O Honzovi
Žila byla jedna vdova chalupnice a ta měla syna Honzu. Ten měl silné svaly a uměl pěkně vzít za práci. Vdova dřela bídu s nouzí, a tak vyzvala Honzu, aby se vydal do světa na zkušenou a šel tam, kde ocení jeho silné paže a kde si najde dobře placenou práci. Z posledních zásob mu napekla buchty, svázala je do uzlíčku a Honza šel. Šel za hory, šel za lesy. V ranečku mu zbývala poslední buchta, když tu potkal na lesní cestě shrbenou stařenku. Opírala se o hůl a z očí jí kanuly slzy. Honza ji pěkně pozdravil a zeptal se: „Copak je vám babičko?“ „Zabloudila jsem, synku, už sedm dní a sedm nocí bloudím tímhle lesem a nevím, kudy domů. Mám hlad a je mi zima.“
Sami měli mnoho problémů, sami žili zatíženi strachem z toho, co přijde…
Honza pokýval hlavou nad jejím těžkým osudem, podíval se do svého uzlíčku na svou poslední povidlovou buchtu a řekl: „ Babičko, dám vám dobrou radu. Jestli se vám podaří dostat se z lesa, už nikdy se nechovejte tak pošetile, že byste sama chodila do lesa. Udělala jste špatné rozhodnutí a teď musíte nést důsledky. Abyste ale viděla, že mám dobré srdce, ukážu vám správnou cestu.“ Paží pokynul babičce směrem zpět do vsi a sám se vydal cestou, co vedla do světa. Babička bohužel špatně viděla, takže bloudila dál. Pokud nezemřela, bloudí v lese dodnes.
O červené Karkulce
Žila byla holčička, která nosila červený čepeček, pro který jí jinak neřekli než Červená Karkulka. Karkulka žila s maminkou a na samotě za lesem měla ještě babičku. Jednoho dne poslala maminka Karkulku, aby zanesla babičce bábovku, víno a kytičku, protože babička měla svátek. Nabádala ale dcerku, aby nechodila cestou přes les, ta je nebezpečná, aby les raději obešla. Karkulka ale nic nedbala a zkrátila si cestu přesně tudy. Uprostřed temného hvozdu na ni vybafl vlk. Karkulka byla odvážná a nic se ho nelekla. Dokonce si myslela, že je to roztomilý pejsek a dala se s ním do řeči. Pověděla mu, kam jde a dokonce i kde babička bydlí. Pak se rozloučili. Vlk se oblízl, nadběhl si, skočil oknem k babičce do světnice a babičku sežral, vlezl si do postele s babiččiným čepcem, na čumák si nasadil její brýle. Když přišla Karkulka, předstíral, že je babička, a zavolal na ni: „Pojď dál Karkulko, je otevřeno.“ Karkulka se divila, proč má babička tak velké uši. Prý aby lépe slyšela. Že má tak velké oči. Prý aby lépe viděla. A proč má tak velké zuby? No aby ji mohla lépe sníst. Chramst, a Karkulka skončila ve vlkově břiše stejně jako babička.
Když se Karkulka dlouho nevracela, její maminka začala mít strach. Šla požádat o pomoc myslivce. Ten dobře znal ty tři osamělé ženy, které si žily svůj podivínský život bez mužů, a řekl jí: „Milá paní, vám by měl v první řadě pomoci tatínek Karkulky. A že s vámi nežije, tak to není můj problém, ale váš, že jste si nenašla lepšího muže. A navíc, Karkulka nejspíš chodila, kudy neměla. To se pak nemůže divit, že se jí stanou ošklivé věci. Měla jste ji lépe vychovat. To se ovšem od ženy samoživitelky nedá očekávat.“ Karkulka a babička tedy zemřely a maminka, pokud nezemřela, žije dodnes stíhána pocity viny, že si nenašla hodného muže, se kterým by mohla lépe vychovat své dítě a zajistit mu život slušného člověka.
O bohatém sedlákovi
Bylo, nebylo, kdysi v dávných dobách žili v jedné vesnici bohatý sedlák se selkou. Sedlák měl veliké polnosti, sad s nejlepšími jabloněmi, hrušněmi a švestkami, v chlévě nejtučnější dobytek, na dvoře nejkrásnější slepice, které snášely vajíčka o sto šest. Sedlák byl váženým člověkem a zastával také funkci starosty. Za vesnicí stála stará pazderna, domek, ve kterém se dřív sušíval len a ve kterém teď žila chudá rodina se sedmi dětmi. Neměli než kamenité políčko sotva na deset řádků.
Jednoho roku udeřila veliká sucha. Celé léto bylo vedro, déšť nepřicházel, až jednoho dne se nad vesnicí začala stahovat černá mračna. Bylo po poledni, ale smrákalo se, jako už by byl večer. Zdálo se, že obloha už nemůže být černější a těžší. Temnota se plížila ke vsi. Najednou se hrozivě zablesklo a téměř zároveň se zářivým provazem světla ohlušil lidi burácející hrom. Spustila se bouře, jakou vesnice ještě nezažila. Déšť bičoval domy, pole i ovocné stromy a ničil obilí, vichr shazoval ovoce a zničil i nejednu střechu. Lidé se strachovali o holé životy.
Když se bouře vyzuřila, vyšli ze svých domovů a obhlíželi škody. Litovali potlučených jablek, vynášeli věci ze zatopených sklepů. Najednou je však ohromila zpráva, že blesk uhodil do pazderny za vsí. Pazderna vyhořela. Celá vesnice se běžela na tu katastrofu podívat. Našli ohořelý dům a u něj sedm plačících sirotků. Jejich rodiče zahynuli v sutinách domku. Co s dětmi bude, kdo se jich ujme? Zraky vesnice se obrátily na starostu. Starosta se zamyslel a řekl: „Osud dětí z pazderny je neveselý. Ale podívejte se, kolik škod napáchala bouře u nás. Ty, sousede, jsi přišel o zlátnoucí obilí, tobě, sousedko, hrůzou utekla kráva a spadla v lese ze skály, přišli jsme o seno, které mělo nakrmit náš dobytek v zimě. My nemůžeme těmto dětem nijak pomoci. Musíme se starat sami o sebe. Navíc, kdo ví, co z těch dětí vyroste, nebyla to zrovna dobrá rodina. Kdo by si takové kukačky chtěl k sobě nasadit? Nevezmeme ani jednoho.“
Vesnice tedy zanechala děti jejich osudu u shořelé pazderny a lidé se vrátili do svých domovů. Sami měli mnoho problémů, sami žili zatíženi strachem z toho, co přijde, když teď přišli o úrodu, sami měli děti, o které bylo třeba se postarat. Nedalo se prostě nic dělat a není divu, že dětem nepomohli. A co děti z pazderny? Ty žily, dokud nezemřely.
Autorka je socioložka, působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.