou a dvanácti kily kokainu, ryba tak velká, že by to prý mohlo destabilizovat ceny drogy v metropoli. Ke zklidnění kokainového trhu pak jistě nepřispěje ani zatčení další skupiny, jejíž součástí byl údajně i zaměstnanec Lidlu a k importu alkaloidu využíval zásilky banánů. Portfolio policejních zářezů v boji s drogami doplňují také příležitostně odhalované varny pervitinu.
Neexistuje kolem nich peněžní ekonomika, žádné kartely, gangy nebo násilí. Houbičky si lze doslova archetypálně posbírat v lese. Perzekuce jejich uživatelů proto patří mezi nejdemagogičtější moment drogových zákonů.
Jenže přesto, jako by se někde stala chyba – navzdory úsilí policie. I navzdory zákonné přísnosti, kdy i za pouhé držení „většího množství“ omamné látky pro vlastní potřebu hrozí až rok vězení (konopné drogy) a dva u ostatních látek. Větším množstvím se míní například už více než gram kokainu, dva gramy pervitinu, 40 plodnic hub, 15 gramů sušiny marihuany nebo čtyři tablety extáze. Trestní sazby rychle stoupají v případě, že nejde pouze o vlastní potřebu, uživatel i pěstuje (třeba spolu s přáteli), distribuuje, vyrábí apod. Zde hrozí až pět let, jde-li o činnost ve větším rozsahu až deset let. Ani držení menšího množství ale není legální, jedná se nicméně o přestupek, kde ve správním řízení hrozí pokuta až 15 tisíc korun. Nic z toho ale Čechy zdá se neodrazuje. Problematických uživatelů je tu zhruba 50 tisíc, ty neproblematické lze odhadovat na mnohonásobek.
Nemocná země
Ilegální droga, která nás proslavila a patříme mezi její nejen hojné uživatele, ale i producenty, je samozřejmě pervitin – což působivě vyniká v grafickém zpracování odhalených varen v Evropě v letech 2018–2020. Původní německý recept a jeho znovuobjevení za normalizace se v porevoluční éře potkává s kulturou montoven založenou na třísměnných provozech mechanicky se opakujících úkonů. Jakkoliv pervitin samozřejmě zdaleka není jen drogou práce.
Navzdory slábnoucí ekonomice i Česko sleduje globální trend růstu obliby kokainu, který je na rozdíl od dělnického pervitinu spíše kancelářskou drogou. Jeho společenskou přijatelnost dokazuje i případ brněnské primátorky Markéty Vaňkové. Hojně medializovaná „čára“ měla dopad na její politickou kariéru nanejvýš v tom, že se na její konto hlavně vtipkovalo a alespoň na chvíli se nepsalo o dalších podstatně závažnějších problémech primátorky a brněnské ODS. Mezi ty patří třeba snaha nastěhovat svého podporovatele Bolka Polívku do jedné z budov Národního divadla Brno, nepochopitelné zastavení projektu nového kotle pro spalovnu odpadů nebo naopak rozjetí megalomanské stavby haly, kterou nikdo nechce ani provozovat, zato město si na ni bere úvěr, který bude léta vysávat rozpočet. Zdaleka nejen v Brně se tak nabízí vysvětlení mnoha politických rozhodnutí, že za nimi stojí spíše kokain než politik s ambicí odpovědné správy věcí veřejných.
Vůbec nejoblíbenější nelegální drogou v Česku ale zůstává marihuana. Tu lze sice nově získat i na předpis, indikace se ale týká pouze vážně nemocných pacientů například s onkologickou diagnózou, degenerativními chorobami pohybového aparátu apod. Představa, že ji člověku předepíše obvoďák na nechutenství nebo nespavost, je realitě na hony vzdálená. A ani projednávaná novelizace neslibuje vznik regulovaného trhu.
Kolem marihuany ale vyrůstá byznys s látkami, jako je wellnessové CBD nebo naopak rizikový konopný derivát HHC. Ten nám minulý týden připomněli školáci z Karlovarska, kteří se předávkovali HHC gumídky. V zóně nijak nepodchycených, ale legálně dostupných látek se pak nachází třeba také psychoaktivní sušina kratom.
Všechny nelegální či méně tradiční (HHC a kratom) drogy pak mají společné to, že jejich společenská ani medicínská nebezpečnost nedosahuje devastujícího dopadu alkoholu – ten je při půlmilionu problematických uživatelů zhruba desetkrát ničivější. V množství jeho konzumace dlouhodobě obsazujeme první příčky mezinárodních klání. Často se přitom tato spotřeba obhajuje daňovými výnosy – ty ale dosahují sotva třetiny společenských nákladů vzniklých v souvislosti s nadměrným pitím, kdy se autonehody, úrazy, pracovní indispozice apod. šplhají až k nákladům 60 miliard ročně.
Byla-li v souvislosti s kokainem zmíněna Markéta Vaňková, alkohol patří k politice tak těsně, že to snad ani není téma. Alkoholické excesy prezidenta Zemana se staly běžnou součástí našich životů, bez bečky piva se neobešla ani kampaň Petra Pavla, TOP 09 tradičně svého času lákala na pivo s Karlem i Mirkem. Zatímco kolem výkonu kandidáta na prezidenta Karla Diviše v jedné z debat se sociální sítě zmítaly otázkami, jestli to byl kokain nebo spíše něco jiného, a dredatý Bartoš, případně Piráti jsou mnohdy nejen pro opozici prostě „feťáky“ a „smažky“, málokdy se veřejnost cítí znepokojena faktem, že naši politiku a státní správu musí s ohledem na statistiky nutně ovládat zástupy alkáčů.
Alkoholem a případně jeho přítelem tabákem ale české závislosti zdaleka nekončí, na vzestupu uživatelské oblíbenosti jsou i léky – kdy máme v současnosti asi 1,2 milionu problematických uživatelů sedativ, hypnotik nebo anxiolytik. Mnozí lidé se zároveň naučili zachraňovat svou psychickou rovnováhu svépomocně a léky shání na e-shopech. Zaznamenána jsou tak například i první úmrtí na fentanyl, velmi silný syntetický opioid užívaný jako analgetikum, který decimuje Spojené státy. Tady jej už následuje xylazin, což je veterinární sedativum. Ale i u nás farmakologické produkty a tradice tabletové kultury, kterou přinesla nejen modernita jako taková, ale i socialistická praxe vysoké tolerance a dostupnosti psychoaktivních léčiv, které do jisté míry substituovaly nedostupnost tradičních „přírodních“ drog za železnou oponou, stojí za podceňováním nebezpečí drog z chemiček.
Realita současné protidrogové politiky, která ovšem rámcově vychází z mezinárodních úmluv, tak ukazuje na jedné straně exemplární potírání i neproblematických držitelů látek, kterým z nějakého důvodu říkáme „tvrdé“ drogy, přestože mnohé jsou jen málo toxické a nevyvolávají závislost, zatímco na straně druhé společnost paralyzuje akceptovatelný „neviditelný“ alkoholismus i zneužívání farmak.
Za touto disproporcí je nepochybně stereotyp tradice alko a tabákového průmyslu a průmyslu farmaceutického, které stojí proti drogám spojovanými s kontrakulturním hnutím. Zkrátka, tam kde je dealer stát, návaznost na průmysl a případně lékařské posvěcení, má závislost řekněme civilizovanou a akceptovanou podobu. Naopak ilegální látky provází morální panika a kolem nich vzniklé subkultury se v očích slušných alkoholiků i lidí na neurolu jeví jako anticivilizační živly.
Vrátíme-li se k muži se zavařovačkou lysohlávek, nezbývá než si přiznat, že jeho společenská nebezpečnost je přesně nulová, nanejvýš pak zanedbatelná. Nakonec jsou sami sobě nebezpeční spíše houbaři, kteří zamění muchomůrku tygrovanou za masáka. Psilocybin, tedy účinná látka obsažená v lysohlávkách, v mozku účinkuje podobně jako serotonin a je silně psychoaktivní. Zároveň není toxická, nepoškozuje orgány ani nevyvolává závislost. Prostě hubky vám nerozvrátí rodinu, nezadlužíte se kvůli nim, nezpůsobí vám rakovinu ani nenajdete důvod vydat se na dráhu zločinu. Pokud se na nelegální (a příležitostně i legální viz metanolová aféra) drogy nabaluje kriminalita, tak jakkoliv můžeme spekulovat, že její příčinou je z velké části sama drogová politika, která vytváří pro zločin příležitost, právě u lysohlávek odpadá i tento důvod postihu. Neexistuje kolem nich peněžní ekonomika, žádné kartely, gangy nebo násilí. Houbičky si lze doslova archetypálně posbírat v lese. Perzekuce jejich uživatelů proto patří mezi nejdemagogičtější moment drogových zákonů.
Tíha civilizace
Co z naší země „jako zahrádky“, jak praví klasik, dělá místo s takovou inklinací k návykovým a psychoaktivním látkám? Jistě, i nízká dostupnost psychologické a psychiatrické péče vede lidi do tenat samomedikace a hledání úlevy nejen v nelegálních substancích. To je spíše ale druhotná příčina. Primární najdeme v křehkosti našeho psychického zdraví. A u lidského nitra rozhodně neplatí otužovací mechanismus, kdy jsme odolnější a robustnější, čím více traumatických zážitků nasbíráme. Je to spíše naopak a současná multikrize a její vliv na společenskou nestabilitu je toho nechtěným důkazem. Jistě, i jiné země se potýkají s problémy. Klimatický rozvrat představuje globální hrozbu stejně jako rozevírající se nůžky ekonomické nerovnosti nebo vyostřování válečných konfliktů. Zůstaneme-li ale v blahobytné a bezpečné Evropě, Česko tu v mnoha ukazatelích patří mezi velmi smutnou zemi.
V současnosti se definitivně vyčerpává porevoluční ekonomický model i optimismus, které táhly pobídky, daňová regrese a nízké mzdy. Jako servisní ekonomika Německa jsme ohroženi nástupem nových technologií, digitalizací a Green Dealem – náš masivní automobilový sektor, z velké části fosilní energetický mix a hlavně hospodářský konzervatismus a politická strnulost těmto výzvám nedokážou čelit. Na obyvatele Česka tak se vší silou dopadají nejen krize vzniklé zčásti historicky, ale i přetrvávající neoliberální mechanismy, jejichž tlak dostává čím dál větší množství lidí na existenční hranu. Kombinace nedostupného bydlení v důsledku masivní privatizace, rekordních cen energií, potravin nebo mobilních služeb a na druhé straně politiky nízkých mezd jsou tak nejen rizikem pádu do exekuční spirály, ale v každém případě hmatatelným zdrojem každodenního stresu, úzkostí a depresí, které se už dávno netýkají jen nejchudších.
Společným jmenovatelem tohoto českého smutku je pak hostilní stát. Je to právě takový stát, který operuje především s represivními nástroji – vysokou kriminalizací, byrokratizací, přísností na „nepřizpůsobivé“ a exekucemi apod. Zároveň disponuje pouze nedostatečnými, protože podfinancovanými veřejnými službami – v naší souvislosti například zdravotní péčí včetně psychologické, školstvím, kulturou, výkonem státní správy, infrastrukturou apod. Česko je stát, který nedůvěřuje svým občanům a je paranoidní z jakéhokoliv progresivního pohybu – děsí se manželství pro všechny, legalizace vybraných psychoaktivních látek, bojí se rovnosti žen i institucionalizovaného boje proti domácímu násilí. Místo toho ruší pošty, vyhrožuje školným a samoživitelkám vzkazuje, že si měly najít lepšího chlapa.
Podíváme-li se na Česko adiktologickou metaforou, je to starý alkoholik s nižšími kognitivními schopnostmi a lehkou až střední paranoiou. Často upadá do sentimentu, s nímž ulpívá v minulosti, což se projevuje v neschopnosti opustit mantry devadesátých let. Nedostavující se „lepší čísla“ a periodické kocoviny dělají ze státu vzteklého zlého dědka. Je tedy na místě se ptát, jak moc tuto zemi řídí rozechvělá neviditelná ruka alkoholismu. Jestli tuto fosilii nakopne mladší generace politiků kokainistů, máme se na co těšit. Lanovky budou viset nad trasami MHD, filigránové pergoly místo nádražních hal vydají cestující všanc subtropickému žáru, desítky kilometrů dlouhé horkovody a rovnou třeba čtyři jaderné elektrárny nás udrží v megalomanii osmdesátých let.
Na „drogy“ se lze taky ale dívat úplně jinak – zatímco stávající legální drogy v zásadě vypínají tíhu civilizace a hostility světa plného hrozeb v míře, která spouští silnou závislost, užívání psychoaktivních látek je zároveň univerzální lidskou potřebou. Antropologická konstanta známá od úsvitu lidských dějin, vlastní snad všem kulturám s výjimkou Inuitů obývajících nehostinné polární pláně, kde prostě nic neroste.
Jenže zatímco nesnesitelná komplexita civilizačních hrozeb a nároků nás tlačí do problematického užívání, drogy odpovídají i na přirozené sebepoznávací a psychospirituální touhy člověka. Existenciální potřeby rozšíření vědomí, disociace, rozpouštění úzkostí, uvolnění, pocitů hluboké sounáležitosti nebo naopak energetizace, zrychlení, extroverze. To všechno lze vnímat jako součást lidství, přičemž je s podivem, že právě klasické halucinogeny, zvláště ty, které si svépomocně nasbíráte za městem, vadí v současném světě nejvíce a nacházejí se v široké a velmi heterogenní směsi nelegálních omamných látek. Možná je na čase nyní, v éře selhávání systémů, domoci se politického práva na rozšíření vědomí. Kulturní války s alkoholiky budou ovšem úmorné a nepochybně vleklé.
Autorka je redaktorka Alarmu.