Foto Wallpaper Flare, Creative Commons, CC0 1.0
Předávání Českých lvů zřejmě ještě nikdy nevyvolalo tak vášnivé reakce. Může za to Daria Kashcheeva (Darja Kaščejeva), která se opovážila přetáhnout svou děkovnou řeč. Názory ohledně vaječníků, ženství, mateřství, patriarchátu, misogynie, feminismu, woke kultury i úplně běžného kloubení kariéry s rodičovstvím se během následujících hodin kupily ze všech stran. K tomu už nemám co nového dodat, všechno – i více – už bylo řečeno. V takto závažné debatě mi ale chybí jeden klíčový element, který se v českém prostředí obvykle zanedbává. Na mysli mám nekorektní přístup rodilých Čechů k osobám mluvícím nedokonalou češtinou.
Český národ bohužel ani v roce 2024 není schopný empatie pro nerodilé mluvčí, kteří se jeho složitý jazyk rozhodli osvojit.
Téma, do kterého se Kashcheeva pustila, je bez debat provokativní a mnohými (nejen muži) zatracované, vysmívané a bagatelizované. Přesto jsem si jistá, že kdyby Daria Kashcheeva byla rodilou Češkou a měla úplně stejný projev, akorát v bezchybné češtině bez přízvuku, u pultu by se zakouřilo mnohem později než po minutě a půl. Český národ bohužel ani v roce 2024 není schopný empatie pro nerodilé mluvčí, kteří se jeho složitý jazyk rozhodli osvojit. Je velmi výjimečné, aby někdo v Čechách nenarozený, bez historických vazeb, bez dědictví, bez disidentských předků, bez komunistického kapitálu, bez devadesátkové privatizace, bez tetiček, strýčků a kamarádíčků, ve zdejších končinách uspěl tak jako Daria Kashcheeva a měl příležitost oslovit miliony Čechů. Uvědomme si, že každý takový člověk si svůj status musel pracně vymakat. Samozřejmě, že kdekdo má pekelně náročné dětství, finanční tíseň nebo zdravotní potíže, ale cizinec, který se v dospělosti přestěhuje do Čech a vybuduje si tu kariéru ne jako expat v anglicky mluvící firmě, ale v konkurenci s echtovními Čechy, musel už jen kvůli svému původu makat dvojnásob.
Prosím o trpělivost
Přijímání lidí z různých kulturních a jazykových prostředí, a především proces jejich následného počeštění a inkluze, není ani v roce 2024 v české metropoli, a navíc v uměleckých kruzích, dostatečně trendy. Proto ani tvůrkyně, která během pouhých pár let coby Češka zajistila zdejší kinematografii i českému národu celosvětovou prestiž, nemá nárok na víc než minutu a půl proslovu. Málokdo se zamyslí nad tím, kolik úsilí ji stálo naučit se češtinu v dospělosti. Kolik času a peněz tomu věnovala, zatímco studovala, tvořila, vydělávala. Nikde jsem nezaznamenala, že by se někdo s úctou a pokorou vyjádřil o jejím niterném projevu v osvojeném jazyce; spíš se jí všude vyčítá, že byla nervózní, že se v textu ztrácela, že text četla z mobilu, že měla neobratnou a lámanou češtinu… Vždyť takové vystoupení by bylo náročné i pro většinu rodilých Čechů, snad vyjma excentrických herců nebo vytrénovaných řečníků.
Zdejší obyvatelé, bohužel leckdy i ti, kteří sami sebe považují za politicky korektní, uvědomělé, liberální, kulturní a woke, trpělivost pro nedokonalou češtinu postrádají. Kdyby se totiž poskytoval prostor cizincům, expatům a Čechům původem odjinud k tomu, aby vyprávěli, jaké to je, měsíce a roky se hrbit nad učebnicemi češtiny a pak se postavit jako rovnocenný protějšek rodilým Čechům ve školních lavicích, v práci či při pohovorech, možná bychom nepřihlíželi tak hulvátskému jednání.
Každý, kdo se někdy pokoušel češtinu naučit, by mohl vyprávět o tom, jak těžké je Čechy svou znalostí češtiny oslnit, jak se neustále potýkají s narážkami na její nedokonalost, jak u zkoušek, testů a pohovorů nikdo nebere ohled na to, že na rozdíl od rodilého Čecha potřebuje člověk s jinou mateřštinou víc času, aby český text pochopil, správně napsal, dostatečně srozumitelně vyslovil. Málokoho také napadne, že to chce mimořádnou odvahu, veřejně promluvit s vědomím, že spíš než myšlenky k uším doputují vaše jazykové chyby. Z vlastní zkušenosti vím, čím vším si musela Daria Kashcheeva projít a co všechno musela doložit, aby české občanství získala. Také to něco stálo, a na rozdíl ode mě musela nejspíš ještě složit zkoušky z jazyka a reálií. Tolik práce, aby získala něco, co většina české společnosti dostane jen tak, bez snahy a zásluh. A pak se místo pochval za pracovitost a vytrvalost dočká výčitek, že dlouho studuje, že stát vyžírá a že se fláká.
Proto vás, milí spoluobčané, prosím, mějte trpělivost s těmi, kteří český jazyk neovládají perfektně, a než jim na stopáži ubírat, zkuste jim naopak pár vteřin darovat, nadechnout se a naslouchat.
A na závěr, aby se všechno hezky česky poskládalo… O nějakých patnáct minut později se Marek Eben obrátil k mosteckému rodákovi Lukáši Duy Anh Tranovi: „Lukáši, vy vládnete naprosto perfektně češtinou. Zajímá mě, v jakém jazyce uvažujete.“ Věřím, že v poznámce Marka Ebena není ani špetka záludnosti nebo xenofobie, přesto je jeho komentář neohrabaný a obávám se, že i nekultivovaný. To, že jsme si my, lidé otrlí z devadesátek, zvykli ledacos v tichosti tolerovat, ještě neznamená, že takové budou i nové, mladší a sebevědomější generace. Je nejvyšší čas pospíšit si a dovzdělat se, než podobně talentovaní cizinci radši zvolí země vstřícnější a multikulturnější.
Autorka je spisovatelka.