Foto András A. Cséfalvay, použito se svolením autora
Na Slovensku se demonstruje už od nástupu Ficovy vlády. Poslední měsíce na sebe poutá pozornost kulturní a umělecký sektor: pod vedením nové ministryně kultury Šimkovičové se totiž bez důvodu odvolávají ředitelé a ředitelky kulturních institucí. Poslední kauzou bylo odvolání ředitelky mezinárodního domu umění pro děti Bibiana. To do bratislavského centra minulý týden znovu přivolalo demonstrující. Mezi výraznými postavami protestů je profesorka Ilona Németh, která o sobě mluví jako o aktivistce. Mezinárodně uznávaná umělkyně a vysokoškolská pedagožka iniciovala petici za odvolání současné ministryně poté, co ministerstvo neschválilo rozpočet Kunsthalle. V rozhovoru mluví o rychlosti, s níž Fico provádí změny, i o diletantismu ministerstva kultury. V čem je užitečné srovnání s Maďarskem nebo s druhou polovinou devadesátých let, kdy na Slovensku vládl Mečiar? Jak se situací mohou pohnout výsledky prezidentských voleb? A co jako Češi můžeme dělat, abychom byli Slovensku nápomocní?
Ficova vláda se snaží ovládnout kulturní instituce, proti čemuž se vzedmul občanský odpor. V jaké fázi je momentálně tento boj občanského sektoru s vládou?
Je důležité, že to občanská společnost nevzdala. Protestujeme nejen proti rozhodnutím vlády, ale ozýváme se i během procesu příprav zákonů. Máme příklady z Polska, ale hlavně z Maďarska, kde už společnost po dvanácti letech vlády rezignovala. Na začátku tam nebyla společenská dohoda, že je potřeba protestovat. Obývaly se různé hlasy, že je nutné počkat a nebýt zbrklí, ale my už teď víme, že se musíme organizovat od samotného počátku.
Musíme se spoléhat na mladou generaci, které záleží na budoucnosti země.
Hned na první tiskovce, kterou měla v roli ministryně kultury, řekla Martina Šimkovičová, že kultura nemůže být jiná než slovenská, což je něco, co by neměl nikdy nikdo vypustit z pusy, a nejméně ministryně kultury. Když jsem tehdy reagovala nesouhlasně, objevilo se pár názorů, že předbíhám vývoj událostí, ale já si myslím, že je lepší se ozvat dřív než později.
Ministerstvo kultury a také ministerstvo životního prostředí za poslední měsíce bez důvodu odvolalo ředitele a ředitelky státních nebo veřejnoprávních institucí. Začalo to bratislavskou Kunsthalle, které neschválili rozpočet, a domino efekt pokračuje – odvolána byla ředitelka Bibiany, ředitelka Slovenského báňského muzea v Banské Štiavnici, ředitelka Slovenské národní knihovny v Martině. Dá se odhadnout, co za těmito kroky stojí?
Kunsthalle byla důležitá pro uměleckou veřejnost. Už od roku 1989 jsme bojovali o to, abychom měli státem financovanou instituci pro současné umění. Byl to tuhý boj a před pěti lety konečně Kunsthalle vznikla. Na to, proč se ji teď rozhodli zrušit, může být víc odpovědí. Možná je za tím „ideologie LGBT“, kterou podle nich podporovala. To je agenda Slovenské národní strany, která chtěla udělat nějaké gesto pro své voliče. Možná je zajímá i budova Národního osvětového centra, v níž Kunsthalle funguje. Je to velmi lukrativním místo na náměstí SNP. Těžko říct. Pro voliče SNS je galerie zcela marginální věcí, přesto ministři to téma vytáhli. A pak je tu třetí možnost, že koaliční vláda chce mediálně zakrýt nějaké důležitější rozhodnutí, kterého si veřejnost nevšimne, když se všichni zabýváme ministerstvem kultury.
Myslíte si, že vláda byla překvapená, když se zvedl takový odpor proti ministerstvům, kde sedí zástupci SNS?
Určitě byli překvapení, že výzvu za odstoupení ministryně podepsalo tolik lidí. Nemá obdobu, aby nějakou výzvu, navíc spojenou s kulturou, podepsalo 188 tisíc lidí. Náš občanský protest byl na chvíli vidět všude a bylo to překvapení jak pro nás, tak určitě i pro ně. Ale rozhodně to neznamená, že ministerstvo dál nedělá každý den věci, které jsou absolutně neakceptovatelné.
To, že se odvolávají ředitelé a ředitelky institucí bez udání důvod, má obdobu snad jen v tom, co se dělo během Mečiarovy vlády v letech 1994 až 1998. Teď hrozí i to, že výměny se budou dít i v krajských galeriích, kde tak poroste politický vliv vlády. A pak je tu chystaná změna zákona o RTVS, tedy veřejnoprávní televizi a rozhlase. To je zcela zásadní věc pro informovanost společnosti. Kunsthalle je důležitá pro vizuální umělce, ale zákon o RTVS se týká celé společnosti, a kdyby prošel, bylo by to katastrofální.
To už se bavíme o novelách zákonů, které se vládní koalice chystá prosadit. Už to není jen boj ministrů za SNS, ale celé vlády. Existuje šance, že by se proti těmto změnám ozval někdo ze Smeru nebo Hlasu, dalších koaličních stran?
Hodně to ovlivní prezidentské volby a to, jak dopadnou. Já jsem pracovala jako poradkyně paní prezidentky Čaputové pro maďarskou menšinu, takže vím, že prezidentská role je víceméně symbolická. Přesto není jedno, jestli bude mít vládní koalice i prezidentský palác, nebo ne. Potřebujeme mít nějakou protiváhu. Na Slovensku se pořád mluví o uklidňování situace po Matovičově vládě amatérů, lidé ale znovu nejsou spokojení, žádný klid nenastal. Místo toho nová vláda dělá kroky, které výrazně ovlivňují fungování celé společnosti.
V Maďarsku se zákony měnily postupně a v různých oblastech. V kultuře, v ekonomice, ve spravedlnosti. U nás to jde velmi rychle, jako kdyby Fico tušil, že je to musí udělat co nejrychleji, protože nikdo neví, kolik má ještě času. Tohle válcování společnosti, které je širokospektrální, ale může vyvolat větší odpor a v tom je naše naděje. To je ale jen moje optimistická verze.
Mluvila jste o devadesátých letech a Mečiarovi. Dá se z té doby čerpat nějaká zkušenost pro občanský sektor, který se vymezuje proti krokům vlády?
U nás se hodně mluví o tom, že se vrací normalizace, ale já si myslím, že sedmdesátá léta jsou hodně vzdálená od toho, co prožíváme my. Devadesáté roky nabízí lepší srovnání a rodiče dnešní generace je snad ještě mají v paměti. I to nadšení a následné zklamání z devadesátek nám může pomoct pochopit to, co se děje ve společnosti. Musíme se spoléhat na mladou generaci, které záleží na budoucnosti země. A můžeme to vidět v tom, jak Vysoká škola výtvarných umění nebo Vysoká škola múzických umění stojí jednotně proti zmíněným vládním návrhům změn. Je tu společenská dohoda, že víkendové prezidentské volby jsou jakási zkouška. Další pak budou evropské volby, ale ty nejsou ve společnosti moc populární.
Může se stát, že vládní snahy o ovládnutí kulturních institucí přilákají k urnám voliče, kteří by jinak volit nešli?
Ano. Byť jsme se ocitli v situaci, kdy se nedá nic předpovídat. Vliv sociálních sítí nebo vůbec online prostoru je obrovský, každý z nás žije ve svých bublinách. A dezinfo scéna stojí na straně vlády, ostatně ministryně kultury do té scény patří. Vláda sama pracuje na tom, aby se stíraly rozdíly mezi pravdou a lží. Lidé nemají odkud čerpat objektivní informace. Slováci ovšem můžou sledovat Českou televizi. Vím, že i ona je předmětem kritiky, ale vůbec se to nedá srovnat s tím, jak teď vypadají slovenská média a jak možná budou vypadat za půl roku.
Jak daleko je příprava mediálního zákona, který chce rozdělit televizi a rozhlas? Už jste naznačila, že by to byla zásadní změna, která by podkopala veřejnoprávní instituce.
Zdálo se, že se o tom bude jednat na posledním zasedání vlády, které bylo v Galantě, ale nestalo se tak. Myslím, že vyčkávají, jak dopadnou prezidentské volby. Sama jsem čekala, že to bude rychlejší. Pokud bude prezidentem Korčok, může návrh zákona vrátit do parlamentu, ale ten ho může v druhém kole přehlasovat. Vládní koalice má v parlamentu většinu, která je sice křehká, ale pořád je to většina.
Nejsem politická analytička, takže můžu jen odhadovat, že Pellegrini tak jako tak po tomto víkendu oslabí, ať už prohraje druhé kolo prezidentských voleb, nebo je vyhraje – protože pak nebude moc jasné, co s jeho stranou, když bude na hradě. Bude to znamenat nějaké pohyby ve vládní koalici nebo parlamentu. Teď ale platí, že mají většinu a mohou prosadit, jakékoli zákony, které chtějí. Zároveň si ale myslím, že žádné vládě nesvědčí, když je proti ní neustálý odpor a nesouhlas. Nespokojenost ve společnosti nepomáhá nikomu. Můžete ji nevnímat nebo být agresivní, ale nějak to na vás dopadá.
Na Slovensku se demonstruje prakticky od konce minulého roku, kdy Ficova vláda vznikla. Jak velká část těchto protestů je spojená s kulturou?
Největší protesty byly organizované opozičními stranami Progresivní Slovensko, KDH a SAS a týkaly se zákona o zrušení speciální prokuratury a dalších změnách v justici. Tehdy se demonstrovalo každý týden, nejdřív v Bratislavě a pak po celé zemi. Ty protesty v něčem uspěly, prošla měkčí verze zákona, ale nedokázali jsme dosáhnout toho, aby nebyla speciální prokuratura zrušena. Takže na jedné straně máme nějaké úspěchy – třeba když se měla snížit doba promlčení násilí na ženách z dvaceti na deset let, neprošlo to. Ale speciální prokuraturu jsme nezachránili, stejně jako jsme nezachránili Kunsthalle.
Poslední velký protest z minulého týdne byl spojený s Bibianou, mezinárodním domem umění pro děti. Co se stalo tam?
Šlo o bezdůvodné odvolání ředitelky Zuzany Liptákové, která před dvěma lety vyhrála řádné výběrové řízení. Ze dne na den ji vyměnili za paní, která předtím pracovala ve školní jídelně nebo družině a byla vybrána nejspíš proto, že je sousedkou ministryně kultury v rakouském městě Kitsee, kde obě bydlí. To je absolutní výsměch odbornosti a občanům. Je to diletantismus. Takových příkladů je ale víc, třeba to co se děje v Martině.
Můj soukromý názor je, že ministryně hledá místa pro své známé. A snaží se poslat zprávu svým voličům. Těch je ale strašně málo, SNS dostalo ve volbách podporu 167 tisíc hlasů, sama ministryně měla 27 tisíc preferenčních hlasů. Přijde mi, že současná vládní koalice hodila SNS kořist v podobě kultury a životního prostředí. Oni nemají odborníky ani představu, co si s těmito ministerstvy počít.
Já se špatně smiřuji s tím, že kultura dopadla takto. A to stejné platí o životním prostředí. Je to, jako kdybychom si pod sebou podřezávali větev. Co může být víc cynické? I proto musím bojovat.
Čelíte po měsících demonstrací vyhoření?
Nejlepší by bylo odevzdat štafetu mladším, takhle se určitě nedá žít věčně. Zásadní je ale budovat sítě, které pak převezmou naši aktivitu. Je dobře, že vznikly iniciativy jako Otvorená kultura! nebo Zachráňme kultúru a ozývají se hlasy z umělecké scény.
Co můžeme v Česku dělat na podporu vašich protestů? Máme víc tlačit na českého premiéra?
Nějaké známky pomoci už tady jsou. Český premiér řekl, že nebude pokračovat v pravidelných konzultacích se slovenským premiérem – to je na symbolické úrovni velká věc, která naznačuje, že něco není v pořádku. Kritické tóny zaznívají i v rámci Visegradské čtyřky. Zahraniční podpora posiluje kritické hlasy na Slovensku a s Českem máme dlouhodobě nejlepší vztahy. Je důležité je zachovat.